Kutululu

Knihomol

2010-11-21T19:14:00.000+01:00

Doslechl jsem se o jednom takovém broukovi. Teda název brouk by pro tenhle organismus zřejmě neseděl, ale pracovně tomu říkám brouk.

Je to členovec z podkpenu klepitkatců, z řádu štírců a jmenuje se štírek knižní. Zaujal mě ale tím, čím se živí. On totiž loví hmyz ve starých knihách. Zřejmě tedy spousta z nich celé dny vysedává v knihovnách a vychutnává si díla klasiků. Možná si i nějakou tu knížku otevře před spaním, aby se mu něco hezkého zdálo.

Nebo třeba když takový štírek knižní cestuje, určitě nezapomene zajít do nějaké místní knihovny nebo archivu, aby ochutnal exotickou literaturu. Určitě se pak dělí i na různé gurmány, třeba takový štírek knižní, který si nejvíc pochutná třeba na sci-fi asi těžko ztráví Jiráska. A co dělají třeba takové štírky knižní, když nechtějí moc přibrat? Asi žerou básničky :-)

Mimo mísu

2010-11-15T23:38:00.000+01:00

Rozmohl se nám tu takový nešvar... Studenti Gymnázia v Kadani už to prostě nemohli vydržet. Dovolte, abych Vás nejdřív zasvětil do situace:

Už (minimálně) třikrát se na dívčích i chlapeckých záchodcích objevilo různé znečištění, ať už to byla tuš vylitá na stěnu, nebo záchodové mísy ucpané ručníky, do kterých se nějaký inteligent stihl vyprázdnit, a následek to mělo ten, jak už nadpis napovídá, že "to" skončilo všude po kabince, dokonce prý něco bylo rozmazáno i po zdech.

No nevím, já bych to nijak víc nerozmazával. Situace samotná není vůbec k smíchu, ale představme si, jakoby se to stalo někomu jinému.

Já jsem třeba nedávno s kamarádkou začal kampaň "kreativních přirovnání". Pro dnešního člověka už je všechno jen "jak svině" nebo "jak v pr..." Např. Je tam tma jak v pr... Přitom by se tak nabízelo říct třeba tma jako v pytli. Další příkladem může být třeba věta: To je drahý jak svině! Nevím, svini jsem (zatím) nikdy nekupoval a v nejbližší době nemám v plánu s tím začínat, ale jistě by se dalo vymyslet nějaké kreativnější přirovnání. No a tedy, když se někdo hodně bojí, je pos*anej, jak záchody na gymplu...

Pravda, poněkud pokleslý humor, však o přestávkách se nějak bavit musíme. Dneska jsme se bavili i o třetí hodině, během níž se paní ředitelka snažila narvat asi 200 lidí do naší skromné auly, abychom si poslechli přednášku o tom, proč nemáme matlat výkaly po zdech. Kolem sebe jsem slyšel pár názorů, že ta přednáška byla stejně o h...

Ale tak to už jsou extrémy, chtěl jsem se jen podělit o některé výtvory, které naši milí studenti vymysleli. Jenom znovu podotýkám, že nechci znevažovat situaci, která na naší škole nastala, ale hra s češtinou vždycky byla mou zábavou.

Trika na spaní

2010-10-17T17:49:00.001+01:00

Nebudu už tady zase psát o tom, proč jsem už dlouho nepřispíval na svůj blog. Prostě jsem si nenašel čas. Během týdne ještě doplním poslední "americký" článek...

Teď jsem se ale chtěl zase postaru zamyslet nad jinou problematikou, a to jsou, jak nadpis napovídá, trička na spaní. Je pravda, že se dnes můžete zajít do obchodu a koupit si normální triko a jen tak v něm spát. Většinou se to ale dělá tak, že se na spaní vyčlení taková trika, která už se dotyčnému buď nelíbí, nebo mu ideály, které jsou na potisku, už nejsou vlastní, přesto se ho ale nechce zbavit, protože ho k němu drží jistá citová vazba. Já mám takhle například asi tři trika s Nirvanou. Ne, že bych je už neposlouchal, ale jindy to prostě neunosím.

Zajímavé na tom je, že do oddělení spacího oblečení se většinou dostávají právě trička s potisky nějakých kapel. A to mě nutí k zamyšlení, co kapela musí udělat proto, aby získala toto speciální "ocenění"... Protože když už si někdo pořídí triko s nápisem kapely, musí pro to mít jistě nějaký důvod, a pokud už se mu skupina nelíbí, nebo s tričkem něco je, prostě ho vyhodí. Ale mít ho na sobě ve chvíli, kdy je člověk ponořen do snů, to už jistě musí být nějakým privilegiem.

Tak by mě zajímalo, jestli máte podobnou zkušenost, nebo spíš, jaký máte na tohle téma názor? Nechtěl jsem se samozřejmě sprostě ptát v čem spíte :) ale jen jsem si chtěl poslechnout něčí názor.

Rudé moře

2010-05-24T04:17:00.002+01:00

Je dost možné, že se Česko poprvé od Přemysla Otakara II. dotkne moře. Tohle moře však bude jen teoretické. Zato ale bude červené jak trenýrky. Podle všech možných průzkumů se dočítám, že levice bude mít v následujícím volebním období navrch. Pravici se moc šancí na vítězství nedává. Já ale doufám, že to s pravicí bude stejně jako s naší hokejovou reprezentací. Sice trošku klopýtá, ale nakonec se i přes ošklivé giganty prodere k vítězství. Na rozdíl od našeho týmu to ale pravice skutečně nezvládne bez absolutní podpory fanoušků. Proto doufám, že všichni, komu záleží na osudu naší země a nás, nastupující generace, jděte k volbám. Já bych se strašně rád podílel, ale k tomu bych se býval musel do 18. 4. přihlásit na ambasádě a to už jsem nestihl. Nechci se vracet do země, kde vládnou komunisti. Neříkám, že se nevrátím, to by ani nešlo, ale bude mi z toho smutno.

Copak se Ti stalo, Kubo, Kubíku?

2010-05-09T20:15:00.003+01:00

Jistě si říkáte, kde jsem to byl? Kampak jsem se to, čerchmant, schoval? Neschoval jsem se, děti. Prostě jsem neměl čas. Na počítač jsem se v posledních několika týdnech dostal jen poskrovnu a to jsem ještě měl málokdy náladu vylévat si myšlenky do klávesnice.

No ale teď už jsem tu. Takže:

Jak rychle muzikál začal, tak rychle i skončil, máme za sebou 6 úspěšných představení. Každý večer přišlo plno lidí, při derniéře bylo dokonce skoro vyprodáno. Samozřejmě jsme všichni v kapele udělali někde nějakou tu chybu, já sám sem si jich napočítal celkem asi 8. Při hraní na bicí jsem si připadal trochu jako brankář v hokejovém týmu. Ten totiž, stejně jako bubeník, musí držet celý tým a bez něj by se hra sesypala. "Pustil" jsem tedy 8 "gólů", i tak si ale myslím, že si medaile zasloužíme. Tím tedy minulou sobotu, 1. máje, skončila naše tříměsíční práce na přípravách muzikálu o Charlie Brownovi.

Město Pittsburgh momentálně žije hokejem a každý správný Pittsburgher se zajímá o to, jak si vedou Penguins v semifinále Východní konference Národní Hokejové Ligy. Po té, co "jsme" úspěšně porazili Senators z Ottawy (Milan Michálek i Filip Kuba byli oba zranění, tudíž se utkání neúčastnili) vítězstvím 4:2 na zápasy, hrajeme proti Montrealu Canadiens, nejúspěšnějšímu mužstvu v celé NHL, drží totiž rekord v počtu vyhraných Stanley Cupů. Za celou klubovou historii kapitán Canadiens zvedl nad hlavu tuto slavnou trofej čtyřiadvacetkrát. Pro porovnání, Pittsburgh má zatím 3: 1990-1991, 1991-1992 To tam tenkrát byl Jágr, Hrdina, atd. a potom minulou sezónu s nejmladším kapitánem, co kdy tuto trofej vyhrál - Sidney Crosby. Z Čechů byl v týmu jako jediný Petr Sýkora s číslem 17.

A jako poslední zajímavost tohohle článku, příští pátek, 14. května hrajeme s bráchou Murphym akustický koncert v Carnegie library (bohužel zatím ne Carnegie Hall). Něco vlastního, něco převzatého, ale mám radost, že konečně můžu využít svou novou elektroakustickou krásku Takamine EF340SC :)

Tak zase příště, ať nebolí vás hlova.

Premiéra sem, premiéra tam

2010-04-18T15:39:00.009+01:00

Minulý týden je, stejně jako ten následující, ve znamení premiér. V pondělí 12. dubna se konečně veřejnosti představil náš studentský film s názvem Work in progress, kde jsem hrál hlavní roli, a byl jsem dokonce na oficiálním plakátu. Vzhledem k tomu, že ten film je pouhých 7 minut dlouhý, snažili se tvůrci a zároveň pořadatelé premiéry trošku zdržovat, aby to vypadalo, že jsme se bavili celý večer. Byl jsem opravdu příjemně překvapen, když se na premiéru přišlo podívat kolem 60 lidí, všichni to byli studenti, učitelé a lidi z okolí naší školy. Na začátku si pan učitel Ehman, který na své studenty dohlížel, vzal slovo a všem, co se na snímku podíleli pěkně poděkoval a prohodil pár vtípků z natáčení, a po něm k mikrofonu přistoupil každý ze 4 tvůrců. Konečně jsme se pak dostali k samotnému promítání filmu. Premiéra se konala v malém kině, takže jsme mohli film sledovat na velkém plátně. Musím se přiznat, že jsem byl dost nervózní, když jsem se tam viděl, moje tvář přes celou obrazovku a vzhledem k tomu, že jsme tu první scénu natáčeli už někdy v říjnu, měl jsem ještě trošku silnější přízvuk. Ale všichni diváci si film chválili, hlavně tvůrci odvedli dobrou práci se stříháním a celkovou úpravou. Jednu scénu jsme dokonce dabovali, protože měla špatný zvukový záznam. Ale jak říkám, povedlo se to a snad se mi co nejdříve dostane do rukou kopie, abych to mohl umístit na youtube.

U mikrofonu stojí pan Ehman, dále zprava Erin, Chris, JD a Jan

A to je ten plakát

Ve čtvrtek 22. 4. se pak uskuteční premiéra našeho školního muzikálu You're a good man, Charlie Brown, který se hraje i na Broadwayi v New Yorku. Pilně na něm každý den pracujeme. Po škole máme vždycky několikahodinové zkoušky. Vypadá to ale, že se premiéra povede a představení bude mít úspěch. Schenley prý pravidelně mívá nejlepší muzikály, svědčí o tom i sbírka trofejí, která byla ale nedávno rozbita při čištění vitrín. Některé ceny ale přežily a my se budeme snažit sbírku obnovit a rozšířit. Víc toho o muzikálu napíšu asi až po premiéře, resp. po derniéře, protože celkem myslím hrajeme šestkrát a mezitím moc času mít nebudu. Tak zlomme vaz!

Zkouška scény The Glee club rehearsal, do pravého horního rohu mi vlezla paní režisérka McKrell a vzadu nahoře na žebříku je Nicole, ty kulisy malovala ona:)

Alleghenská pomlázka

2010-04-10T13:35:00.003+01:00

V neděli před velikonočním pondělím jsme se s Nicole vydali k jedné ze tří pittsburských řek Allegheny river. Na jejím severním břehu se nacházejí PNC Park - baseballový stadion Pittsburgh Pirates - a Heinz field, fotbalová aréna našich Ocelářů. K vodě jsme šli hledat vrbu, ze které bych mohl uplést jakž takž obstojnou pomlázku. Když jsem se tu snažil vysvětlit, co to je vlastně za tradici, řekl jsem jim, že slovo pomlázka v sobě obsahuje mladý a že lehkým poplácáním dívčina pozadí se zajistí, že holka nezestárne a neuschne. Po této větě na mě tak zvláštně koukali... A já jsem si teprve teď uvědomil, co to vlastně znamená. Nikdy před tím mi nedošlo, že by tahle naše tradice mohla mít sexuální podtext, vždyť jsem chodil šupat už jako malý koledníček a nikdy jsem o tom vlastně nepřemýšlel do hloubky. A proč se vlastně dávají vajíčka? Má to něco společného s jarem a plodností? Česká lidovost je veskrze plná takových případů, jako například v našich lidových písničkách kůň většinou značí mužský princip a zahrádka nebo pole má znamenat ženský princip (Mám já zahrádečku roubenou, Čtyři koně ve dvoře žádnej s nima neoře, Okolo Třeboně pasou se tam koně, Napoj mi má milá mého koníčka). A když jsem si tohle všechno uvědomil, najednou mi došlo, proč tady v Americe považují Evropu za zemi bez pravidel, aspoň co se týče těchto věcí, nebo když se někdo nový dozví, že jsem z Evropy, ptají se mě, jestli to opravdu je sexuální ráj a tak... Je pravda, že na Nový kontinent připlula hlavně spousta puritánů, protože jim Starý kontinent přišel příliš divoký, ale že by se to ještě takhle dlouho drželo, to by mě nenapadlo.

No ale zpátky k té pomlázce, povedlo se mi najít šest celkem slušných vrbových proutků, tak jsem z nich upletl asi 40cm dlouhou, docela zakroucenou pomlázku. Velikonoce jsem si tedy oslavil po našemu, taky jsem ale našel pár vajíček, které na zahradě poschvovával velikonoční zajíček.

To je ona, vždycky ty proutky až moc utahuju a pak je to celý pokroucený... A protože jsme neměli provázek, použil jsem dvě gumičky do vlasů.

Tučňáci

2010-04-05T05:32:00.006+01:00

Tenhle víkend, aspoň pro mě, byl ve znamení ledního hokeje. V sobotu v jednu hodinu odpoledne východního času jsem šel s Nicole na svůj první zápas Pittsburgh Penguins! Hráli "jsme" proti Atlanta Thrashers, kde normálně hraje Pavel Kubina, ten ale na ledě i na střídačce chyběl, a jako brankářská dvojka tam je Ondřej Pavelec, který se podíval letos i do Vancouveru. Byl to pro mě úžasný zážitek. Celkem bylo v Mellon aréně 17 047 diváků a my jsme byli jedni z nich. Během základní hrací doby jsme většinu času buď prohrávali nebo dotahovali, minutu před koncem třetí třetiny vystřelil Sergej Gončar krásnou dělovku od pravého kruhu a zajistil nám tak prodloužení, ve kterém se v 4. minutě prosadil Jordan Leopold, takže jsme odcházeli s úsměvem na tváři, šťastní z konečného výsledku 4:3 pro Tučňáky. Je tedy pravda, že když jsme zrovna nebyli v gólové šanci, nebo jsme naopak jednu takovou nebránili, bylo v hale celkem ticho. Ještě když se dva hráči "přátelsky pozdravili" u mantinelu, publikum ožilo, ale jinak se nedá mluvit o takovém kotli, jaký nejspíš byl při zápase Chomutova s Ústím. Jenom když už jsem u toho, četl jsem na idnes článek o nové hokejové hale v Chomutově, při čemž jsem si samozřejmě vzpomněl, jak jsme loni 22. dubna hráli na pokládání základního stavebního kamene této nové, prý velice moderní, stavby. Tak jsem se trochu začepýřil :)

Ale zpátky k NHL, je velmi známým faktem, že diváci občas kromě gólů samotných čekají spíš na různé bitky a šarvátky. My jsme se dočkali hned dvakrát a nebyly zrovna malé. Jako první skolil náš Billy Guerin atlantského Slatera, čímž si zasloužil zběsilé ovace. Hned další hromadná havárie nastala asi 4 metry před námi, jejich hráč narazil náš nový přírůstek Ponikaroského na mantinel, čehož následně určitě litoval, protože se na něj pak sesypala celá třetí lajna, což Thrashers nenechali bez odezvy, takže jak říkám, přímo před námi se poprala celá horda hokejistů. Měli jsme úžasná místa, seděli jsme ve čtvrté řadě od ledu na straně trestné lavice skoro úplně uprostřed, takže jsme měli všechno přímo pod nosem. A při přestávce házel maskot divákům tučnáčí trička, tak jsem si taky jedno chytil. Byl to rozhodně jeden z nejsilnějších zážitků, které z Pittsburghu mám!

A dneska, v neděli 4. dubna (všechno nejlepší Markétko, a taky všechno nejlepší NATO), jsme se šli podívat do Centra historie, kde byl na 4 dny vystavena nejvyšší hokejová trofej světa -Stanley Cup. Pohár, který nad hlavu zdvihlo v historii už 20 českých hokejistů, z toho Jaroslav Pouzar a Jiří Hrdina dokonce třikrát. A dneska jsem se s ním vyfotil já, dokonce jsem si směl i sáhnout. Je pravda, že jsem vedle něj stál asi jen 10 vteřin, na což jsem musel čekat 3 hodiny ve frontě, která se táhla kolem celého bloku, ale stálo to za to! Takže tenhle víkend si rozhodně budu pamatovat ještě dlouho.

To se hráči sbírají po té velké bitce, během ní jsem nefotil, radši jsem povzbuzoval, protože byli takhle blízko! Opravdu jsem jim viděl do očí, cítil jsem jejich nenávist a rozhořčení, a vyšli jsme z toho s přesilovkou, ve které jsme vyrovnali na 2:2

Sidney Crosby, nejužitečnější hráč sezóny 2007/2008, nejmladší kapitán, který kdy vyhrál Stanley Cup, a taky držitel rekordu v počtu bodů, které jakýkoliv hráč nahrál proti jednomu týmu, s počtem 56 bodů proti Philadelphia Flyers

Marc-Andre Fleury, olympijský brankář Kanady, který si nezahrál na šampionátu ani jedinou minutu a číslo 44, Brooks Orpik, reprezentant Spojených Států

Jevgenij Malkin si odpykává trest za sekání, za tento zápas si však připsal jeden bod za gól a jeden za asistenci

Další z mnoha potyček obou týmů, tahle však skončila jen domluvou oběma týmům

Já s Nicole u hlavní trofeje nejprestižnější hokejové soutěže na světě!

SM Lomos

2010-03-27T16:16:00.004+01:00

Na svém internetovém prohlížeči mám jako domovskou stránku nastavené idnes.cz, abych věděl, co se doma děje. Poslední dobou se hodně píše o volbách, které se mají konat koncem května (pokud se nepletu). Tou dobou mi už bude 18, tudíž budu mít právo volit, takže svoje první volby si nejspíš odhlasuju ze zámoří.

Je zajímavé, jak různí lidé dostávají zkreslené informace o mém příjezdu. Během Vánoc mi asi pět lidí nezávisle na sobě psalo, "že prej přijedu na Vánoce domů, a jestli bych nechtěl něco podniknout". Nebo mi někdo psal, že slyšel, že budu doma už začátkem června. Nejvíc mě dostává, že ani moje agentura CIEE, se kterou tu jsem, neví, že je blbost dát mi zpáteční let na 11. června, když naše "maturita" je až 20. června. Vysílám teď tedy oficiální informaci, podle toho, jak to je momentálně aktuální. Vzhledem k tomu, že mi vízum vyprší 30. června a i po tomto termínu mám dovolenu zůstat tu ještě dalších 30 dní, tzn do 30. 7., vrátím se někdy koncem července. Viděl bych to na poslední týden tohoto měsíce. A teď proč to tak je. Nechci, aby si někdo myslel, že si tu chci zůstat co nejdéle, protože mi Kadaň, a Česko vůbec, nechybí. Jde jen o to, že tu nejsem na dovolené. Strávil jsem tu, a ještě strávím rok svého života (ne, že tu strávím ještě jeden další rok, ale když se to dohromady sečte, bude to skoro rok...), což není málo, mám tu spoustu kamarádů a chtěl bych si to tu užít i v létě bez školy. A když tady ta možnost je, byla by hloupost toho nevyužít. To jenom tak, aby se vědělo.

A teď k tomu nadpisu. Jen mě to tak nějak napadlo, že se tímto článkem vlastně spíš hlásím a ve Smolíkových vždycky říkali "SM Lomos, ohlaš se". Mimochodem tahle část všech dílů mě nikdy nebavila, protože mi to přišlo moc dlouhý. Strašně dlouho tam běhaly částice a Pepa Smolík se snažil dovolat svému vlastnímu pra(pra?)vnukovi. Smolíkovi mi teď taky připomínají můj zatím nejzajímavější hudební zážitek. A totiž moje první a zatím poslední hudební tour. Bylo to s Rapa Nui, když jsme hráli víkendové Sázava Tour. Bylo nás 6 v dodávce, do tří řad jsme se rozdělili podle hudebních sekcí, vepředu dechy, uprostřed rytmika a vzadu struny - a to aniž bychom o tom nějak přemýšleli, Péťa prostě řídil, Rambič si ukořistil přední sedadlo, já jsem si sednul doprostřed a Standa si sednul ke mně, a na Lukáše s Martinem prostě zbyla zadní řada. Naše "promyšlené uspořádání" jsme si uvědomili až v Praze na benzínce. První koncert v Havlíčkově Brodě v klubu Effect byl tak nějak spíš fiasko, protože jsme hráli u příležitosti Rockotéky Rebel rádia Brod a Rapa Nui není zrovna rock, takže obecenstvo jen mlčky sedělo a občas nám někdo zatleskal, ale to byl nejspíš jen zvukař. Druhý den už ale šel líp, byli jsme na pravé vesnické zabíjačce, koukali jsme právě na Smolíkovy a spali jsme tak nějak celý den. Večer jsme pak hráli v Karamba baru v Humpolci se spřátelenou kapelou FullSTOP. A bylo to tisíckrát lepší než v Hočkobrdech, domů jsme pak jeli v neděli ráno a já jsem si při nastupování do auta rozrazil obočí o dveře... Jak říkám, prozatím nejzajímavější hudební zážitek.

Mouchy v letadle

2010-03-22T01:06:00.004+01:00

Je březen, za kamnama bych se ale nejspíš upekl, protože tady je momentálně horko jak v Africe! Je tu teda jenom kolem 20 stupňů, ale v porovnání s minulým měsícem je to naprostá paráda. Je tu všude vidět, jak se blíží léto. Nejenže holky postupně zkracují sukně, ale veškerý život se přesouvá ven, na ulici. Třeba včera jsem se procházel po Oaklandu. To je ta část města, kde se nachází Pittsburgh University, takže je to taková bohémská čtvrť. Plno studentů, umělců a všelijakých zjevení. Uprostřed je tam travnatá plocha o velikosti asi poloviny fotbalového hřiště, a když jsem tam tudy včera šel, bylo tam úplně plno. Ať už to byli studenti píšící úkoly, muzikanti jen tak si pohrávájící nebo různí provazochodci, kteří během chození po lanech ještě k tomu malovali obrazy. Všichni vylezli ven na sluníčko. Taky nám tu na Veverčí Hůrce zase po zimě otevřeli zmrzlinárnu Rita's, a protože tohle byla první sobota co otevřeli, dávali zmrzlinu zadarmo! Na to bych ale musel čekat v asi dvouhodinové frontě, která se vinula kolem celého bloku a to se mi fakt nechtělo. Tak jsme aspoň dneska šli s Nick na piknik :) a taky jsme hráli tenis, ale prohrál jsem na celé čáře, vzhledem k tomu, že jsem dneska hrál asi počtvrté v životě, a taky mi svítilo sluníčko do očí, a taky jsem určitě měl tu horší raketu a taky ta síť na mé půlce byla výš než na její...

Poslední dobou čtu pravidelně Blog KZK. Hodně se tam, hlavně v diskuzích píše o tom, jak Honza skvěle zvládá kulturu v Kadani. Najdou se tam samozřejmě i tací, kteří nesouhlasí, nebo mají nesmyslné výhrady. Chci se nad tím ale zamyslet. Hrál jsem tady v kapele (minulý čas proto, že ta kapela už víceméně neexistuje) a sehnat koncert, to byl vyloženě husarský kousek. Už jenom americké a pensylvánské zákony nám to velice ztěžují. Zakazují totiž nezletilým muzikantům hrát tam, kde se podává alkohol. Když chce kapela uspořádat vystoupení, musí hrát v kostele, na což se pak taky vztahuje velká spousta dodatečných pravidel, nebo v knihovně. Ale zaplať _____ (vložte jméno "boha", ve kterého věříte) aspoň za to. A přitom jsou tady takové talentované mladé kapely, které by si zasloužily zahrát před davy lidí. To je teda z perspektivy muzikanta, ale i z perspektivy diváka bych řekl, že kultura v Pittsburghu není nijak slavná. Ano, je pravda, že minulý týden tu byl Jay-z, někdy v září tu bude Lady Gaga, že tu je pittsburské divadlo a Mellon arena, kde hrajou Tučňáci. Ale takové ty akcičky menšího typu, ty mi tu chybí. A jak potom čtu o kultuře v Kadani, říkám si, že až se vrátím, budu chodit na všechny koncerty, kdykoliv budu moct. Doufám, že Honza tam na svém křesle ještě nějakou dobu vydrží.

A teď se dostanu k tomu nadpisu. Viděli jste někdy mouchu v letadle? Já ne...

To teda není všechno. Přemýšleli jste někdy, když moucha lítá například v autě, které se pohybuje, jestli musí třeba víc máchat křídlama nebo je to stejné jako když poletuje v obýváku? Z fyzikálního hlediska bych na to sám sobě namítl, že pokud jsou všechna okýnka zavřená, spolu s autem se pohybuje i atmosféra uvnitř vozidla a tudíž moucha by neměla vnímat změnu. Ale co třeba, když to auto zatáčí. Ta moucha by snad měla vnímat odstředivou sílu, no ne? A teď otázka za deset milionů. Zajímalo by mě, jestli když normální člověk stojí v letadle, které je normálně v pohybu, vyskočí rovně do vzduchu, jestli dopadne na své původní místo nebo aspoň trochu dozadu. Ovšem za předpokladu, že se nebinkne do hlavy o strop...

Washignton, (AC)DC

2010-03-18T01:55:00.006+01:00

Na krátko jsem se odmlčel, je toho tu všeho hodně a někdy se nedostanu na počítač třeba ani jednou za tři dny. Teď jsme začali s muzikálem zkoušet velmi intenzivně, takže jsem někdy ve škole od rána až do sedmi hodin večer. A když pak přijdu domů, jsem rád, že se můžu najíst, osprchovat a jít spát. Tenhle víkend nás ale naše agentura CIEE, respektive naše lokální koordinátorka, vzala do hlavního města Spojených států amerických - Washington, DC.

Vyjeli jsme v pátek večer, takže na místo jsme se dostali pozdě v noci, neměli jsme tudíž čas ani náladu koukat moc kolem sebe. Druhý den ráno jsme ale vstali v 7 hodin a hned jsme se vydali na prohlídku Capitolu, sídla americké vlády. Tam byla spousta různých soch, starých obrazů a maleb a všechny možné zajímavosti.

Dál jsme byli v muzeu zpráv - Newseum. Tam jsem si zkusil natočit reportáž na zeleném plátně. Vlastně pozadí za mnou bylo bílé a kolem kamery byla spousta zelených žárovek namířených v kruhu přímo na mě, takže si pak kamera vychytala jen spektra modré a červené barvy. Sranda byla, když si to šel zkusit někdo v zeleném triku, to pak byl jenom průhledný.

Potom jsme absolvovali večerní projížďku po městě, všechno tak krásně svítilo. Cítil jsem na sobě dech dějin, když jsme byli u Lincolnova pomníku, vzpomněl jsem si mimochodem na Pravou blondýnku nebo na Planetu opic, kde Matt Damon přistál konečně na Zemi a přímo u této památky a tam byl Ape Lincoln (jakože vtip, místo Abe - zkratka Abraham - tam je Ape - anglicky op, hahaha)...

Druhý den jsme se pak spíš procházeli: Bílý dům, Fordovo divadlo, Muzeum holokaustu (bohužel jsme se nedostali k tomu, abychom se podívali na tu stálou výstavu, která je podle všech, co ji viděli, dechberoucí), a samozřejmě nějaké ty nákupy. Washington mě velmi příjemně překvapil, ne že bych očekával málo. Právě naopak. Opravdu tohle město doporučuji komukoliv, kdo by přemýšlel o cestě do Spojených států. Nejen že je to hlavní město, ale je tu rozhodně spousta věcí, které je třeba vidět.

Divadlo Ford's theater, kde byl zastřelen Abraham Lincoln 15. dubna 1865

Pohled na Capitol z Muzea Zpráv Newseum, v popředí vlajky na kanadském velvyslanectví

Socha vojáků, kteří vztyčují americkou vlajku během bojů v Pacifiku v době Druhé světové války byla inspirována slavnou fotkou Iwo Jima

Tak jsem se procházel kolem Bílého domu...:)

Pohled na Capitol zepředu, tady měl Obama svojí inauguraci, město tehdy zažilo rekord, tolik lidí tu nikdy před tím a zatím ani potom nebylo

Uprostřed obrázku je Washington monument. Tahle fotka se mi, myslím, celkem povedla

Abraham Lincoln sedí na svém křesle a hledí přes Washington monument na Capitol

Babička Kočínská

2010-03-09T00:16:00.003+01:00

V jižních Čechách, nedaleko jaderné elektrárny Temelín se nachází malinká vesnička jménem Kočín. Nikdy jsem nezjistil, co to jméno znamená, jestli tam odsud byli dobří kočí, nebo tam bylo hodně koček... A v té vesničce bydlela moje prababička Anežka. Bohužel nás opustila minulou neděli a mně tu bylo moc smutno.

Ale zavzpomínal jsem si na všechny zážitky co mám s babičkou spojené. Už jenom to, že bydlela na vesnici. Měla slepice, králíky, dokonce prasata, ty už si ale nepamatuju, každé z nich se jmenovalo Péťa. A Bobík, to byl babiččin pejsek, zablešená vesnická směska ale vždycky nás horlivě vítal a na něm jsem se odnaučil bát se psů. Taky měla králíka Alberta, vždycky jsme ho chodili krmit a hladit, měli jsme ho rádi, a pak, aniž bychom o tom věděli, jsme ho jednou snědli...

A na sadě měla jabloně a ořešáky. Jednou, když jsme byli u babičky na víkend, v neděli odpoledne, když už jsme se chystali k odjezdu, naši mě ještě poslali, ať si shodím ještě pár ořechů na cestu. Cesta na sad vedla skrz stodolu, takže jsem neslyšel, že mezitím odjeli a když jsem se vrátil na dvorek, auto bylo pryč a já jsem si tenkrát myslel, že mě tam zapomněli, tak jsem se snažil dohnat naše auto, ale už byli pryč. Tehdy jsem jim to měl strašně moc za zlé, ale oni mě jen chtěli nechat přes týden u babičky na vsi, což bylo fakt skvělý, a nechtěli se nějak srdceryvně loučit, protože si mysleli, že bych brečel... nevím, jestli zvolili tu nejlepší cestu :)

A hned za plotem se pásly krávy a taky jsme vždycky chodili ke Šťastnejm pro mlíko, protože měli vlastní krávu (ano, píšu mlíko s douhým í a malým m ) a taky s kárkou k Fiřtům na nákup. A na návsi jsem asi poprvé sáňkoval. Nebyl to žádnej velkej vršek, ale pro takovýho malýho prcka to byly Alpy. A na Hořejšáku a Dolejšáku (to byly dva malé rybníčky uprostřed kočínské návsi) jsme do kýble hráběma "lovili" žabinec pro slepice. A na cestě jsme hráli fotbal a pak jsme si dali malinovou nebo ostružinovou přestávku - ty jsem měl nejradši. A z cihel, co se u cesty válely jsme si s bratrancem Milánkem (dneska už je to velkej Milan :D) stavěli bunkry a pevnosti, taky jsme si vyráběli vlajky a luky a šípy a oštěpy. A moje ségra Markéta se sestřenicí Haničkou si taky stavěly z cihel, ale ony si stavěly domečky. A my jsme si vždycky mysleli, že budují konkurenční pevnost, tak jsme na ně útočili a ony se zlobily, že si ty svoje domečky chtějí jen vyzdobit kytičkama a my jim to ničíme. V Kočíně jsem taky vrazil Milanovi lyžařskou hůlku do čela... na to moc pyšný nejsem.

A když byla prababička na nějaký čas v Kadani, bydlela u svojí dcery, mojí babičky. Byla totiž na operaci kolen, kde jí dali nové klouby. A já jsem tam za nimi chodil skoro každý den a jednou jsem si přinesl hokejku, navlíkl jsem prababičku do dresu Jaromíra Jágra a řekl jsem: "Babi chytej!". A ona na to: "Ale Kubíku, to já na starý kolena už hokej hrát nebudu", a já samozřejmě: "Babi, nevymlouvej se, dyť máš teď kolena nový". Tak jsem jí ukecal!

Zážitků s prababičkou mám strašnou spoustu a vždycky na ní budu strašně rád vzpomínat a bude mi moc chybět. Budiž Ti lehká zem!

Mám rád mlíko

2010-03-03T00:21:00.001+01:00

To je všechno... Chtěl jsem se jen podělit o své pocity.

Zázraky techniky

2010-02-19T02:13:00.002+01:00

Na Wuwejově zápisníku jsem nedávno četl o malých zázracích moderní technologie. Mluvilo se o všem možném od lihového fixu, přes folii až po izolepu. Já se chci zaměřit na trošku složitější vynálezy. Někdy v listopadu jsem si pořídil iPhone, a až teprve asi před měsícem jsem si k němu pořídil datový balíček, takže mám připojení k internetu i když nejsem v dosahu Wi-Fi. A musím říct, že tenhle vynález je fakt boží! Samozřejmě všechny věci, které na iPhonu dělám by klidně mohly počkat až dojdu domů a zapnu si notebook, ale jinak je to fakt šikovný. Třeba když si potřebuju zjistit jízdní řády autobusů, podívat se jak hrajou Penguins, nebo jako v dnešním případě jak Kadaň válcuje Tábor 5:2 a zažívá tak nejúspěšnější momenty od jejich postupu do 1. ligy. Samozřejmě si můžu kontrolovat maily nebo podívat na facebook, ale to už je vedlejší.

To, co asi používám nejvíc a nejčastěji jsou iPhone mapy. Ať už když jdu někam pěšky, tak vím, kudy jít, i když jsem na úplně cizím místě, nebo jedu autobusem, ve kterém nehlásí příští zastávku a já potřebuju vystoupit někde, kde jsem v životě nebyl.

Nejvíc jsem si tohle všechno uvědomil, když jsem byl za tetou v LA a ona musela ve středu do práce. Chtěla mě nechat, ať se zatím vyspím doma, a ona přijede tak po třetí hodině. Já jsem ale namítl, že spát můžu v letadle, že vyrazím na průzkum, ať mě vyhodí někde na cestě do práce. Tak jsem si našel obchod se sportem, kde jsem si sehnal boty na tělocvik, vyhledal jsem si obchod s kytarama, taky jsem si našel na mapách multikino, tak jsem tam zamířil. Cestou jsem se podíval, co vlastně dávají a kdy to začíná, jak dlouho který film trvá, abych dobře zabil čas. O každém filmu jsem si našel nějaké reportáže, abych si mohl tak nějak vybrat. A přitom tomu není ještě tak dávno, kdy jsme byli u vytržení z barevného displeje, telefonu s foťákem, polyfonním vyzváněním nebo prvními telefony s mp3. Takže tohle jsem ze sebe chtěl dostat...

Na téma technika mám ještě jednu poznámku. Asi tři týdny nazpátek jsem šel se dvěma kamarády na Avatar. Nechci se pouštět do diskuzí, jestli to byl nebo nebyl nejlepší film na světě. Jenom řeknu, že James Cameron je naprostej týpek, ať už si kdo myslí co chce, protože tenhle režisér natočil dva filmy, které vydělaly nejvíc peněz v historii. Chtěl jsem se ale pozastavit nad tím, že příběh Avataru se odehrává v budoucnosti a objevují se tam i různé "futuristické" přístroje a technické vymoženosti. Při sledování tohohle filmu jsem si vzpomněl, jak ve starých sci-fi filmech, např. Blade Runner, používají obrovské barevné monitory, protože si mysleli, že takhle to bude vypadat za sto let. A právě u Avataru jsem si posteskl: "Smutný na tom je, že to, co nám teď přijde jako něco úžasnýho, jedou bude starý a překonaný a naše děti se tomu budou smát..."

Možná je divný, že ve svých 17-ti (ha, a jak to vypadá hnusně s tim -ti!!! Nepište to!) tady píšu o tomhle, ale tak to nejspíš je...

L.A. Kings vs. Colorado Avalanche

2010-02-17T20:07:00.008+01:00

Na hokej jsem se vždycky díval akorát v televizi, když hrála reprezentace buď na mistrovství světa nebo na olympiádě. Tady se snažím sledovat každý zápas Penguins. Živě jsem byl na hokeji párkrát v Kadani a snad dvakrát v Chomutově, pokaždé Kadaň proti Chomutovu. Když jsem byl v L.A., zašli jsme s tetou, jejími synáčky a jejím přítelem Lukášem (díky kterému jsme ty lístky sehnali) na zápas NHL - Los Angeles Kings proti Colorado Avalanche. Těšil jsem se na Hejduka, ten ale kvůli zraněnému koleni nehrál, bohužel ani na střídačce nebyl. Ani slovenský brankář Budaj se na ledě neukázal, zřejmě, aby se těsně před Olympiádou nezranil. Jinak to ale byl úžasný zápas. Králové porazili Lavinu 3:0. Viděli jsme spoustu skvělých akcí, dokonce byla i rvačka!

Honza zrovna psal na svém blogu, jak Kadaň hraje s Táborem (držim palce!!). A tohle jsem slyšel i od jiných lidí, ale je pravda, že fandění v Česku a v Americe se v mnohém liší. Zatímco na kadaňském zimáku může být tak kolem 500 lidí a dělat hluk od začátku do konce, bouchat do bubnů, skandovat různá hesla, podporovat domácí tým a bučet na tým hostů, tady bylo tak nějak většinou ticho. Teda ne, že by bylo diváků málo, odhadl bych to na dobrých 18 000, takže celá Kadaň by se tam vešla. Samozřejmě když někdo dal gól, všichni byli na nohou a veselili se, ale během hry to byly spíš takové neorganizované jednotlivé pokřiky.

Sranda byla, že o nějakých 15 řad za námi seděl takovej českej děda. Byl tam sám a na všechny slovanské hráče pokřikoval nejrůznější nadávky, jako třeba "Svatoš neumí bruslit!", čemuž Američané nerozuměli, my jsme se tomu ale strašně smáli, protože nám připomněl právě to naše české fandění.

Zápas jsem si ale strašně užil, měli jsme parádní místa skoro úplně u ledu, dokonce jednou během hry vypadl puk z kluziště a spadl asi metr ode mě. Tlustý Havajan přede mnou byl ale rychlejší.

A naštěstí se nemusím před svými pittsburskými kamarády stydět, že jsem zradil Tučňáky, protože jsme na sobě všichni měli červené české reprezentační dresy!

Už asi v 6. minutě se poprali...

Taky jsem si střelil, a trefil jsem se

Pocta olympionikům

Tenhle kluk je ročník 1991... je o rok starší než já...a hraje za NHL tým Colorado Avalanche...

Jonathan Quick je brankář amerického olympijského hokejového týmu

O přestávce hráli mí bratránečkové přátelský zápas, proto jsme vlastně ten večer do Staples centre šli. Johnny dal dokonce gól. Bylo to strašně super vidět moje malý bratránečky hrát na tom samým ledě, kde hrajou největší hvězdy NHL a ten večer dokonce i 8 olympijských reprezentantů!

Johnny, Já a Jay před Staples centre

Staples centre samo o sobě, už jsem tam jednou byl, na NBA v roce 2005 když LA Lakers hráli basketbal proti Denveru Nuggets, takže se dá říct, že kdykoliv jdu do Staples, hraje LA proti týmu z Colorada...

Universal Studios, Hollywood

2010-02-17T18:24:00.004+01:00

Když mi bylo 5, jeli jsme celá rodina do Los Angeles za tetou. Tenkrát jsme toho viděli víc než jen L.A. Byli jsme i v San Franciscu, San Diegu,... v Pasadeně jsem spadl do jezírka, kde žily piraně, naštěstí se mi ale nic nestalo. Šli jsme ale také do Universal Studios (US), je to zábavní park, ale zároveň je to to místo, kde se skutečně natáčejí filmy, seriály a různé televizní show.

Já si toho z US zas tolik nepamatoval, tak jsem to s tetou při jedné konverzaci jen tak nadhodil, ale ukázalo se, že to byl spásný nápad. Bratránečkové totiž v pátek neměli školu, protože jejich vedení je inteligentní a dá jim volno na Presidents' Day. Naše vedení nám teda zase dalo volno celý týden kvůli sněhu a dneska, ve středu 17. února, zase sedíme doma.

Tak jsme vymysleli, že půjdu se svými sedmiletými bratránky-dvojčaty do Universal Studios. Nejdřív jsem měl strach, co když je nebudu zvládat, ale všechno probíhalo hladce. Dostali jsme do batůžku svačinu, pití a šli jsme. Byla legrace sledovat, jak jim to všechno připadalo tak opravdové, byli jsme třeba na "Simpsons ride", což byla vlastně stará dobrá virtuální realita. Vozík s námi házel na strany, nahoru, dolů, skoro jsme chvíli byli i hlavou dolů a všude kolem sebe jsme viděli promítané okolí, to se mi moc líbilo.

Na Jurském parku jsme projížděli mezi dinosaury, kteří na nás občas stříkali vodu, na konci nás potom chtěl sežrat obří Tyrranosaurus Rex, ale unikli jsme mu v poslední chvíli kolmým pádem, tam se mi málem žaludek dostal až do krku, ale byla to paráda.

Taky jsme byli na prohlídce. Jeli jsme v takovém vláčku a všude kolem nás byla nějaká místa, kde se natáčely nejslavnější filmy světa. Rozhodně jsme si ten den všichni spolu užili!

Co dodat?

Hollywood City Walk, slyšel jsem tam hudbu, kytara a dívčí hlas, říkal jsem si, že v nějakém baru mají nahlas puštěné rádio, pak jsem si ale všiml, že oba instrumenty patří nějaké pouliční umělkyni. Jmenovala se Chelsea Williams a já jsem si za pět dolarů koupil její CD, protože mě tohle všechno inspirovalo. Chtěl bych totiž jednou jet někam, kde mě nikdo nezná a zkusit hrát na ulici, protože ulice je ta nejlepší kritika.

Tahle opice byla fakt strašně vtipná

Jurský park

Psycho, chlápek zrovna naložil mrtvolu do auta, ale pak si všiml nás, chvíli jen tak kráčel naším směrem, pak se rozeběhl, ale naštěstí jsme mu ujeli.

Opravdová Wisteria lane, znáte ze Zoufalých manželek, tady jsme museli být všichni potichu, protože byla možnost, že se právě teď někde natáčí

Všimněte si, jak jsou ty dveře vpravo malinké, filmaři tak můžou vytvořit iluzi, že nějaký hrdina je prostě obrovský

To jsem já se svými bratránečky, Jay vlevo, Johnny vpravo, za námi je billboard...

Jedno z videí, která jsem v US pořídil, další jsou tady: Tokyo Drift, Srandovní opice, Válka Světů

Město Andělů

2010-02-17T03:33:00.003+01:00

Zatímco v Pittsburghu se moje "Nová rodina" potýkala s dvěma metry sněhu, já jsem měl namířeno do slunečného Los Angeles, kde i na začátku února bylo přes 20 stupňů. Původně jsem měl letět od středy 10. 2. do pondělí 15. 2. protože to pondělí měl být jeden z velkých amerických svátků - Den prezidentů. Jenže ten víkend před mým odletem začalo mohutně sněžit a pak nám vedení Pittsburských veřejných škol začalo ve velkém rušit dny vyučování, tak jsme přehodili letenky ze středy už na úterý, a ukázalo se, že to byl dobrý tah. Všechny středeční lety byly totiž kvůli špatným podmínkám buď zrušené nebo hodně zpožděné. Pak jsem se ještě dozvěděl, že Den prezidentů se sice slaví, školy ale otevřené budou, což jsem tak úplně nechápal, protože všude jinde byly zavřené nejen školy, ale i banky, pošty a jiná veřejná místa. Bylo to tak nějak všechno zmatené...

Každopádně, když jsem ale přiletěl do L.A., čekal jsem, že mě vedro a dusno praští přes xicht, ale naštěstí bylo hezky a příjemně. První dva dny jsem strávil se svou tetou Janou, jeli jsme se třeba projet na Hollywood Boulevard, viděli jsme Kodak Theater, kde se předávají Oscaři a mnohem víc, nenašli jsme ale parkování, tak jsme se na to vykašlali a udělali jsme si jen projížďku. Třetí den jsme vyzvedli moje bratránečky, kterým letos bude už 8 let! Strašně vyrostli. Poprvé jsem je viděl, když jim byly dva roky, potom když jim byly 4, tak doufám, že je příště uvidím dřív než jim bude 16. S klukíkama jsme toho taky hodně zažili, o čemž napíšu ještě ve dvou následujících článcích.

A kromě míst, která jsme navštívili, kromě her, které jsme spolu hráli a kromě věcí, které jsme viděli, jsme toho taky hodně snědli! Tetička se pořádně předvedla a hned první večer se vytasila s bramboračkou, měli jsme i vepřo-knedlo-zelo a rajskou omáčku. Dokonce jsme spořádali (teda hlavně já) tři rukávy jablečného štrůdlu! Takže jsem se na pár dní ocitl v takové české oáze.

Když jsem se pak vrátil do Pittsburghu, bylo tu strašně moc sněhu a pořád sněžilo, vlastně i teď sněží, a ještě dlouho nepřestane... Z letiště jsem pak musel jet taxíkem, protože pro mě Edna nechtěla přijet. A dneska jsem musel jít do školy pěšky, protože náš autobus prostě nepřijel. Já vim, že je teď v česku taky hodně sněhu, a že je to tam asi taky dost divoký, ale tady ještě dneska, víc než týden od první sněhový bouřky, nejsou některé vedlejší silnice odklizené. Tak jsem jenom chtěl přiblížit situaci. Ještě napíšu článek o Universal Studios, kam jsem šel s bratránkama a o zápase NHL, kam jsme šli všichni společně.

Já s tetou Janou

Je takový teplo, že radostí skáču do vzduchu!

Ať žije Photofiltre a úprava kontrastu a světlosti... Na pláži Venice Beach, která je i častým místem výskytu nejrůznějších celebrit se slézají veškeré existence. Na snímku je skupina asi 50 lidí, kteří na pláži hráli na všelijaké rytmické a perkusivní nástroje. Pěkná podívaná a poslouchaná (poslyšaná,...) radši jsme se tam ale moc dlouho nezdržovali, protože to tam tak zvláštně zavánělo. Na pláži jsou do konce sídliště "doktorů", kteří můžou předepsat lékařskou marihuanu. Vaše lékařská diagnóza zřejmě ale závisí na tom, kolik zaplatíte. A je to naprosto oficiální a legální. Myslím, že tam ale mají povolený vstup až od určitého věku...

Stromo-muž, lidi dělají pro peníze různé věci

Promenáda na Venice Beach

Sníh...všude!

2010-02-08T17:16:00.005+01:00

Bystřejšímu čtenáři zřejmě po přečtení nadpisu došlo, že tady celkem slušně sněžilo. A když říkám slušně, myslím tím, že za jednu noc z pátku na sobotu napadl dobrý metr sněhu. Meteorologové to dokonce považují za největší sněhovou bouři za posledních sedm let. Nedivím se. Když jsme se probudili do sobotního rána, za okny bylo bílo. Všechno bylo pod sněhem. Čekal bych aspoň že silnice budou jakž takž odklizené, ale to jsem čekal moc. Naše ulice byla prostě zasypaná. A stále je. Všichni už vědí, že silnice je neprůjezdná, protože se tu už několik aut prostě zaseklo a nešlo jim se pohnout tam ani zpátky.

V tuhle chvíli bych normálně měl být ve škole, ale administrace Pittsburských veřejných škol nám dala sněhové prázdniny. Je to už druhý takový den v tomhle školním roce. Tak jsem si říkal, jak by to asi vypadalo, kdyby se dveře našeho gymplu prostě neotevřely, kvůli nadměrnému množství sněhu... To by se prostě nestalo. Maximálně by se k nám lidi z Vejprt, Kovářské a Kryštofek nedostali, ale škola prostě jede dál.

Byla to docela legrace pozorovat, jak lidi blázní. Chodníky jsou všechny zasněžené, takže všichni chodí po silnici. A nejen chodí. Viděl jsem lidi na kole, na běžkách, dokonce někdo vytáhl i sněžnice. Obchody byly přeplněné, jak si lidé sháněli zásoby na kalamitu, protože z úterý na středu má zase sněžit. A já ve středu letím do Los Angeles za svojí tetou a bratránky, které jsem, pokud počítám správně, neviděl už tak dobré čtyři roky. Tak snad bude letiště fungovat.

Kostel na Centre street

Takhle vypadala jedna z postranních ulic, ten sníh je prostě projetý auty, pluhy mají jinou práci. Takže veškerý sníh se buď udupe a zmrzne a nebo se shrne na auta, ze kterých to jejich majitelé shážou zase na silnici, čímž vznikne takový koloběh sněhu.

Do školy pojedu zítra na sáňkách

Berla Mrazilka si dala pořádnou práci

Tohle prostě vypadá jako z pohádky :)

Naše Veverčí Hůrka vypadá jako nějaké horské městečko ve francouzských alpách

Tohle je náš dům s pořádnou čepicí

Pořádná vrstva sněhu...takhle to vypadá na planetě Hoth (která by se měla přejmenovat na Coldth - Star Wars/angličtinářskej vtípek...)

(Aktualizace v pondělí 8. února 13:08 Východního času) Zrušili nám školu i zítra !!! Takže do školy pojedu na sáňkách až někdy jindy!

Jak jsou lidi blbí...

2010-01-29T21:48:00.002+01:00

Ještě nedávno nás tu bylo 9 exchange studentů. Teď už nás je jenom 7. Byla tu jedna holka z Německa. Zásadně odmítala mluvit německy se svými krajany, prý si chtěla povídat jen anglicky, aby se zdokonalovala. Bavila se víceméně jenom s určitými lidmi a tak nějak na ní bylo vidět, že v něčem jede. Co se týče americké mládeže, nemyslím si, že je nějaký rozdíl. Záleží samozřejmě na tom, s kým se bavíte, ale bohužel i tady je alkohol a drogy pro nezletilé celkem lehce dostupný. Jedním z hlavních a nejčastěji omývaných pravidel našeho programu jsou tzv. 3D: No drinking, No driving, No drugs (Zákaz pití, řízení a užívání drog). Když byť jen jedno z nich porušíme, znamená to okamžité ukončení programu a dotyčný bude poslán zpátky domů. No a takhle právě dopadla Jenny. Říkali jsme si, když už něco dělá, tak ať to aspoň dělá potají, ať jí na to nepřijdou a je pravda, že není-li žalobce, není ani soudce. Jenomže ona, holka pitomá, o tom napsala na svůj osobní blog. Ten blog byl psán německy. Nevím teda proč, když tady němčinu používat nechtěla. Ale průšvih přišel ve chvíli, kdy naše koordinátorka, mimochodem z obou stran rodiny Němka, snad se i narodila v Mnichově, na ten blog zabrousila a samozřejmě to tam viděla.

No a další exchange studentka Kathi prostě odjela. Byla tu jenom na jeden semestr. Tohle teda už tolik nepatří pod nadpis článku. Byli jsme se s ní včera rozloučit. Asi 20 lidí kolem ní uspořádalo takový oběd v Cheesecake factory. Pořádně jsme se najedli, ale pak přišla ta smutná část. Všichni se loučili, objímali, plakali, a znova objímali, už byli na odchodu, ale pak se zase otočili a začali se loučit potřetí... Uvědomil jsem si, že jsem opravdu už v půlce a doba, kdy se takhle budu loučit já, se už nezadržitelně blíží. Čas běží tak strašně rychle, nebo strašně pomalu? Rozhodně tady teda nesmutním. Občas si pročítám svoje články a přijde mi, že z nich vyzařuje jakási ponurá nálada. Ale takhle to není. Třeba teď jsem měl úplně parádní tři týdny, našel jsem rozumnou rovnováhu mezi prací a zábavou, ve škole to bylo taky v pohodě. Až teda na poslední dva dny tohohle týdne. Včera a dneska jsme totiž psali veškeré pololetní práce. To není jako u nás, že se nesmí setkat dvě písemky v jednom dni. Tady se to píše pěkně natvrdo, všechno najednou. Takže dneska (v pátek) v půl třetí, když jsem dopsal poslech z hudebky jsem si neuvěřitelně prdnul...teda oddechnul... (musel jsem si zkusit i ten trochu slabší humor, omlouvám se)

A teď se budu celý týden plus pondělí už jenom flákat! A pak teda zase začne škola a druhej semestr, ale nepřebíhejme!

Článek na blog

2010-01-28T01:44:00.003+01:00

Píšu na blog. Píšu, protože se mi chce. Teď budu asi vykrádat Honzu, kterej vykradl Tristana Tzaru, ale je fakt, že píšu, protože je to stejně přirozené, jako když močím nebo jsem nemocný. Píšu co chci, co se mi zlíbí, co mé srdce žádá, a pan kritik, hudební znalec z toho strádá. To jsem zase vykradl Jarka Nohavicu. Taky někdy prostě píšu jenom abych psal. To jsem zase četl u Honzy. Rozhodně bych řekl, že víc píšu než čtu. Píšu všechno možné, články na blog, seminární práce, teď jsem zrovna napsal jednu na angličtinu. "Režisérův dopis herci" a psal jsem o hře Král Oidipus. Limit slov se měl pohybovat v intervalu 1000 - 1500 slov. Když jsem začal psát, přišlo mi nemožné napsat toho tolik, ale tak nějak jsem se do toho zažral a než jsem se nadál (jak se člověk naděje?), měl jsem před sebou hotovou esej o 1341 slovech. Takže teď v podstatě jenom píšu, protože už jsem rozjetej.

Vrátím se k tomu, jak se člověk naděje... Co to vlastně znamená? Má to něco společného s nadějí? Jako než si člověk stačí udělat naději, už se něco stane? To by znělo celkem logicky.

Taky mě zajímá, proč se říká "Ty kluku ušatá". Nejde ani tak o význam těch slov. Spíš mě zajímá, proč je přídavné jméno ušatá v ženském rodě. Stejně tak se používá "Ty kluku darebná, pitomá,..." Proč?

Ještě mi vrtá hlavou, proč se žádá o ruku? Řekl bych, že to není tak úplně to hlavní, o co muž chce žádat (v lepším případě :-). Jestli je tam nějaká spojitost s tím, že při žádosti o ruku se většinou předává zásnubní prsten. Ten se dává na ruku... nevím.

Taky jsem se nikdy nedozvěděl, co to jsou ty vlkanice. Vím jenom že se jich nemáme bát...

Chápete?

Ne?

Tak já chvilku počkám...

...

Už?

Dobře.

Dneska jsme psali z dějepisu. Jak tady poslední dobou dějepis nemám rád, dneska bych řekl, že jsem ten test napsal na A+. Nakonec ho asi stejně nedostanu, ale jde o ten pocit ne? Ještě jsem dneska dělal prezentaci o těch Vánocích na ToK. Řekl bych, že to se taky docela povedlo.

Zítra teda odevzdávám tu esej na angličtinu, taky esej na hudebku a příští úterý musím odehrát Autumn Leaves na kytaru. To jsem se měl povinně naučit. Taky máme na příští týden nějakou esej na dějepis. Eseje tu jsou velice oblíbené...

Mezitím, co píšu tenhle článek, moje velice obětavá kamarádka si pročetla tu mojí esej, a našla mi tam různé kosmetické nedokonalosti, takže ten výsledný počet slov bude nejspíš trochu odlišný, ale hlavně že to bude víc než tisíc a míň než patnáct set.

Tenhle článek je tu v podstatě jenom aby tu byl článek...:-)

Práce osvobozuje

2010-01-26T02:57:00.002+01:00

Posledních několik dní jsem strávil vcelku produktivně. O víkendu jsme měli zkoušku kapely, na které jsme tak nějak vytvořili písničku, která opravdu připomíná déšť. Prostě to zní jako kapky deště, pak se to rozjede, ale zní to fakt parádně, možná z toho bude taková pěkná instrumentálka. Taky jsem šel do kina na další divnej film. Anglicky se to jmenuje Imaginarium of Doctor Parnassus, což byl jeden z posledních, ne-li dokonce úplně poslední film, kde hrál Heath Ledger. Kromě něj tam hrál třeba Johny Depp, Colin Farrell a Jude Law - neboli, jak se vyjádřila jedna moje kamarádka, všichni Hollywoodský chlapi, který všechny ženský chtěj votento...:) Každopádně pointa filmu mi celkem unikla. Musel jsem si o tom pak něco najít na internetu, protože jsem pak nechtěl bejt za blbce, když bych nevěděl, na co jsem to vůbec šel.

No a jinak jsem si připravil prezentaci na ToK na téma "Do jaké míry jsou Vánoce náboženským nebo kulturním svátkem". Rozvádím tam různé věci, uvádím třeba příklad Česka. Máme 55% nevěřících, ale Vánoce slaví skoro všichni. Jde tedy spíš o tradici než o náboženství, i když jsou Vánoce s křesťanstvím jako vejce vejci :) Taky jsem vypracoval esej na hudebku, kde jsme měli popsat jeden "nezápadní" hudební styl z každého kontinentu, přičemž Amerika se tu dělí na severní a jižní. Tak jsem psal o Egyptě, Brazílii, Indiánech, Austrálii, Japonsku a o Norsku. Nepsal jsem o české hudbě, protože jsem o tom asi před měsícem měl prezentaci, a tak mi to zakázal.

Nadcházející týden tu bude ve znamení závěrečných zkoušek zimního semestru. Takže testy, písemky, eseje,... jenom na ruštině jsme měli i ústní zkoušení, ale to nebylo před celou třídou, jenom s panem učitelem Brownem. Moc se teď na to netěšim, bude toho asi dost. A až tahle válka skončí, a my zas budem žít, pomalu začne muzikálová sezóna. Ucházel jsem se o hlavní roli, ale tu mi nedali, tak jsem se o nic jiného neucházel. Zato jsem se ale přihlásil do muzikálové kapely, kde budu hrát na bicí, zkoušky nám začnou někdy v březnu. Paní Shariff říkala, že se bude zkoušel třeba i tři hodiny každý den, takže se mám na co těšit...

A dneska - 25. ledna 2010 - je to na den přesně pět měsíců ode dne, kdy jsme se v Ruzyni odlepili od země a zamířili jsme vstříc New Yorku. Takže jsem oficiálně v půlce! Ani nevím, jestli je to veselá nebo smutná zpráva. Čas plyne vždycky stejně, ať se děje co se děje, přesto je občas moc rychlý nebo moc pomalý.

Misky

2010-01-23T16:24:00.003+01:00

Včera jsem poprvé v životě pracoval v keramické dílně, když teda nepočítám to, jak jsme tenkrát šli se školou do Šuplíku a já vyrobil mamince popelník. Nějak mě nenapadlo, že nekouří, takže ho asi nebude potřebovat. Tentokrát to ale bylo trochu o něčem jiném. Naše agentura CIEE pro nás, zahraniční studenty, pořádá každý měsíc nějaké srazy, pikniky a všemožné aktivity. 7. března se tady koná taková charitativní akce, kde se budou prodávat různé keramické produkty, a hlavně misky vyrobené jak školenými hrnčíři, tak i úplnými amatéry. Když jsme přišli do dílny, hned se nás ujaly takové milé paní. Šel jsem k hrnčířskému kruhu, dostal jsem hroudu hlíny. Hned ze začátku je třeba tu hlínu nahňácat přesně doprostřed, takže musíte tlačit hlínu k sobě a směrem ke středu, pomalu tahat směrem nahoru a potom stlačit dolů, a pak, když dáte ruce pryč a ta hlína se nekroutí, ale jen tak pravidelně točí, máte to nejtěžší za sebou. Potom už se jenom udělá doprostřed díra, a pak si už můžete hrát. První pokus mi moc nevyšel. Musel jsem ten kus vyhodit, ale hned druhý pokus už mě fakt překvapil. Stejně tak třetí. Vyrobil jsem tedy dvě misky na hrnčířském kruhu.

Potom jsem přešel ke stolu, kde se dělaly výrobky z takové té hlíny, jak se nestrká do pece, ale dá se pod větrák a ona vyschne. Tam jsem dostal placku hlíny, do které jsem podle již hotové misky vyřízl kruh. Potom jsem ten kruh vložil do té hotové misky, která vlastně sloužila jenom jako šablona. No, a už chybělo jenom misku nějak vyzdobit. U tohohle kroku jsem se zasekl na dobrých deset minut. Všichni mi pořád ukazovali, co všechno se s tím dá dělat, že můžu do hlíny obtisknout kus záclony a tak.... Potom se mě ty paní vyptávaly na všechno možné, odkud prej jako jsem, jak to, že všichni Evropani mluví takhle dobře anglicky, jestli jsem už někdy pracoval s keramikou. Řekl jsem jim o tom popelníku, ale že jinak spíš dělám do muziky. Řekli mi, že tohle je úplně to samé, ať se prostě nechám něčím inspirovat. Tak jsem si začal tak trochu hrát a takhle to dopadlo:

Tohle byla první miska, kterou jsem vyrobil. Možná vypadá spíš jako květináč, ale já jsem na to pyšnej :)

Tohle už, podle mě, vypadá mnohem líp...

A tohle je ta třetí, udělal jsem na dno houslový klíč a na okraj ucho, kterým ta miska může poslouchat hudbu... ano, vymyslel jsem si k tomu příběh :)

Mimochodem, tyhle misky nejspíš nebudou sloužit k jídlu. Aspoň ne ty naše, amatérské. Jde spíš o estetickou hodnotu, o to, že jsou ručně vyráběné, a hlavně o tu charitu. Tak snad to někomu pomůže.

Mimochodem, ve velkém se tu pořádají sbírky na Haiti. Každý den tu na obědě dvě moje kamarádky obcházejí všechny stoly a denně vyberou třeba i pár set dolarů. Studenti i učitelé nosí do školy peníze, aby mohli přispět na zemi postiženou zemětřesením. Přijde mi to moc hezký, že se tu takhle činí dobro... I když, jak by řekl Hurvínek: "A proč ty lidi vyráběli misky, aby mohli dát chudejm peníze? Proč jim je nedali rovnou?"

Výsledek globalizace

2010-01-15T02:25:00.002+01:00

Tak tohle mě opravdu dostalo. Včera večer (13. ledna 2010) jsem se koukal na American Idol, což je v podstatě to samé, jako je naše Superstar. Samozřejmě tam byly velice nápadné talenty, o kterých jistě ještě bude slyšet, ale jeden muž jednoznačně vybočoval z řady. Ukázali ho až na konec pořadu, někdy v půl desáté. Byl to generál Lary Platt, bylo mu 62 let. Produkce ho ale nechala zúčastnit se pořadu, nejspíš kvůli jeho jedinečnosti. To, co totiž předvedl, se nejspíš stane na několik dní než na to všichni zase zapomenou hitem číslo 1. Jeho píseň, kterou nejspíš sám složil, se jmenuje Pants on the ground - Kalhoty až na zem, a zpívá ji pro všechny, kdo nosí spadlé kalhoty a kouká jim zpod nich spodní prádlo.

Když jsem na ten pořad koukal, moc jsem nedával pozor, dělal jsem něco na notebooku, ale při tomhle vystoupení jsem zbystřil. Napadlo mě vyhledat na youtube "Pants on the ground", jestli je to skutečně jeho písnička, nebo jestli je to něco převzatého. A zjistil jsem, že už v 9:31 byly na youtube asi 4 videa rapujícího generála a dokonce už asi 1000 shlédnutí a 100 komentářů, doslova jednu minutu po tom, co to dávali v televizi. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím ani uším. Tomu říkám opravdová rychlost. Je taky možné, že to prostě byl tah od produkce pořadu, aby zvýšili sledovanost. Tak by se dalo vysvětlit, proč se vůbec konkurzu účastnil, ale rozhodně mě celá tahle situace dostala. Ani ne tak to video samotné, jako spíš celé to divadlo. Dokonce to bylo dnes ráno i v rádiu. Stihli už ze sestřihaného zvuku udělat celou písničku. Řeknu to takhle, je dost možné, že je to všechno jenom nahrané divadlo, ale určitě to působí strašně přesvědčivě.

Tady je to video, je to jenom anglicky, verze s titulky neexistuje a já nemám možnost to video nijak upravovat. Každopádně tady to je...

Holky moje

2010-01-12T22:58:00.005+01:00

Měl jsem tu teď na týden Mamku a Markétku. Bylo to strašně zvláštní po takové době mluvit česky každý den. Ale byla to paráda. Mamka přivezla polohrubou mouku a upekla tady ve ztížených podmínkách vánočku (výborná), taky jsme měli řízky a bramborovej salát! A hlavně, přivezly s sebou 4 kg cukroví! Takže jsem je samozřejmě přivítal s otevřenou náručí. Hodně jsme toho viděli, prošli a projeli jsme všechno, co je tu zajímavé a taky jsme strávili hodný čas nakupováním všeho možného. Inu, byl to pěkný týden. Škoda jen, že nemohl přijet taky Bugoušek.

Tohle je ocelové město

2010-01-12T22:47:00.004+01:00

Ve skutečnosti to ale zas takovej hnus neni...

Pittsburský downtown (centrum) skrz Most Anyho Warhola

Zase ten most

Já s Pittsburghem

Pittsburgh beze mě

Tohle jsem vyfotil hlavně proto, že se tam v pravém v té jedné budově odráží budova jiná a vypadá to tak nějak hezky...

PPG Place neboli zrcadlový hrad

Cathedral of learning - Katedrála učení, jedna z budov Pittsburské univerzity

Tohle je prostě dechberoucí!

Svátky

2010-01-12T22:34:00.003+01:00

Vždycky si píšu do mobilu poznámku, když mě napadne nějaká myšlenka, o čem psát na blog. Za poslední dobu se mi tu jenom hemží. Tak například:

Napadlo mě, kdo má asi svátek 29. února. Na online kalendáři jsem zjistil, že je to Horymír, což mě donutilo se zamyslet. Já osobně neznám žádného Horymíra. Nebo dnes (12. ledna) má svátek Pravoslav. Ani takového nikoho neznám. Když jsme na hudební výchově zpívali středověkou píseň o svatém Václavu, bylo tam: "Na svatého Kosmy, v září to bylo, den dvacátý osmý, slunce svítilo." Takže podle toho kdysi patřil tento den Kosmovi (tedy Kosmas) a ne Václavovi. Zajímalo by mě tedy, jak to jméno vyřadili. Co když ještě existovali Kosmové? To jim prostě řekli, že už nemají svátek? Nebo že ten den můžou ještě používat do konce života, ale ať už dětem to jméno znovu nedávají? Jak se tohle dělá? A čeká nás doba, kdy v našem českém kalendáři budou cizí jména? Pokud se tak stane, dovolil bych si vznést jeden návrh. Až dojde i na Horymíra, rád bych zaregistroval nové česko-britské jméno, inspirované Johnem Lennonem. Bude patřit do tzv. -slavů (Miroslav, Bohuslav,...). To jméno zní Óljůnýdyslav.

Vánoce v paragrafech

2009-12-24T15:36:00.001+01:00

Přečetl jsem si na idnes TENHLE článek a musel jsem se fakt pousmát, je pravda, že taková doba se možná opravdu blíží.

Vánoce

2009-12-24T00:16:00.002+01:00

Znáte ten pocit, kdy se na něco strašně těšíte, odpočítáváte každý měsíc, týden, den a nakonec každou hodinu do toho vysněného okamžiku? Já ho znám, ale letos mě nejspíš v tom zmatku nenašel. Původně jsem měl být v Kadani, pak v Pittsburghu, byla možnost, že bych byl v LA a nakonec jsem až tady, v Jižní Karolíně. Faktem ale zůstává, že mi připadá, že se mě Vánoce letos vůbec, ale vůbec netýkají. Je to skutečně zvláštní pocit, protože všude kolem je plno světýlek, všechny doby vyzdobené, všude je Santa Claus, reklamy jsou plné předvánočních hitů, silnice jsou ucpané, všichni mají "štědrou" náladu. Ale já si připadám, jako by Vánoce pro mě letos nějak neexistovali. A není to tím, že bych byl na někoho naštvaný, nebo kvůli něčemu smutný. Někdo se mi snažil vysvětlit, že před Vánocemi se člověk vždycky cítí trochu zvláštně, ale já si nemyslím, že by mě svátky letos jakkoliv ovlivnily. Je mi to na jednu stranu líto, protože si pamatuju, že jsem se na Vánoce vždycky těšil a jak už jsem psal, odpočítával jsem každou měrnou jednotku času. Ale nikdy jsem se nemohl dočkat (nebo vždycky jsem se nemohl dočkat?). Letos je to ale tak nějak jiné, protože alespoň mně tenhle rok utekl strašně rychle, že jsem si ho skoro ani nevšiml. Občas si připadám jak Honza z pohádky Král měl tři syny od Jana Wericha, který se dal na závodnickou dráhu, a jak tak závodil, svět kolem něj byl jen šmouha. A když se pak najednou zastavil, začal si všímat těch překrásných detailů...pomněnka, chrpa, a hele ho brabenec... :) Taky bych se někdy chtěl takhle zastavit a všímat si. Je to sice otřepané klišé, ale v dnešní uspěchané době si člověk často neuvědomuje, jak krásné je někdy se zastavit a nedělat vůbec nic. To já jsem ale za poslední rok dokázal jen zřídka. Vždyť jsem taky hrál ve čtyřech kapelách a ve dvou divadlech na jednou. Ale jestli to znamená, že kdybych nic z toho nedělal, více bych si užil letošní Vánoce, nic bych neměnil. Jsem za všechno rád a byl to dobrý rok. A Vánoce nakonec taky nebudou špatné, za chvilku tu mam ty svoje holky a kouknem se spolu třeba na Pelíšky. Pamatuju si, jak jsme na Štědrý den vždycky povinně museli jít na procházku, krmit kachny, abychom dali mamce dost času na přípravu večeře a dárků, ale my jsme nikdy nechtěli, protože už jsme chtěli dostat naše dárky. Ale když si tak uvědomím, že tohle jsou už moje druhé Vánoce za sebou, na které nejsem doma, procházka k zamrzlému jezírku v lesoparku s tvrdým rohlíkem v pytlíku by celkem bodla.

Všichni si užijte vánoční svátky tak, jak chcete. Užijte si to. Do ničeho se nenuťte, zkuste to všechno přežít tak nějak v pohodě. Pokud jste rodiče, zkuste rozumět svým dětem a když už fakt kopou, nenuťte je. A pokud jste děti, zkuste rozumět svým rodičům a na tu procházku s nimi jděte. Pěkně Vám vytráví, a jednou na to budete vzpomínat. Veselé Vánoce!

A na jih

2009-12-23T00:32:00.005+01:00

Cesta do Jižní Karolíny nebyla tak strašná, jako jsme čekali. Už jen to, že Mitchovi (Murphyho tátovi) trvalo ujet 1 123 km téměř 36 hodin, tedy den a půl. Když si na Google Earth vyhledáte trasu z Charleston, SC do Pittsburgh, PA, řekne Vám, že to zabere přibližně 11 hodin. Jenže napadlo víc sněhu, než ve Virginii očekávali. Když nám Mitch ukazoval video, které natáčel cestou, mohli jsme přesně vidět, kde končí stát North Carolina a začíná Virginia. No, a fakt, že potom přes noc sněžilo ještě víc nám trošku naháněl bobky. Měli jsme ale štěstí. Cesta nezabrala víc než 12 hodin. První půlka byla dost zajímavá. Murphy s Mitchem se před tím neviděli asi 3 měsíce, takže si jistě měli co říct. Nebyla to ale nijak láskyplná konverzace. Začali se přít o všem možném, co si jen mohli vybavit. Třeba "Stvořil Bůh lid

stvo nebo lidstvo Boha?", a spousta dalších. Cítil jsem se trochu jako na hodině TOK (něco jako filosofie). Byla sranda sledovat, jak se oba snažili prosadit své názory. Občas teda oba zvyšovali hlasy tak, že jsem si už myslel, že po sobě skočí, ale nakonec to nějak dopadlo :)

V druhé půlce cesty, tedy po té, co jsme zastavili na oběd na takovým tom typickým místě, jak vždycky ve filmech staví kamioňáci, pijou kafe a balí servírky, Murphy usnul, takže byl klid. Pustil jsem si do sluchátek Carlose Santanu a sledoval jsem, jak sníh pomalu mizí, a zeleň přibývá. Taky jsem po dlouhé době sledoval západ slunce. Tomuhle říkám správný americký road trip (výlet autem). Na místo jsme tedy dorazili kolem sedmé hodiny večerní. Přivítala nás babička s typickým jižanským přízvukem, který je ze začátku těžko srozumitelný, ale člověk si zvykne. Pak jsme šli jen kousek přes ulici do něčeho, co vypadalo jako dílna, vyzvednout od někoho nafukovací matraci a vánoční stromek. Ten někdo byl Jim, jižanskej týpek, ochlasta, kterej si staví choppera ze starých dílů z Harley Davidson.

Chyběl už jen žvýkací tabák a vlajka konfederace na zdi.

Dneska tu bylo celý den tak kolem 13 stupňů (Celsia naštěstí) a slunečno. My jsme ale celý den tak nějak polehávali a pospávali, protože všichni šli do práce a my byli unavení ze školy a náročného víkendu.

Milý deníčku, ozvu se ti zase příště...:D

Miss Jižní Karolíny odpovídá na otázku "Proč si myslíte, že každý pátý američan nedokáže ukázat USA na mapě?": "Já osobně si myslím, že američané to nedokážou, protože...mmm...někteří lidé v naší zemi nemají mapy a ... Myslím si, že naše vzdělávání...to...jako v jižní Africe nebo v Iráku, všude... Myslím, že že by měli...naše vzdělání tady v USA by mělo pomoci USA...hm...mělo by pomoci jižní Africe a mělo by pomoci Iráku a zemím v Asii, abychom mohli tvořit lepší budoucnost pro naše děti...":D

Padá sníh

2009-12-21T00:54:00.002+01:00

Jak už jsem psal, máme tu teď hodně sněhu, asi tak stopu (nebo 30 cm, chcete-li). Tak jsem se po několika letech dostal k tomu, abych konečně zase jednou postavil sněhuláka. Není to, pravda, žádný velikán, ale já neměl moc času. Musel jsem ve 12:30 jít zase natáčet. Už nám chybí asi jen tři scény, jsem zvědavý, jak to nakonec dopadne. IB nám dovoluje film dlouhý pouhých 7 minut, takže až bude hotový, nejspíš ho dáme i na youtube.

Když už jsem u youtube, chtěl bych tak trochu navázat na myšlenku ve svém minulém článku, ve kterém jsem psal o nadměrném používání cizích slov v názvech produktů, obchodů a celkově věcí. Když se tedy Američan podívá na tuto stránku, nevidí youtube, jako my, ale vidí Ty trubko :) Nebo místo yahoo vidí juchů. Představte si e-mail na juchů.cz. Nebo další. Až se sem někdy vypravíte, dejte si k pití Doktora Pepře (Dr Pepper), nebo Horskou Rosu (Mountain Dew), popřípadě skřítka (Sprite). K jídlu si dejte třeba řehot (Snickers). Můžete si zajít na koncert kapel Zelený Den (Green Day), Perlová Zavařenina (Pearl Jam), Slučovací Sad (Linkin Park), nebo zpěvačky jménem Růžová (Pink), křestním Šípenka. Když o tom přemýšlím, spousta českých kapel má cizokrajný název. Už jenom kapely, ve kterých jsem hrál - Innominado - španělsky, Rapa Nui - domorodý název Velikonočního ostrova, Madrigal - to je sporné, slovo má nejspíš nejasný původ, ale česky to moc nezní, no a Kus Těsta. To je důkaz, že punkové (neboli výtržnické) kapely zůstávají věrné vlasti. Ať už to jsou zvláštní názvy jako třeba Drsná Deka, Nukleární Vokurky, Visací Zámek nebo Ruce po Obrně. Kdo za to může? Komunisti? Dost možná. Člověk byl uzavřen před okolním světem a když se dveře otevřely, člověk si se svou malou zemí a malým jazykem připadal méněcenný, což možná není ani tak vina komunistů jako takových jako spíš české povahy.

Ha, to jsem se zase dostal někam jinam. Tady je ten sněhulák:

Jak se točí

2009-12-19T07:06:00.003+01:00

Svět se točí, stejně tak se točí náš studentský film. Nemá jméno, tyhle věci jdou prostě pomalu. Už máme ale natočenou víc než polovinu. Je to strašná sranda, protože nikdo z nás vlastně nemá žádné praktické zkušenosti ohledně tvoření nových filmů. Já jsem tu vlastně s klipem Kusu Těsta nejzkušenější. Spousta věcí se vymýšlí až přímo na place. Několik záběrů se musí natáčet víckrát a pak se nakonec vyberou ty nejlepší. Z tohoto důvodu mi bylo o hlavu třikrát rozbito vajíčko. Jednou normálně, pak ještě jednou, pro jistotu a nakonec ještě záběr zblízka.

Všechno se tu tak nějak teď točí jako na kolotoči. Náš pan učitel Lazur rád přirovnává grafy a křivky k horským drahám, různé míry stoupání, nejvyšší a nejnižší body... Taky počítáme, kde by ten vozík asi vykolejil. Pořád ještě platí, že tu je matika (přesněji Kalkulus, objeven, nebo vymyšlen sirem Isaacem Newtonem) mým oblíbeným předmětem. A z angličtiny propadám. Už se mi začali ozývat z agentury, a už jsem měl lehce vážný rozhovor se svou koordinátorkou Kirsten. Snad bych neměl mít průšvih. Zřejmě se ale budu muset vyměnit u IB English do nižšího stupně. Pořád se mi snaží vysvětlit, že tam se budu nudit a že to pro mě nebude dostatečná výzva. Já se jim zase snažím vysvětlit, že mi je to absolutně jedno, že tohle pro mě není školní rok. Občas je s nimi, a samozřejmě i se mnou, těžká domluva.

V neděli jedeme s Murphym do státu Jižní Karolína. Ta je považována za jižanské státy, takže jsem zvědavý, jak to tam bude vypadat. Vím jednu věc, bude tam tepleji než tady. Tady máme každodenně solidně pod nulou (naštěstí jen v Celsiích, ve Fahrenheitech by to bylo už trochu horší). Dneska konečně začal padat sníh. Na druhou stranu ale zablokoval silnice, a Murphyho táta je někde v zácpě už pět hodin. Důvod, proč jedeme do JK je, že Edna (hostmamka) jede do Rakouska se svým manželem za tchyní na Vánoce a tak nás Murphyho táta bere na Vánoce k sobě. A protože americký vnímání vzdálenosti je od toho evropského kompletně odlišné, prostě pro nás přijede. Normálně cesta trvá asi 11 hodin. Plus ta zácpa, to bude asi sranda. Konečně taky zažiju nějakej ten typickej americkej Road Trip.

Občas tu tak přemýšlím o názvech některých obchodů nebo produktů. Když jdu nakoupit jdu do Giant Eagle, představte si mít v Česku obchod Obří Orel. My máme Kaufland. Ale to taky není česky. Spousta věcí se v Čechách (a na Moravě a ve Slezsku samozřejmě taky...) pojmenovává cizími názvy. Proč? Nejspíš to pak zní víc světově. Nemůžu tak úplně mluvit z vlastních zkušeností, ale dřív lidi chodili do Jednoty, jedli tatranky a pili žlutou :) Dneska jdou do Hypernovy, jedí Snickers a pijí Sprite. Nestěžuju si na to, že tu tyhle produkty máme, chraň Bůh. Taky chápu že to všechno jsou nadnárodní společnosti, které dodávají všechno možné do různých zemí světa a názvy jdou prostě v jejich jazyce. Jenom mě občas mrzí, že si sami vlastního jazyka nevážíme. Našel jsem si na youtube sestřih z finále Superstar, abych byl trochu v obraze. V levém horním rohu jsem viděl nápis Nova LIVE. Proč?! Zřejmě se novákům zdálo slovo ŽIVĚ moc vidlácké. Tyhle věci mě někdy prostě štvou. Chtělo by to další vlnu Obrození. Aspoň trochu...

Uvědomil jsem si, že si neuvědomuju, kdy jsem naposled vložil na blog nějakou fotku, takže tady předkládám důkaz č. 1, že naši kameramani se snaží vykoumat, jak se s tou kamerou vlastně pracuje asi 5 minut před natáčením :)

Homo Exchange Studentus

2009-12-13T20:18:00.003+01:00

Tak jo, pár mých posledních článků bylo veskrze pozitivních. Tenhle bude asi trochu jinej. Je to tu opravdu skvělý. Je to úžasná zkušenost, něco, co se neopakuje. Ale...

Na druhou stranu to má taky strašnou spoustu negativních aspektů. Být exchange studentem znamená na rok odletět do úplně jiné země, sžít se s tamními lidmi, stát se plynulým v místním jazyce a zapojit se do společenského života ve všech směrech. Taky to ale znamená spoustu smíšených pocitů. Když jsem seděl v letadle Detroit-Pittsburgh, byl jsem strašně nervózní. Byla to ale celkem pozitivní nervozita. Pak jsem se dobrých 30 minut nemohl potkat s mojí rodinou.

První týden jsem trpěl posunem času. Ve škole jsem měl problémy, protože jsem nerozuměl 40 % látky. Jenomže za chvíli nikoho nezajímalo, že nejsem z této země, že prostě nerozeznám rozdíl mezi Tone, Diction, Attitude, Figure of Speech, figurative language, Point of View... Je toho hodně. A tak jsem v prvním čtvrtletí měl E z angličtiny. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem z anglického jazyka dostal něco jiného, než nejlepší možnou známku. Ale není to všechno jenom kolem školy. Máme tu kapelu. Celkem se nám blýská na lepší časy, dokonce máme možnost jet s jinou kapelou jako doprovod na jejich turné...v srpnu...

Mám tu americkou přítelkyni. Jmenuje se Brittany. Jsme spolu asi měsíc, samozřejmě si nehrajeme na žádný romantický film. Víme, jaká je realita. Ale stejně je ta realita na nic. Nejhorší na tom je, že už jsem se takhle jednou cítil. Než jsem odjel. Někdo mě přemlouval(a), abych nikam nejezdil, abych zůstal v Kadani. S ní. Jsem rád, že jsem nezůstal. Jsem rád, že jsem tady. Ale občas je to fakt těžký. Občas to prostě chce nepřemýšlet o minulosti, o budoucnosti. Carpe Diem. To je něco, co bych potřeboval, ale člověk se jen těžko sám naprogramuje, aby vnímal věci jinak.

Nechci říct, že se mi tu nelíbí, že se mi chce jet domů. Jenom jsem chtěl svému čtenáři přiblížit i temnou stranu Síly. Nechci to tu vzdát. Budu bojovat do posledního muže, což jsem já sám... Budu bojovat do sebe... to zní divně. Takže tak...

Chci jenom říct, že jsem v pořádku. To, co tady píšu je prostě jenom souhrn mých okamžitých pocitů. Kdybych tady opravdu trpěl, něco bych s tím udělal. Jenom jsem chtěl ukázat, že Exchange student tvrdej chleba má...

Dvojjedinost

2009-12-10T00:27:00.003+01:00

Už jsem pochopil, že tohle místo, tahle zkušenost mě každopádně nezanechá bez následků. Troufám si tvrdit, že až se vrátím, budu schopný říct, že Pittsburgh je mým druhým (ale jen druhým) domovem. Možná je tohle prohlášení poněkud předčasné, ale rozhodně mám tohle místo strašně rád. Než jsem odjel, spousta kamarádů mi říkala, hlavně ať se nezměním. Ale to je prakticky nemožné. Jsem na rok v úplně jiném městě, v jiné zemi, na jiném kontinentě. V podstatě žiju v jiném jazyce. Občas mi to leze na mozek a když potom po Skypu, nebo zřídkakdy i z očí do očí, mluvím s někým česky, cítím se zvláštně. Ne ve špatném slova smyslu, jenom je to občas těžké najednou přepnout jazyky. I když je to z jazyka, kterým tak nějak mluvím asi 8 let do své mateřštiny, přece jen tu 99% dne mluvím anglicky.

Zajímavé je, že po Skypu to ještě tak hrozné není. Přece jen si povídám jakoby s počítačem, takže to není takový šok. Ale když jsem tenkrát byl na té slovenské akci, nebo potom 17. listopadu, když byla na Pitt oslava 20 let od Sametové revoluce, mluvil jsem s opravdovými Čechy a Slováky. Bylo to zvláštní stát přímo vedle nich. Není to tak, že bych zapomněl mluvit česky. Myslím, že kdybych neuměl česky, nebyl bych schopný psát články.

Jinak pokud někoho zajímá, co jsem tu poslední dobou dělal, věci se dost točily kolem muziky a filmu. Měli jsme minulý víkend koncert v knihovně. Byly to dvě kapely, ta první byla spíš taková sranda-kapela, hráli hlavně hiphop a různé předělávky populárních interpretů jako třeba Taylor Swift. Byl jsem celkem překvapen, kolik lidí znalo slova k písničkám, ke kterým by se normálně ve škole ani nepřihlásili. Jen zvukař a zároveň člen první kapely vzal tuto akci moc vážně a přivezl zvukové zařízení, kterým se normálně v Kadani ozvučuje Orfeum pro menší akce. Prostor, ve kterém jsme hráli byl velký asi jako Klub na Střelnici, takže si zřejmě umíte představit, jakým způsobem diváci neslyšeli.

No a ohledně toho filmu, natočili jsme už asi 4-5 scén. Zatím neřeknu, o čem film je, ale později, až bude hotovo, snad sem budu moci dát nějakou reportáž. Jenom bych chtěl říct, že je to rozhodně moc zajímavá práce, dělat na studentském filmu. Nejenom že se někdy trochu ulijem ze školy, ale taky je to celkem sranda. Hlavně pan učitel Ehman je pohodář.

Občas se při psaní na blog cítím, jako bych psal dopis z tábora. Takže maminko neboj, vaří tu dobře, i když na Mývalku to samozřejmě nemá. Čistím si zuby, etapovka je letos zvláštní, nikdo tu nemluví česky. A už se moc těšim na návštěvák. Za chvilku končí poledňák, tak už musím jít. Pozdravuj Bugouška! :)

America

2009-12-07T22:38:00.003+01:00

Chtěl bych se vrátit ke svému prohlášení z minulého článku, ve kterém jsem napsal, že když nejde televize a internet, člověk se nudí. Samozřejmě existuje spousta jiných činností. Ale tyhle dvě jsou, bohužel, zřejmě nejčastější. Internet je pro mě osobně větší ztráta. Vzhledem k tomu, že jsem tu nový, všechno si vyhledávám. Mapy, otvírací doby, jízdní řády, ceny věcí, výsledky zápasů,... a taky komunikace se světem.

Teď tady na všech možných programech běží různé předvánoční reklamy. Jedna z nich je na nový playstation se zabudovaným Blu-ray přehrávačem (protože CD a DVD už jsou zřejmě zastaralé). Kluk si v té reklamě stěžuje firmě Playstation:

Kluk: "Milý plejstejšne, moje babička mi přehrávač zabavila, sama na něm hraje a mě k němu nechce ani pustit."

Starší pán z firmy Playstation: "Nech svou babičku na pokoji. Víš, s čím si hrála ona, když byla v tvém věku? Točila obruč kolem dokola klackem."

Kluk: "No jo, ale..."

Pán: "Klackem!"

Přišlo mi to celkem trefné a vtipné, než jsem to viděl podvacáté. Ale je pravda, že jak jde doba dál, odpovídá tomu i způsob zábavy lidské populace. Jen si vezměme například situaci, kdy se rodina sešla v jednom pokoji a koukala do zdi, televize totiž tehdy ještě nebyla.

Začal jsem tu teď mluvit takovým způsobem, jakým většinou mluví lidé, co už něco pamatujou, ale když trochu zavzpomínám, taky už toho dost pamatuju.

Už jenom fakt, že jsem se narodil v Československu, sice až v době federace, ale stejně to bylo minulé tisíciletí. Taky si pamatuju dobu, kdy ten, kdo měl mobilní telefon, byl absolutní hvězda, i když v něm měl maximálně číslo svých rodičů a několik kamarádů svých starších sourozenců. A tenkrát jsme měli tak možná Nokia 3310 nebo 5110. Pamatuju si, a není to tak dávno, že sehnat Conversky byl skoro zázrak. Ze světových událostí pamatuju Útok na dvojčata, 4 americké prezidenty, papeže Jana Pavla II., pamatuju Arafata i Sadáma ještě když žili. Naše slavné epidemie, když byly v nejlepším: nemoc šílených krav, slintavka, kulhavka, ptačí chřipka, teď nám tu pokašlává její prasečí sestřenice. A hlavně, něco, co mi skoro nahání husí kůži, pamatuju dobu, kdy jsme měli 9 planet! (v roce 2006 byla planeta degradována na planetku, kde jinde než u nás v Praze) To prostě zní tak strašně vážně. Jo, tenkrát byl Pluto ještě planeta děti, to vy už nepamatujete...

Takže tak :)

Na co myslím

2009-12-03T00:45:00.004+01:00

Poslední dobou myslím na spoustu věcí. Třeba nedávno ve škole mě napadlo, jestli existuje něco jako filozofie čurání. Je pravda, že jsem kdysi v Maximu četl cosi jako návod, jak na to. Byly tam rady, jak stát, abyste se nepostříkali (jaký zvolit optimální úhel) a hlavně dát si pozor při umývání rukou, protože potom nikomu nevysvětlíte, že je to jenom voda.

Já měl ale na mysli jinou věc. Všiml jsem si totiž, jak si muži stoupají k jednotlivým pisoárům. Předpokládejme, že máme tři pisoáry. První muž si stoupne buď na kraj, protože očekává, že přijde někdo další a on nechce stát blízko nově příchozího, nebo doprostřed, protože si užívá, že je tam sám a tudíž tzv. "král pisoárů". Druhý muž má už rozhodování "kam si stoupnout" těžší. Chce se, pokud možno, vyhnout tělesného nebo očního kontaktu. Pokud je první muž na kraji, má to jednoduché. V opačném případě si prostě buď stoupne vedle, nebo může taky zvolit kabinku a riskovat těžší míření. Ale to by všechno bylo na dýl.

Taky jsem si všiml pozoruhodné, i když smutné události. Dneska jsem přišel domů a zjistil jsem, že nejde internet. Řekl jsem si, no a co, e-mail, popřípadě Facebook si projedu někdy jindy, aspoň se podívám, jestli už běží Family Guy nebo Simpsoni. A další nepříjemné zjištění: vzhledem k tomu, že internet máme přes kabelovku a televizi taky, místo kreslených postaviček jsem viděl jen černou obrazovku. A tak jsem si uvědomil, že se moje možnosti značně zmenšily. Neříkám, že jsem vyloženě neměl, do čeho kopnout, jenom mě tak napadlo, že my, mladiství, jsme značně závislí na sdělovacích médiích a elektronice jako takové.

Často taky přemýšlím o blogování. Když projíždím jednotlivé blogy svých známých, vídám různé důvody. "Člověk se ani tak nepotřebuje domluvit s jinými, člověk se prostě potřebuje vykecat", to jsem citoval Ondru, který citoval Dr. Jana Hrabětu, který citoval Járu Cimrmana. "Píšu, protože je to stejně přirozené, jako když močím nebo jsem nemocný" to zas Honza citoval Tristana Tzaru. Lidi blogují z různých důvodů. Z různých důvodů také zapomínají nebo nestíhají psát nové články. To, co pohání mě, abych sem vyléval své nejnovější poznatky bez ohledu na to jestli jsou k tématu nebo ne, je fakt, že mě můj blog udržuje v kontaktu s mým domácím světem. Není to tak, že bych odsud chtěl utéct do jiného světa. Je hezké si připomenout, je hloupé zapomenout. A taky dostávám e-maily od různých členů své rodiny a kamarádů a všech možných lidí, že často chodí na můj blog a vždycky se těší na nějaký nový článek. A to mě žene dál, a proto jsem ten blog znovu rozchodil, i když jsem v době od dubna do konce srpna nenapsal jediný článek.

No, tak na tohle třeba myslím...

Tak přece!

2009-11-29T18:43:00.002+01:00

Když jsem nedávno psal o událostech, které se mně nikdy nemůžou stát, napsal jsem, že jsem kvůli zaseknutému počítači ztratil veškerá data mojí eseje na ToK na téma porovnávání jistoty (určitosti) v matematice a jedné další oblasti (věda, umění, etika,...). Nechával jsem si celé 4 dny volna na to, abych si od toho odpočinul. A když jsem si dneska poprvé od toho incidentu otevřel Word, přivítal mě otázkou: "Některé soubory nebyly uloženy, chcete je obnovit?". Skoro jsem vyskočil metr (asi tři stopy:) do vzduchu! Takže to jenom zavonačím, aby to bylo na tři stránky místo pouhých dvou a budu si užívat zbytku neděle, nejspíš se podívám na naší kapelní tvorbu, potřebujeme texty pro několik písniček.

Co se týče hudební sféry pittburské mládeže, řekl bych, že je velice rozmanitá. Už jenom fakt, že spousta mých amerických kamarádů chodí na střední školu Capa, která je zaměřena na všechny oblasti umění. Takže se tu denně potkávám s muzikanty, malíři, sochaři, tanečníky a zpěváky. Nevím, kolik kapel se momentálně v Pittsburghu pohybuje. Když si vzpomenu na kadaňskou hudební scénu, máme víc než 20 kapel v osmnáctitisícovém městečku, což je velice zajímavý poměr. A to ještě skoro každý muzikant je členem více než jednoho hudebního tělesa. Většinový žánr je punk nebo metal (nezaměňovat!). Tady je to dost podobné. Jediná věc, která je tu jiná, je, že tady existuje i prvek sólového zpěváka s akustickou kytarou a poutavými vlastními texty, takový moderní folk. Je pravda, že to doma chybí. Ale kdo ví, třeba se to změní.

Občas mi jsou sice některé věci proti srsti. Jako třeba posuzování umění kytaristů podle toho, jak rychle dokážou zahrát co největší počet vysokých tónů, místo tvořivosti, vytváření harmonii a práce s akordy. Už jsem tomu málem taky propadl a na zkouškách jsem zkoušel některé ty jejich triky, ale to mně prostě nesedí. Taky se snažím procpat do hlučně rockového prostředí trochu rytmického funku. Zatím se celkem daří :) V pátek (4. 12. - zrovna v den Skautského plesu v Kadani) máme další koncert. Už se těmi koncerty jenom hemžíme! :) Tak se uvidí.

Výjimka potvrzuje pravidlo

2009-11-28T18:13:00.003+01:00

Asi nejsem první, koho to napadlo, ale víte, jak se říká: "Výjimka potvrzuje pravidlo"? Znamená to, že každé pravidlo, které existuje, má nějakou výjimku, která ono pravidlo nikoli vyvrací, ale potvrzuje. Ale již tento výrok je pravidlo, znamená to tedy, že i tento výrok musí mít nějakou výjimku. Tím pádem, jelikož všechna pravidla by měla mít výjimku, některá pravidla nemají žádné výjimky a tudíž je to všechno v pohodě. Je to takový začarovaný kruh.

Trochu mi to připomíná ten starej vtip. Vlastně půlvtip: "Jaký je rozdíl mezi koňem?"

(to byl ten vtip...to je celý..)

Je po Dni díkuvzdání. Jak jsem psal, byl to hlavně svátek jídla. Murphy a Edna (brácha a hostmamka) šli na večeři k jednomu kamarádovi. Já jsem tam ale nešel, protože tam měla být spousta mně cizích lidí, tak jsem byl pozván na večeři k Brittany (je třeba vysvětlovat?). Měli jsme všechna typická, tradiční jídla: krůta, nádivka, bramborová kaše, brusinkové želé (Nikoli brusinkový juice, jak se někdy uvádí. Amíci totiž těmhle věcem říkají souhrnně juice, ale význam se někdy mění), a mnoho dalšího. Pořádně jsme se nacpali, a pak jsme koukali na spoustu různých filmů (Třeba Kung-fu Panda - úžasnej animovanej film!).

Chtěl jsem teď začít rozebírat, jak se z různých svátků, ať už amerických nebo českých, vytratilo kouzlo, jak všichni podlehli hlavně té materiální stránce věci, jak se všichni přetvařují, že je všechno v pohodě, ale ve skutečnosti by nejradši seděli někde v pokoji u počítače,... Ale nechci se do toho pouštět, protože o tomhle tématu už bylo napsáno dostatečně článků a natočeno dostatečně filmů.

Tenhle týden jsem zjistil, že už propadám jenom z jednoho předmětu. A to je angličtina. To se mi nikdy před tím nestalo, že bych propadal z angličtiny. Důvodem proč to tak je, je nejspíš fakt, že čteme Šarlatové písmeno, při čemž o každé kapitole máme napsat nějaký odborný (odporný) popis, a každý odstavec se má zaměřit na jinou stránku věci (tón, dikce, úhel pohledu, atd). Většina lidí z té třídy má s tímto problémy. Tak se snažím aspoň opisovat úkoly od ostatních, ale je to prostě nejtěžší předmět, co tu mám. Uvidíme, co se s tím dá dělat. Občas si tu říkám, jak se asi mají ostatní lidi z hotelu Sheraton v New Yorku. Ostatní studenti, kteří se dostali do Ohia, Kalifornie, Michiganu. Nikdo z nich není v IB programu. Tomu říkám lehkost bytí. Ale zase tolik si nestěžuju. Není to nezvladatelný. Stanovil jsem si cíl: prolezu! Hlavně ať mám známky C- a lepší, což se mi zatím ve většině předmětů daří. Nemám v plánu být tady výtečným Áčkařem a premiantem, protože tenhle můj pobyt za Velkou louží není o tom, co se naučím ve škole, ale co zažiju.

Takže tak...

Zestárli jsme lásko...

2009-11-26T15:18:00.003+01:00

Jedna z věcí, které tu jako američtí týnejdžři (hnusný co? proto se cizí clova nemaj přepisovat) děláme je chození do kina. Už jsem viděl "nejstrašnější horor všech dob" Paranormal Activity. Zas tak strašný to nebylo, i když celkový dojem z toho filmu je rozhodně pozitivní, takže určitě doporučuju.

Viděl jsem dokument o M. Jacksonovi a jeho posledním turné, které nikdy neuskutečnil. This is it je plné záběrů ze zkoušek, rozhovorů s fanoušky a ostatními účastníky. Viděl jsem různé další filmy, v kině i doma. Ale na co jsem si nenašel čas, a co mě taky nejvíc mrzí, je Toy Story 1&2 (Příběh hraček, takový ten film, kde byl kovboj Woody, Buzz Rakeťák, pan a paní Brambůrkovi, a kluk Andy). Dávali to dokonce v 3D kině. Oba díly najednou, respektive jeden po druhém, respektive druhý po prvním.

Když jsme pak zjistili, že 18. června má vyjít 3. díl, byli jsme radostí bez nás. Našel jsem si na youtube.com upoutávky k novému Toy Story, stejně jako všichni mí američtí kamarádi. A stejně jako oni jsem si uvědomil, že jsem zestárnul. Vím, že v porovnání s jinými lidmi jsem ještě junoša, ale když jsem poprvé viděl Příběh hraček, byl jsem ve stejném věku, jako byl Andy. Ztotožňoval jsem se s ním. A teď podtitulek pro nový díl je "Andy jde na vysokou". Když jsem koukal na trailery, málem jsem měl slzu v oku. Taky mám doma Woodyho, taky už si s ním nehraju... A taky bych šel příští rok na vysokou, kdybychom v Česku neměli o jeden rok školy víc než tady.

A stejně tak Harry Potter. Bylo mi asi 11, když jsem poprvé četl jednotlivé díly. Marně jsem čekal u okna na dopis z Bradavic. Místo toho jsem šel na gympl. Taky kouzelné místo:)

Čierná diera

2009-11-25T21:52:00.005+01:00

Jak si občas pročítám své staré články, uvědomuju si, že často píšu o psaní na blog: "Tak zase píšu. Neměl jsem čas, abych napsal. atd". A říkal jsem si, jaké by to asi tak bylo, kdybych napsal na blog o psaní o psaní na blog... A kdybych tak pokračoval dál, co by se asi stalo? Jedna z teorií se dá popsat na běžném pekingském palácovém psíku. Zkuste si jednoho takového představit, jak si tak leží někde na gauči, a najednou se z nudy začne kousat. Znáte to, jak se říká, že se někdo může nudou ukousat. No, tak tenhle pekingský palácový psík se takhle z nudy celý snědl a na jeho místě vznikl nekonečně malý bod o nekonečně velké hmotnosti. Tento bod se dá považovat za úplně opravdovou černou díru, která má schopnost svou nekonečně velkou gravitací, jež vyplývá z její nekonečně velké hmotnosti, veškerou existenci. A nebo taky ne. Když už jsem u toho, co se stane, když se na googlu pokusíte vyhledat google? Spadne svět? Zanikne vesmír? Ne, prostě to vyhledá samo sebe, jako když se pejsek hodí za vlastním ocasem. (v tomto případě neuvažujeme o možnosti, že ten ocas chytil, snědl, a s ním i celé své pekingské palácové tělíčko).

Dneska jsem šel do školy s odhodláním vysvětlit panu Moserovi, proč nemám esej na ToK. Byl jsem ochotný mu jí celou odříkat, jenom aby mi neubral body za to, že mu ji odevzdám až v pondělí. A on dneska nebyl ve škole. Měli jsme supla. Tak jsme na dějepise 20. století koukali na film o Hitlerovi. Měli jsme se zamyslet nad otázkou, zdali velcí lidé tvoří dějiny, či dějiny tvoří velké lidi (Great men make history or history makes great men - Men myšleno jako lidé, ne jako muži, protože jak víme, v historii bylo i pár důležitých žen). Je to celkem zajímavá myšlenka. Co by se stalo, kdyby si dneska připochodoval Áďa se svojí osobní armádou a dožadoval se o nadvládu nad veškerým lidstvem? Pravděpodobně by se ho OSN snažila zastavit, ani by v tom nebyl problém, protože Německo není v radě bezpečnosti OSN. Je však nutné si uvědomit, že OSN vznikla jako reakce na Druhou světovou válku, která byla vyvolána právě Hitlerem. Jenže ten si tu pochoduje až teď, což by znamenalo, že žádná 2. sv. v. nikdy nebyla, tudíž ani OSN, prostě zmatek. Jsem si jist, že jistý anonymní komentátor nenechá tento můj příspěvek jen tak ležet a připojí se do diskuze ;)

No, takže tak. Příští článek nejspíš bude o dnu Díkuvzdání. Všiml jsem si, že je to tu hlavně svátek jídla. Nejzajímavější recept, co jsem tu slyšel, byla krůta nadívaná kachnou, která byla nadívaná kuřetem. V tom kuřeti nejspíš taky něco bylo. Asi nádivka. Tak snad se tady z toho jídla

1000+1 událost, které se mně nikdy nemůžou stát

2009-11-25T03:33:00.008+01:00

Dneska jsem měl celkem dobrý den. Ve škole se nedělo nic extra, v biologii jsem zjistil, že už nepropadám, v matematice jsem zjistil, že zítra píšem. Na obědě jsme všichni sledovali dvě holky, jak se perou doslova do krve a učitelé, spolužáci a hlavně příslušníci školní ostrahy se je zoufale snažili dostat od sebe. Problém byl však v tom, že se jim nikdy nepodařilo chytit obě najednou, vždycky někdo držel jenom tu jednu a podle školních pravidel nesmí být jeden účastník rvačky držen, když ten druhý není, což je fér. Tato událost udělala z obvyklého oběda v 10 ráno něco neobvyklého. Všichni si stoupali na lavice a na stoly, aby lépe viděli, ale jakmile kdosi zařval, že se říďa už řítí, všichni se během 5 vteřin usadili zpátky na místa. Když se zjistilo, že to byl planý poplach, nastal skutečný chaos, vzduchem létala jablka, kusy pizzy, tak jsme se raději odebrali do tříd dřív.

Taky jsme dneska koukali na film Šarlatové písmeno, ale ne ten s Demi Moore. Byla to speciální verze pro školy, která má 4 hodiny, je z roku 1979 a je extrémně nudná a spánekvyvolávající (ano, mohl jsem napsat pouze uspávací, ale to mi prostě nezní). A potom jsme asi dvě hodiny fotili něco k tomu studentskému filmu. Fotky na plakáty, něco, co se použije přímo v tom filmu a tak. Jak říkám, celkem normální školní den.

Doma jsme potom měli zkoušku kapely, pěkně nám to šlape. K večeři byla pizza, prostě všechno jde skvěle. Ale potom to všechno šlo do...

Zítra máme odevzdat 3-4 stránkovou esej na ToK. Já jsem tu esej měl rozepsanou. Už jsem opravdu uzavíral téma, když mě Edna volala k večeři. Říkal jsem si: "Mám si to uložit?" "Ne, co se může stát?". Debil...

Samozřejmě jsem přišel k notebooku a kurzor se ani nehne. Zkouším Ctrl&Alt&Dlt, nic... Měl jsem to uložit.

Víte, na světě se dějou různý věci. Když se o spoustě z nich dozvíte, řeknete si, tohle se mě netýká, mně se to stát nemůže, pravděpodobnost je malá. Řeknu Vám, pravděpodobnost je svině! Kolik lidí, co čtou tenhle blog ví, o čem mluvím? "Naši se přece nerozvedou." " Ještě nikdy v životě sem neboural, tak nenabourám ani dneska." " Proč by mi měla prasknout struna zrovna dneska, když hrajeme jeden z nejdůležitějších koncertů?" "Kdo by to krad? Jenom to tu na pár minut nechám a za chvíli jsem zpátky. Navíc jsou tu kamery..." "Když máme tři pasy a letíme tři lidi, nemusíme se přece koukat, jestli jsme vzali ty správné pasy a ne dva různé pasy pro jednu osobu. To se přece nemůže stát, že by někdo kvůli tomu neodletěl(haha;)" "Nepotřebuju si dneska nabít mobil, baterie mi vydrží, a vůbec mi nepřijde důležitý hovor právě, když mi zbývá 5%." "Prasečí chřipka je hlavně problémem Mexika, ne naším." "K čemu je kondom, prostě si dám pozor." "To stihnu, ještě než naskočí červená..." A nakonec: "Nač si ukládat dokument, když budu zpátky za 10 minut? To se mi přece nemůže stát." Prd...(původně jsem chtěl napsat hovno ale nakonec jsem nechtěl být sprostý, takže kdokoliv by se chtěl nad tímto článkem pohoršit, měl by ocenit tuto skutečnost.)

Tenhle článek je takovej rozzlobenej, ale prostě se tak v tuhle chvíli cítím. Nejhorší na tom je, že za spoustu věcí, které jsem tu jmenoval si můžeme sami, větším nebo menším dílem. A tak jsem hlavně naštvanej sám na sebe. A teď místo abych tu esej přepsal dokud si to ještě pamatuju, píšu tady na blog naštvaný články. Ach jo. Ještě že ve čtvrtek je Thanksgiving a s tím souvisí prázdniny ve čtvrtek a v pátek. Ach jo...

Chci pouze podotknout, že ne všechny výše jmenované události se mi skutečně udály, aby si to někdo špatně nevyložil. Jenom jsem psal náhodné průšvihy, které jsou každému z nás zdánlivě vzdálené, ale přitom drtivě blízké.

Stok smyšlenek

2009-11-23T01:52:00.006+01:00

Poslední dobou zažívám různé věci. Zvláštní věci, divné i krásné věci. Smutné i veselé, dlouho očekávané i naprosto překvapující. A vždycky, když se něco zajímavýho stane, řeknu si: "To napíšu na blog." Ale ještě se tak dokopat k tomu, abych opravdu sednul k notebooku a něco napsal. Tak třeba minulou sobotu jsme hráli koncert s Disappearing Canadians, bylo tam asi tak sto lidí a fakt se nám to povedlo. Dokonce si nás vyhlídla nějaká místní kapela a nabídla nám, že pokud napíšeme víc vlastních písniček, vezmou nás s sebou na turné po Pennsylvánii a snad bychom i mohli natočit CD. Nevím, do jaké míry se tomuhle všemu dá věřit a kolik z toho se opravdu splní. Ale představa je to pěkná.

Taky jsem nic nenapsal o Brittany. Nebo teď v pátek tu byl kabaret. Původně jsem měl hrát jen Before you Accuse me od Erica Claptona. Pak jsem řekl Murphymu (můj "brácha"), aby hrál se mnou, že to sólo líp vyzní. Pak nám Mrs. McKrell řekla, že když už jsme dva, můžeme zahrát dvě písničky. Tak jsme zahráli Wish You Were Here od Pink Floyd, takže jsme lidem tak nějak mezi všemi těmi slaďáky připomněli, co je vlastně muzika. No, to ale není vše. Všichni vystupující (kromě mě) měli mít pod svůj zpěv puštěnou píseň ve verzi pro karaoke, pro dvě písničky se ale nepodařilo takovou verzi sehnat, tak jsem se nabídl, že je doprovodím. Tak mi přibyly další dvě písničky. A nakonec jsme všichni účinkující měli zazpívat píseň Stand By Me. Na zkoušce ale ještě nebyla karaoke verze k dispozici, tak jsem jen drnkal na kytaru, abychom to pokaždé začali ve stejné tónině, McKrellce se to ale líbilo, takže jsem nakonec na kabaretu zahrál pět písniček a mám předběžně slíbené místo v muzikálu. To abych taky trochu šířil slávu Navenku, který, jak jsem se doslechl tento týden odehrál premiéru, tak doufám, že se jim poštěstí tu hru udržet aspoň do června/července 2010 :)

Taky jsem se účastnil konkurzu na hlavní roli ve studentském filmu, ve kterém by možná mohl nějakou vedlejší roli zahrát Jake Gyllenhaal (Zkrocená hora). Ten totiž natáčí nový film asi tři bloky od našeho domu v Darlington Rd. A tak jsme, ještě než v září začala škola, chodili často okolo toho domu, kde natáčeli, abychom třeba viděli někoho slavného. A jak jsme tam seděli a koukali, co se děje, viděli jsme tři lidi, jak ze stanu pro filmaře přecházejí dovnitř do domu. Později jsem zjistil, že tito tři lidé byli Jake Gyllenhaal, Reese Whiterspoon a Anne Hathaway. A to je prosím příběh o tom, jak jsem na dvě vteřiny spatřil troje slavná záda.

A to není všechno. Nedávno jsem zjistil, že tu noc, co jsme měli Homecoming, v tom samém hotelu, kde se akce konala, přespával Danzel Washington a Rusell Crow. Nevím, jestli spolu, ale po nějakou dobu jsme sdíleli stejnou střechu. No, a o tomhle všem jsem chtěl napsat už dávno.

Nebo jak se v Pittsburghu slavil 17. listopad. Šel jsem se podívat na Československou akci v klubu University of Pittsburgh. Moc pěkný místo. Tam bylo několik lidí, kteří tenkrát byli v Praze a zažili to na vlastní kůži. Tak vyprávěli a odpovídali na otázky. Přestože většina publika (asi 20 z 30 lidí) byla československá, mluvilo se anglicky, aby všichni rozuměli. Ale stejně jsem si s pár lidmi popovídal česky i slovensky. A potom se koukalo na Občana Havla s anglickými titulky (/titulkami?). Lidé nad 21 si dopřávali Prazdroj a mně nedali :( Já mám svoje 3D (No drinking, driving, drugs). Každopádně po shlédnutí toho filmu jsem se cítil tak nebývale hezky česky. A když jsem pak před knihovnou Carnegie Library čekal na svůj autobus 61c z Bukai (Oakland - doslova země buků, a narážka na Dubai...hahaha...) na Veverčí Hůrku (Squirrel Hill), všimnul jsem si jmen, vyritých na zdi knihovny. Byl tam Newton, Galileo, Shakespeare, spousta různých dalších důležitých chlápků, a mezi nimi Dvořák! Tak jsem si ho pustil do sluchátek, aby mi cesta lépe utíkala a rozjímal jsem o našem národě. A když už jsem u toho, konečně jsem měl štěstí a podařilo se mi vyfotit oba české autobusy:

Tohle je na Veverčí Hůrce před kostelem. Na těch schodech se vždycky v pátek a v sobotu večer scházíme a posedáváme.

Tohle bylo v centru - Downtown - na cestě do Green Tree

Omlouvám se, že tenhle článek byl takovej spíš koncentrační: 1)hodně různých témat sesbíráno dohromady a posláno najednou jako článek na blog a 2)je trošku těžší se koncentrovat a soustředit na tak heterogenní a vůbec různorodý tok myšlenek. Když ono na světě je tolik věcí...a samý předměty...:)

Aktualizace 23. 11. 2009, 22:04 (Východní pobřeží USA): K tomu zmiňovanému studentskému filmu jenom chci dodat, že jsem dostal hlavní mužskou roli, takže si na konto připíšu další skvělou zkušenost.

We are the Champions!

2009-11-14T17:17:00.005+01:00

Po týdnu se mi tu zase nahromadily myšlenky. O škole se znovu rozepisovat nebudu, snad jen, že jsem si konečně vyměnil tu nejtěžší bižuli za o něco lehčí. Několik posledních týdnů tu rozhodně bylo ve znamení středoškolského sportu. Koncem října dívčí volejbalový tým vyhrál městský pohár (city, tzn. Pittsburgh jako takový, ne okrajové části a předměstí), 4. 11. to byl zase dívčí fotbalový (normální náš fotbal, ne to jejich americký pobíhání) tým, kdo vyhrál pohár města Pittsburgh, a o pár hodin později zvedl trofej nad hlavu i kapitán našeho fotbalového týmu. No, a tento týden jsme dosáhli vítězství i v americkém fotbale, takže naše Schenley High School jednoznačně vévodí Městu mostů. Je to celkem pěkný pocit, když si uvědomím, že v tomhle městě se právě teď nachází jak Stanley Cup (NHL) tak Superbowl (NFL). V zimě bychom měli podle všeho vyhrát i basketbal, plavání, na jaře pak volejbal chlapců. Všechny naše týmy se snaží o to víc, že tohle je vlastně poslední rok Schenley High School. Od příštího roku se má škola přejmenovat na kdovíco, takže se všichni snaží zařídit nám co nejlepší poslední sportovní sezonu. Takže jak říkají různé reklamy na pittsburské sportovní utkání, "On ice or grass, we'll kick your ass" (mimochodem toto vyjádření se teď ani trochu nehodí, 1)všechny trávníky jsou tu umělé, 2)naše škola nemá hokejový tým, takže ten ice prostě není na místě...:)

Každopádně to, že je po sezoně, znamená, že mám teď víc času na nějakou tu kultůru. Měli jsme další koncert s kapelou, tentokrát pod názvem The Disappearing Canadians (vysvětlení tohoto jména zabírá obvykle hodně moc času a taky to není úplně slušné), kde zazněla i jedna moje písnička a jedna polomoje. Taky jsem se tu zapsal na One Acts (jednoaktovky) pořádané dramatickým "kroužkem", dostal jsem pěknou roli, ale v momentě, kdy jsem se začal učit text, jsem si uvědomil, že to je prostě sakra moc těžký, ještě v kombinaci se školou, dalšími aktivitami a vůbec, je to prostě časožrout a muzikál mě stejně láká víc, tak jsem to nakonec zapíchnul.

Ale na druhou stranu budu vystupovat ve školním kabaretu. Budu hrát na kytaru a zpívat Before you Accuse me od Erica Claptona, to bude sranda. Taky zpíváme dvě písničky jako sbor, takže můžu použít i nějaký ten cit pro harmonii. A taky tu vzniká studentský film (připravuje ho filmová třída - lidi, co chodí na předmět film. Něco takovýho bych si představoval i u nás. Máme literaturu, nemáme film, přitom ten se dá taky dost zajímavě studovat...), a v tom filmu jsem dostal nejspíš hlavní mužskou roli, takže jak je vidět, nudou tu nechřadnu.

A poslední věc, co stojí za zmínku. 17. 11. jdu do University of Pittsburgh na přednášku o pádu komunismu v Československu k příležitosti 20. výročí Sametové revoluce, tak se pak vytasím s nějakou reportáží.

Jojo, to je naše trofej, naše medaile a naše superpěkný šusťákovky :)

Pittsburgh

2009-11-07T18:36:00.005+01:00

Tohle město, ve kterém trávím 18. rok svého života, má co do rozlohy 151, 1 čtverečných kilometrů, v samotném městě (city) žije 335 000 obyvatel, celou metropolitní oblast tvoří asi 2, 4 mil. obyvatel. A proč Pittsburgh? Jméno dostal Pittsburgh od bývalého britského ministerského předsedy sira Williama Pitta. První zmínky pocházejí z přelomu 17. a 18. století.

Pryč už jsou doby, kdy byl Pittsburgh hlavně ocelářské město a celosvětově známá průmyslová metropole. Nyní se Pittsburgh přeorientoval na medicínu, technologie a finanční služby.

Město omývají tři řeky: řeky Allegheny a Monongahela, které tvoří trojúhelníkovitý tvar downtownu (centra města) se do sebe vlévají a tvoří tak novou řeku Ohio, která je 951 km dlouhá a co do objemu je to největší přítok řeky Mississippi.

Město Pittsburgh uzavřelo partnerství se 14 městy po celém světě, mezi nimi je třeba česká Ostrava nebo slovenský Prešov. Nedávno se tu konal celosvětový summit G-20 a v minulosti tu bydlel T. G. Masaryk. Ten tu má taky na Southside sochu.

Časopis Forbes označil Pittsburgh jako 10. nejčistší město a 13. nejlepší město pro mladé lidi (nenašel jsem ale, jestli je to v US měřítku nebo celosvětově).

Ulovil jsem už pár pěkných snímků, tak se pochlubím.

Downtown, foceno z Cupples Stadium, kde se obvykle konají sportovní utkání středních škol

Trocha toho Halloweenu

Downtown zblízka

PNC Arena

Mostů je tu nejvíc na světě

Je tu i několik mrakodrapů

Výhled na Pittsburgh z Mount Washington, tady se dvě řeky smíchají a vzniká třetí

Heinz Memorial Chapel dokazuje, že tady to město už taky nějakej ten pátek stojí, a že to nenítypický velkoměsto čistě jen s moderními budovami a mrakodrapy

Výhled na Carnegie Mellon University, kam chodil třeba Andy Warhol (předtím chodil na starou Schenley) nebo John Forbes Nash - držitel Nobelovy ceny za ekonomii, podle něhož byla napsána kniha a poté natočen film Čistá duše (Beautiful Mind)

Cathedral of Learning je jedna z nejhezčích budov, co jsem tu zatím viděl. Patří k Pittsburské Univerzitě a jsou v ní místnosti vyzdobené ve stylu jednotlivých zemí světa.

Takhle vypadá stará budova školy, na kterou teď já chodím, proto jsem napsal, že Warhol chodil do staré Schenley. Objevily se tam nějaké technické problémy, tak se škola před dvěma lety přestěhovala do nové budovy Reizenstein, což je v podstatě moderní kostka a k tomu tam máme ještě "základku" Frick Middle School

Halušky po ocelářsku

2009-11-03T23:46:00.003+01:00

Tak tohle mě dostalo. Ve čtvrti Oakland, v Pittsburghu se tento víkend konala akce s názvem "Festival slovenského dědictví". Samozřejmě jsem si to nenechal ujít. A tak jsem si společně s ľudovou kapelou zabékal Tancuj, tancuj, vykrúcaj, dal jsem si halušky a pokecal jsem si s několika opravdovými i americkými Slováky. Moc se mi to tam líbilo, chvílemi mě to až dojalo. A bylo to zvláštní po tak dlouhé době mluvit s někým česky, i když mi odpovídali slovensky. Je to zas něco jiného než po Skypu. Dokonce jsem si tam s jednou Ukrainkou povídal chvilku rusky. Inu, je vidět, že Slovan Slovanu (viďte pane Wasserfal) ruku podá.

Vnitřek budovy Cathedral of Learning nápadně připomíná evropské chrámy

Halušky jako od babičky

V Cathedral of Learning má většina zemí svou místnost, která je vyzdobena ve stylu toho či onoho národa. Tato místnost byla česko-slovenská

Paneláky a Nebelvír

2009-10-28T21:03:00.005+01:00

Dneska jsme na hodině ruštiny řešili téma žízeň a bydlení... slovem žízeň myslím samozřejmě život a slovem život nemyslím břicho (haha, ruštinářskej vtip...). Povídali jsme si o tom, jak to bylo tenkrát, za komunistů v Sovětským svazu. Lidi bydleli v panelovým domě, v jednom bytě 3+1 (mimochodem překvapilo mě, že tu myšlenku něco plus jedna moc nechápali, "proč to teda neni rovnou čtyři?") žily třeba i tři generace. To jim přišlo absolutně nemyslitelný, a v jejich představách to prostě bylo něco úplně na okraji.

Když jsem se jim pak snažil vysvětlit, že já jsem v paneláku prožil většinu života a některé věci, co se píšou v té učebnici jsou fakt pravda, koukali se na mě tak zvláštně. "Takže si vyrůstal někde v ghettu?" "Ne, tak se prostě u nás bydlí, u nás je to normální, nic podřadnýho" No, tahle situace mi přišla taková zvláštní. Byli vyjevení z našeho paneláku.

Mnohem důležitější věc se ale stala večer. Hráli jsme semifinále Pittsburgh City Soccer Championship a vyhráli jsme proti Brashear Bulls 2:1 v prodloužení, takže postupujeme do finále příští středu. Celá tahleta věc, rivalita, sportovní soupeření, fandění, vzájemná nesnášenlivost, mi dost připomíná knížky Harryho Pottera. Náš tým, Schenley Spartans, hraje v červeném, v naší škole jsou hodní lidé, máme se rádi a lidi mají rádi nás. Většinou, když se tu řekne Schenley, lidi se tváří příjemně, tedy Nebelvír. Zato ten druhý tým, Allderdice Dragons. Už jenom ten název Dragons připomíná zmijozelského hada. A ještě fakt, že hrají v zeleném, tahle metafora už prostě nemůže být silnější. Na konci sezóny zbyly už jen čtyři týmy (jako čtyři Bradavické koleje). Allderdice porazila svůj Mrzimor 1:0 po dlouhém boji a my jsme si vydobyli výhru nad Havraspárem. Teď se Schenley a 'Dice setkají již potřetí. Oba týmy spolu jednou vyhrály a jednou prohrály. Kdo však pozvedne onen vítězný pohár? To se dozvíme příští středu v 7/8c (to tu vždycky píšou v upoutávkách na seriály, znamená to v 7 hodin na východě, v 8 uprostřed, c jako central). Občas tu vídám ve škole povzbuzující nápisy "Let's roll the Dice", což doslova znamená vrhněme kostky, ale jinak to má znamenat v podstatě něco jako zničíme je, porazíme je....nasytíme se jejich masem a krví a jejich ženy a děti shodíme ze skály... to je asi trochu přehnaný, ale pointu to vystihlo.

Jinak něco k 28. říjnu, pan Masaryk tenkrát pracoval v Pittsburghu na tom, aby mohla vzniknout ČSR. Měl tu dům na South Side, je to jen kousek od toho stadionu, kde vždycky hrajem fotbal. Ještě jsem ale neměl příležitost se tam vypravit. Ale určitě to udělám. Tak všechno nejlepší, republiko!

Schenley IB High School se státní maturitou

2009-10-28T01:23:00.003+01:00

Schenley High School, škola, na kterou tu chodím, je součástí tzv. projektu IB (International Baccalaureate). Jo, zní to zajímavě, exkluzivně a vypadá to, že mam skvělou příležitost se tohohle zúčastnit. Je paráda, že tu opravdu jen tak netvrdnu, ale že se opravdu učim. Dalo by se to lehce přirovnat ke státní maturitě. Mají tu určitý požadavky, který když studenti splní, mají jednodušší cestu na vysokou. Tady se to taky všechno motá kolem peněz, takže tu mají lidi šanci na stipendium i $15 000. Co tohle všechno znamená pro mě? Opravdu to mám říct?

Až se já za rok (přesněji za 8 měsíců, mimochodem dneska jsou to 2 měsíce co jsem v Pittsburghu) vrátím, budu si stejně muset dodělat třeťák a pochybuju, že něco z toho, co tu dělám se mi započítá i do studia na kadaňským gymplu.

Jenom tak pro orientaci, jak tu probíhá výuka. Tak první hodina je biologie, dostáváme každý den nové pracovní listy. Ty máme na hodině nebo doma podle knížky (spíš bichle), kterou jsme dostali, vyplňovat. Nebo děláme laborky, to bylo celkem zábavný. Ale jinak přímo na hodině celkem nic. Rozdělíme se do skupin a vypracováváme pracovní listy. Co dělá na hodině učitel? Zadá práci a pije kafe, neučí.

Matematika (calculus) probíhá naprosto jinak, což je nejspíš důvod toho, že je to tady můj nejspíš nejoblíbenější předmět. Taky se divim, že jsem něco takovýho mohl vůbec napsat... Pan Lazur (mimochodem má české předky...:-) vysvětluje úplně všechno, co na hodině děláme, píše na tabuli, když se na něco zeptáme, odpoví nám tak, že to příště prostě víme a opravdu nás připravuje na testy. Nikdy mě matika tolik nebavila, čímž nechci ani trochu shazovat výuku matematiky v Kadani, spíš si myslím, že vzhledem k tomu kontrastu se to jeví jako nejmenší zlo. A ačkoliv je to fakt dost těžký, zvlášť když se to všechno musim učit znova v angličtině podle jejich metod, docela mi to jde, teď jsem naposled dostal z písemky B:-)

Po obědě, takže asi v 10:30 máme ruštinu, tam je sranda, hlavně s tou jejich výslovností, ale já se jim nesměju, protože by se stejně tak dobře mohli smát oni mně. Pan učitel Browne (říkáme mu Brownie) je správňák a tenhle předmět je taky v pohodě. S panem Moserem je to ale horší. Ze začátku jsem si myslel, že to bude dobrý, že tyhle předměty (Historie a Theory of knowledge) zvládnu, vždyť mám trénink od Kadyho (;-) ale není to tak. Všechno, co na hodinách děláme je, že nás pan učitel zavalí haldou papírů, zadá práci, rozdělí do skupin a dál máme pracovat my. Maximálně jednou za čas (čas je v tomhle případě skoro každej tejden) zadá esej, takže už jsem tu psal asi tři. Každopádně na těch hodinách vůbec nic neučí. Jenom si povídáme o tom, co si myslíme o tom, co se stalo. Neříkám, že náš názor není taky důležitý, ale není směrodatný. To, co máme umět z dějepisu, se musíme naučit my sami. A já, jakože miluju dějepis, jsem zklamanej z toho, že když jsme mluvili o tý Velký válce, přeskočili jsme z příčin rovnou k důsledkům a nemluvili jsme o ničem, co se stalo uprostřed, žádný bitvy, nic...v takových chvílích si říkám "Zlatej Kadeřávek s Verdunem a Yperama a Marnou..." Takhle tu tedy probíhá výuka dějepisu pane Zárybnický, ptal jste se, tak tady to máte...

ToK je stejný, taky si v podstatě jenom povídáme o různých věcech týkajících se absolutně všeho a vlastně vůbec ničeho. Teď třeba řešíme, jestli matematika byla objevena nebo vynalezena. Tady to ale chápu. To je všechno filozofie, a tam se musí mluvit, protože o tom ten předmět je...

O angličtině jsem psal, četli jsme tu těžkou knížku, naštěstí z toho pak nebyla písemka. Hudebka je tu taková různá. Hrajeme na nástroje (libovolné), máme za úkol připravit si několik kusů, hlavně jazz, a zahrát to pak před třídou. Byl jsem tedy donucen se skutečně začít učit noty. A taky hodně řešíme teorii. Museli jsme třeba poznat tóninu jenom podle předznamenání, napsat tóniku, dominantu, subdominantu, a příbuznou molovou tóninu... Ale to mě jakž takž baví...

Proč se tu tedy se vším tím lopotím, když mám ještě kapelu a fotbal? Sám nevím, asi mě prostě nebaví mít volnej čas :-) Taky tu budu hrát ve studentským filmu, nejspíš taky nějakou malou roli v divadelním kroužku, ale to všechno až skončí fotbalová sezóna. Pak taky někdy muzikál...je toho hodně... No, musím jít dopsat esej o tom, jestli Versaillská dohoda byla fair vůči Německu nebo ne, resp. co si o tom myslím... ach jo...

Tenhle nápad na potisk trička měl jeden můj kamarád... I b high je slangově vyjádřeno "sem sjetej"a je to narážka na celej IB high school systém...je to asi trochu vtipný no...

Babylon, českej bus a čokoláda

2009-10-24T20:46:00.003+01:00

Za tu dobu, co tu jsem, jsem pochytal několik slovních hříček, tak sem dám pár těch lepších:

Why is 6 afraid of 7 ? 'Cause 7 8 9...
(Tahle je trošku drsnější) Why does Beyonce sing "To the left, to the left?" 'Cause black people have no rights.
You're not a real lady unless you're over 280. (myšleno 280 lbs, což je asi 127 kg:-)
"What was the French mandate after the WWI?" "It was a man date between Sarkozy and Charles de Gaul"

Občas je to sranda, poslouchat rozhovory rodilých mluvčích, a všímat si drobných detailů. Ale při bližším zkoumání jsem zjistil, že ne každý, kdo tu žije, je rodilý mluvčí. Tak třeba v jedné třídě jsem já, česky mluvící, Yu Lin z Číny, kterýmu nikdo pořádně nerozumí, když mluví anglicky, protože má strašně silnej asijskej přízvuk, ale je strašně hodnej a je v US Army, tak mu řikáme Private Josh (vojín Josh). Nechává si tu od lidí řikat Josh, protože je to jednodušší, než každýmu vysvětlovat výslovnost. To já zas ne, a každej, s kym se seznámim, to vyslovuje strašně vtipně. Obvykle se představuju jako Jakub, protože Kuba jim moc připomíná Fidela. No a někdo to vyslovuje jako Jákob, někdo jako Jakúb, a někdo, s kym jsem si dal tu práci a vysvětlil mu, že se mi řiká i Kuba, to vyslovuje s takovým tim přídechem po K, takže to zní taky celkem zvláštně, ale hezky exoticky.

Ale sága pokračuje. Dál tu máme holku jménem Cassandra Studeny (!!, která naštěstí ví, jak vyslovovat svoje příjmení tak, jak se to má, protože většina amíků by jí řikala Stadeny nebo Stjůdeny) a její rodný jazyk je španělština. Sadman zase vždycky když telefonuje, mluví jazykem Urdu. Ebuka normálně doma mluví jedním z 250 jazyků, kterými se muví v Nigerii. DeJay je snad ze Somálska nebo co... Pá lidí tu má rodiče-němce. No a strašná spousta lidí tu mluví hebrejsky. Někdy si tu fakt připadám jak v Babylonu. Ale to je na tom to hezký, je to tady kulturně fakt maximálně rozmanitý a jsou tu fakt zástupci snad všech národů světa.

V uplynulém týdnu jsem byl na asi nejluxusnější akci v životě. Byla to v podstatě vernisáž nové výstavy skleněných soch a konala se ve Phipps Conservatory, což je místní botanické centrum, výstaviště a taky dějiště všemožných událostí, jako např. konference G-20. Měl jsem na sobě oblek, dostal jsem jmenovku a měl jsem, ještě s několika kamarády, uvádět hosty. Hosté se ale tak nějak uváděli sami, takže my jsme se motali kolem místnosti s caterigem a užívali jsme si jídlo ze všech koutů světa. Byl tam jeden stůl čistě jen s čokoládou. Ta čokoláda byla od paní Sarris, která dodává dobroty po celých USA. A tahle paní Sarris tu tančila břišní tance s opravdovými tanečnicemi na pódiu, protože se nejspíš trošku picla, ale nikomu to nepřišlo nevhodné, naopak se všichni dobře bavili. Jo, byla to sranda...

Tahle fotka se moc nepovedla, ale je to zatím můj nejúspěšnějsí pokus o zachycení tohoto autobusu. Má na sobě nápis "Vítejte v sousedství". Česky. Když jsem ho viděl poprvé, nejdřív jsem si to neuvědomil, ale pak jsem byl moc příjemně překvapen. Budu se snažit dál o lepší fotku!

Jenom dodatek k minulému článku o Troll 2. Zajímavost je, že neexistuje a ani nikdy neexistoval film Troll 1. Tvůrci to tak pojmenovali jenom jako marketingový tah a očekávali, že to pro lidi bude lákavější, nicméně se tak nestalo. Film se stal populárním jenom kvůli svojí absolutní stupiditě.

Sny, houpací most, Chaozz a Troll 2

2009-10-18T16:27:00.003+01:00

Tak jsem tu zas o něco déle a mám pocit, že mi začíná hrabat. Už se mi teda moc nestává, že bych při hodině poslouchal učitele a když chci vedle sedícímu spolužákovi sdělit nějaký komentář, že bych na něj začal česky. Ale poslední dobou se mi zdává, že je duben (proč duben? to netušim) a že už jsem zpátky. A když se probudím, tak ještě než otevřu oči, přemýšlím, proč si nepamatuju nic mezi říjnem a dubnem. Nehledě na to, že půlka toho snu je mluvená anglicky.

Co se tu od mého posledního článku událo? Tolik toho není. Na g-20 už si nikdo pořádně ani nevzpomene, na hodině ToK nám nedávno pan učitel Moser (má české předky, a říká Bohemia místo Czech, tak jsem mu vysvětlil, že Moravani by si to mohli brát osobně) povídal o mostu někde v Anglii, který se, když se jeho provoz otvíral, začal houpat ze strany na stranu a stovky lidí, kteří na něm byli začali utíkat pryč, pak se jeho provoz zastavil a byla nutná oprava. Tak jsem panu Moserovi pověděl, jak jsme byli s panem Klikem v Anglii a pochodujíc jsme zpívali It's a long way to Tipperary, a že zmíněný most se jmenuje Millenium bridge a je v Londýně.

Další zajímavá věc se stala ve školním autobuse, kterým jsme jeli na fotbalový zápas. Měl jsem v uších sluchátka a řekl jsem si: "Chaozz, Vodopády, to tenkrát hodně frčelo." Tak jsem si tu písničku pustil. A jak jsem se tak houpal do rytmu, řidička autobusu se začala zajímat, co poslouchám. Autobus ještě stál. Tak jsem se s ní dal do řeči o český muzice a protože to taky chtěla slyšet, připojila mi přehrávač do toho rádia, co maj v autobuse, takže celý náš tým pařil v autobuse na Chaozz a taky nějaký J.A.R.

A poslední věc, o které bych se rád rozhovořil. Od doby, co jsem tu, jsem viděl pár filmů. Některé byly skvělé (Zombieland, Hanebný pancharti), některé byly fakt divné (9, District 9 - to jsou dva filmy, je to náhoda, že dva nejdivnější filmy, co jsem kdy viděl mají v názvu 9), ale zdaleka nejhorší a zároveň nejlepší je Troll 2. Je to horror natočený v roce 1990, disponuje Zlatou malinou za nejhorší herecké výkony a byl snad i vyhlášen Nejlepším nejhorším filmem všech dob. Už jenom fakt, že v celém snímku nevystupuje jediný troll, ale skřeti... Pokud se na film chcete podívat, jděte SEM. Malá ochutnávka nejhorší/nejlepší scény:

Děj filmu pojednává o vegetariánských skřetech, kteří loví lidi tak, že jim podají lektva, který je přemění na zeleninu. No nění to prostě hrůzostrašné?!

Jen malá ukázka reprezentace mezinárodní školy, která hostí dva studenty z Německa a další výměnní studenti přijíždí tento týden. Ach jo...

Warhol byl taky Spaťan

2009-10-10T17:23:00.004+01:00

Včera jsem zjistil velice zajímavou věc, která by mohla zajímat některé mé čtenáře, určitě by to mohlo zajímat Páju, potože byla v Londýně v Tate Gallery of modern arts a na rozdíl ode mě se jí tam líbilo. No, každopádně zjistil jsem, že na Schenley High School chodil kdysi i Andy Warhol, určitě ho všichni znáte, takže nemusím přidávat přístavek, no a třeba i pár baketbalistů z NBA, baseballistů z MLB, pár muziatů (Ray Brown, Vivian Reed, George Benson, Stanley Turrentine - nemusíte se stydět, jestli je neznáte) a třeba i pvní afro-americký profesor na Harvardu Derrick Bell. No, a teď na Schenley chodím já...

Jeden z cca 455 mostů tvoří Pittsburgh městem s největším počtem momstů na světě, některé zdroje uvádějí možná jiná města, ale je to samozřejmě lež, Pittsburgh má mostů nejvíc

Andyho polévky

Ephialtes Pittsburský

2009-10-05T17:22:00.002+01:00

Pamatujete na film 300: Bitva u Thermopyl? Byl tam ten hrbáč, který se strašně moc chtěl dostat do spartské armády, když ho ale král Leonidas vyzval, aby pozvedl svou zbroj, zkoušou neobstál a tak se nemohl stát spartským vojákem, zradil Spartu a vykvákal Peršanům o tajné stezce ve skále. No, tak tady ve fotbalovém týmu Schenley Spartans je Reggie. Chtěl být v týmu, chtěl hrát za svojí školu. Když ale dělal "přijímací zkoušku" aby se dostal do týmu, coach Bell mu řekl, že na něj nemůže sehnat výstroj, ale že může dělat vodonoše (waterboy). Reggie je součást týmu a je rád, že nemusel jít do Allderdice a vyslepičit jim o slabině naší obrany. "This is Sparta"

Homecoming

2009-10-04T15:30:00.003+01:00

Takže nejdřív, co je to homecoming? Úplně přesně jsem nepochopil pointu, proč vlastně homecoming existuje. Je to "semi-formal dance", což je něco jako poloviční maturák a má to spojitost se sportem, většinou s americkým fotbalem. A za druhé, jaký byl homecoming? Byla to sranda, hlavně cesta tam, 8 lidí v autě pařilo na Britney Spears a jiné podobné hodnotné hudební kusy. Na akci samotné bylo hrozný vedro. Hudba byla hlasitá tak akorát, jako DJ jsme měli černýho dredaře, takže samej hip-hop. Je pravda, že moje český taneční mi tady byly fakt k ničemu. Ale i tak to byla sranda, zjistil jsem, že stejně jedinej tanec, kterej se tu provozuje je tzv. grinding, což v doslovným překlaadu je "broušení", podle toho ten tanec taky vypadá. Takže bylo to dobrý, z určitý části to bylo taky pěkně na hovno, ale to je prostě pro homecoming prý normální...

Zleva: Sara, Natalie, Elena, Caire, Graham, Já, Kathleen, Sophie a Geoff (Gahamovo dvojče)

Ještě k G-20

2009-10-02T02:31:00.002+01:00

Že se ještě vracím k tomuto tématu, zjistil jsem totiž pár zajímavostí o průběhu protestů a zásazích policie. Například, že v Pittsburghu právě v průběhu summitu byla poprvé v USA použita zvuková zbraň LRAD (Long range acoustic device). Vydává to hnusně vysokej, hlasitej, pištivej zvuk připomínající policejní houkačku. Taky jsem zjistil něco o inteligenci Pittsburské policie. Studenti University o Pittsburgh sledovali dění ze schodiště své koleje, najednou zespoda přilétly granáty se slzným plynem a když se vysokoškoláci snažili uprchnot nahoru, zjistili, že jsou obklíčeni, nemají kam utéct a policie na ně stále háže víc a víc plynu. Ostatně, podívejte se na video natočené jedním z těchto studentů.

Pro angličtináře...

2009-09-28T16:03:00.005+01:00

...tahle knížka rozhodně není, není to totiž anglicky. Je to citace z naší povinné četby. Knížka se jmenuje Their eyes were watching God, je to hlavně dívčí literatura, ale číst to musíme všichni. Hlavní ale je, že většina textu j psána v jižansko-černošském dialektu:

Je mi se líto...

Cyklistka

2009-09-26T15:38:00.002+01:00

Video té zatčené cyklistky se tu ve zprávách objevuje dost často. Dělají se s ní rozhovory, reportáže s lidmi, kteří ji znají. Stala se z ní taková zvláštní celebrita. Dneska ráno jsem v televizi viděl upoutávky na připravovaný dokument o protestech v Pittsburghu. Zajímalo by mě, jestli se o něčem z G-20 mluví i v ČR, jestli se ví o těch protestech...

G-20

2009-09-26T04:33:00.003+01:00

Ve městě, kde momentálně žiju, teď 2 dny byli zástupci 20 nejvlivnějších zemí světa (nebo aspoň zástupci nejvlivnějších zemí ve svém regionu). Představitelé 2/3 světové populace a 90% světového objemu peněz. Byl jsem teď pár kilometrů, možná i míň daleko od nich. Můžu Vám říct, je to znát. Skoro na každém rohu je tu policista. Zrovna teď slyším policejní sirény a nad hlavou mi letí vrtulník. Nevím, co tato konference přinese světu, ale Pittsburghu rozhodně přinesla chaos. Byly tu desítky průvodů, protestů,...Lidi protestovali proti okupaci Tibetu, jaderným zbraním, protestovali proti protestům (!). Ve čtvrti Oakland, kde žije mnoho studentů, protože se tam nachází většina univerzit, včera zatkli mladou dívku, protože byla v davu studentů, sledujících zásah policie. Seděla na kole. Policie se snažila celý tento dav přemístit dál od ohniska sváru. Ta dívka se na svém kole nemohla pohybovat rychleji, protože tam byla spousta dalších lidí. Strážník jí začal popohánět, strkat do zad, ona tento nátlak nevydržela, sesedla z kola, a hodila ho po tom strážníkovi. V tu ránu už na sobě měla dalších 5 ochránců zákona a stala se jednou z 83 zatčených během dvou dní. Já tuto situaci sledoval ze svého pokoje v televizi v přímém přenosu a můžu Vám říct, že to nic příjmného nebylo. Upřímě se těším, až bude zase klid.

Můj den

2009-09-24T17:17:00.003+01:00

Kdyby to někoho zajímalo...

Ráno většinou vstávám v 6:30. K snídani jsou většinou cereálie Lucky Charms nebo wafle s javorovým sirupem, nebo toast s burákovým máslem. V 7:15 nasedáme s Murphym a dalšími obyvateli Squirrel Hill na rohu Forbes a Murray na autobus 64A, který nás odveze na 5th a Shady, odtud jdeme pěšky do školy, což trvá asi 5 minut.

Ve škole nejdřív projdeme dektorem kovu, potom si jdeme sednout na chodbu, kde se potkáváme s našimi kamarády, kteří bydlí jinde. Po zvonku (spíš zavrčení) v 7:40 se odebíráme do svých tříd. Já mám jako první předmět biologii. Tu máme 1 a půl vyučovací hodiny, druhou půlku a celou další hodinu máme matematiku. Takhle to je každý den, takže máme vlastně dva předměty na tři vyučovací hodiny. Po matematice jdeme do naší homeroom třídy (něco jako kmenová třída). Tam s nás pan Huber spočítá a za dalších pět minut máme oběd. Podotýkám, že v tuto chvíli je asi 10 hodin ráno, což se nedá počítat jako čas oběda, proto tomu říkáme brunch (pro neználky, breakfast-snídaně a lunch-oběd dají dohromady brunch-jakoby pozdní snídaně, něco mezi)Na obědě se tvoří vždycky dlouhá fronta, všichni se snaží dostat dopředu. Před frontou stojí ostraha, která dohlíží na to, aby v prostoru výdeje nebylo moc lidí. Představil jsem si naší paní Švestkovou, jak s vysílačkou v ruce a v policejní uniformě stojí před davem a snaží se udržovat pořádek...

Během oběda paní ředitelka něco povídá do mikrofonu. Vžycky má co říct, i když ji ne každý poslouchá. Potom jako sup s vysílačkou v rce krouží kolem stolů a dohlíží na to, aby všichni jedli, kdy mají a když zazvoní, řekne nám do mikrofonu (víceméně doslovně přeloženo): "Vypadněte, jděte do tříd, tady už nemáte co dělat". Opět jsem si předstail paní Kožíškovou, jak dělá něco podobného.

Potom máme několik dalších předmětů. Škola končí ve 3 hodiny. Někdy odcházím dřív kvůli fotbalovým zápasům.

Po škole mám většinou trénink. Ten trvá do 5, takže se domů dostávám kolem 6, když připočítám i dobu čekání na 64A. Potom třeba s Murphym jdeme jen tak ven, projít se po okolí. Vždycky potkáme nějakého známého. A jdeme třeba do Starbucks na Caramel Appel Spice (nejlepší starbucks drink, co jsem kdy měl) nebo do Coldstone na zmrzlinu.

Potom je večeře. Kupodivu nemáme každý den pizzu, hamburgery nebo hotdogy, ale měli jsme třeba krevety, kuře...no dobře taky jsme měli hotdogy.

No a pak už jsme většinou doma.

O víkendech máme někdy zkoušky s kapelou, nebo se jen tak flákáme po okolí. Skoro vždycky je co dělat. Zrovna teď máme 5 dní volna, protože se tu koná summit G-20, tak je celé město zablokováno a nikdo nikam nesmí, doprava je omezená, autobusy skoro nejezdí a vedení města radí zůstat doma, protože se očekává, že tudy půjdou protestní průvody. A v pondělí je židovský svátek Yom Kippur, kdy je zakázáno pracovat, tak máme ve škole volno :-)

To je tak nějak můj shrnutý den. Mimochodem, ahoj Skóťo!

Americký sport č.2 -Baseball

2009-09-24T16:49:00.011+01:00

Byl jsem na baseballovém zápasu nejspíš jednoho z nejhorších týmů v lize Pittsburgh Pirates. Je zvláštní, že si vedou tak špatně, když hokejoví Penguins vyhráli Stanley Cup a fotbaloví Steelers vyhráli Super Bowl. Ale nejspíš nemůžou mít všecho. Pirates prohráli se Cincinnati Reds asi 9:2. No a proč jsem vlastně šel na baseball? Protože lístky byly zadarmo, dostali jsme je ve škole. Naše škola dostala asi 600 lístků, který jinak každý stál 1 dollar. Tak vidíte, že asi fat moc dobrý nejsou. Ale aspoň si to uměj přiznat..:-)

Abychom nezapoměli v jaké zemi se právě nacházíme, nechali nás koukat na závod hotdogů a aby toho nebylo málo, maskoti klubu stříleli hotdogy z takových jakoby ručních minometů!

PNC Arena

Moc narváno není

Seděli jsme v ptačí perspektivě, tak jsem z ní vyfotil tento snímek

Nadhazovač Pirátů nadhazuje

Odpalovač Rudochů odpaluje

Moje nová láska

2009-09-21T02:00:00.004+01:00

Neboj mami, je to jen kytara. Ne, není to jen kytara, je to Ibanez S 670 BP a je krásná!

Americký sport č.1 - Football

2009-09-19T15:51:00.002+01:00

Ačkoliv nohama se tu do míče kope jen občas, první díl seriálu je o sportu s názvem Football. Na pohled se to zdá jednoduché - prostě hodit míč, chytit ho a doběhnout na druhý konec hřiště. Na druhou stranu musíte prostě srazit soupeře na zem. Ale ono je to trochu složitější, je tam určitý počet pokusů (down), po několikátém musíte kopnout míč co nejdál, aby soupeř začínal co možná nejdál od vašeho území. Taky když koukám na nějaký film z fotbalového prostředí, lidi vždycky nejvíc řvou v části, kdy bych to vůbec nečekal, ale je to hezký agresivní port, na který se dobře kouká :-D

Cupples stadium, Schenley Spartans vs. Brashear Bulls, nakonec jsme prohráli asi 35:6, ale zápas to byl pěknej
Ok, tak tuhle situaci známe z televize, je to něco mezi startem sprintu a zápasem sumó

Kdo má míč v ruce naposled, získává příští rozehru pro svůj tým

Roztleskávačky (cheerleaders) dělají různé kreace, aby co nejvíc rozproudily dav

Pochodová kapela (marching band) baví diváky o přestávce, ten týpek s baskytarou ve předu je muj Murphy

Domácí diváci na tribuně

Shit happens

A abych nezapomněl, když stojíte na tribuně v 8 večer a otočíte se dozadu, vidíte Downtown při západu slunce

Theory of knowledge

2009-09-17T00:11:00.005+01:00

Mezi předměty, které tu na Schenley High School mám patří i zvláštní předmět nazvaný Theory of Knowledge, což se dá volně přeložit jako Teorie vědění ( nebo jak pan učitel říká "Thinking of thinking" - přemýšlení o myšlení ). Přirovnal bych to k filozofii. Na jedné hodině s panem Huberem jsme si povídali o umění ( tenhle předmět je veden formou dialogu mezi učitelem a studentem). Co všechno se dá považovat za umění? Na plátně se objevil obraz jeskynní malby bizona z Altamiry ve Španělsku. Je to umění? Zachytit skutečnost přesně tak jak ji vidíme a zobrazit ji na stěnu. Říkáme si, že toto nejspíš umění je. Pak ale někdo vznesl velice zajímvý dotaz: "Je mapa umění? Vždyť je to taky skutečnost zobrazená na plátně." Učitel chvíli váhal a pak řekl, že ta mapa, kterou vidíme na stěně se nejspíš za umění považovat nedá, nanejvýš tak ty mapy kreslené ručně v dobách minulých. Já osobně si však nemyslím, že umění je třeba dělat ručně a nelze k tomu použít moderní techniku. Je to ale velmi sporná otázka, nemyslím si, že lze jednoznačně odpovědět. Za zamyšlení to ale rozhodně stojí.

Taky jsme se bavili o teorii pana Wittgensteina, který prohlásil: "Hranice mého jazyka znamenají hranice mého světa". Říká, že lidé hovořící různými jazyky vnímají svět jinak. Taky jsme mluvili o Sapir-Whorfově hypotéze o lingvistickém relativismu (představte si učit se o tom všem v jiném jazyce, který mi v tomto případě opravdu jisté hranice určuje). V podstatě říká to samé co Wittgenstein, jenom to trochu upravuje. Lidé hovořící jazyky indoevropské jazykové rodiny vnímají nejspíš svět dost podobně, rozdíl bude třeba u Číňanů, kteří píšou symboly, u Arabů píšících ( a čtoucích ) zprava doleva. Normálně se vám zdají sny mluvené vaším rodným jazykem, popřípadě jiným, pokud se ho učíte dostatečně dlouho a intenzivně, co ale lidé, kteří znají jen znakovou řeč? Prý byly zaznamenány případy, kdy tito lidé znakovali i ve spánku. Mně to přijde nanejvýš pozoruhodné.

No, a takových příhod bych Vám mohl vyprávět stovky...

Schenley Spartans

2009-09-15T22:56:00.004+01:00

Tak se zase hlásím se svými fotbalovými záležitostmi. Hráli jsme teď několik zápasů a máme tři výhry (3:0, 7:1, 7:0), takže v regionálním turnaji jsme ještě neprohráli. Taky jsem v minulém zápasu proti Westinghouse Bulldogs skóroval, takže ten sedmý gól je můj! Další nás čeká celkem silný soupeř, ale papírově bychom ho měli zvládnout. Uvidíme.

Krrrásné skórrrre

Číslo 5 žije!

Zach brání

Takovým autobusem (značky Blue bird) jezdíme

Fox Chapel stadium

Nad Schenley vlajky vlay :-D

První koncert

2009-09-05T21:54:00.003+01:00

Odehráli jsme první koncert. Jmenujeme se The Admirals a hrajeme rock...:-)

Právě držím v ruce láhev od limonády Crush na Murphyho("brácha") hlavě a řikám: "I've got a crush on you"...taková slovní hříčka no...

Na Veverčí Hůrce

2009-09-04T00:20:00.004+01:00

Čtvrť, ve které v Pittsburghu momentálně žiju se jmenuje Squirrel Hill, což ve volném překladu může znamenat Veverčí Hůrka. Je tu toho hodně, je tu Starbucks, je tu pár fastfoodů, obchody se zmrzlinou, kostel, židovská posilovna... Ano zní to zvláštně, ale v téhle čtvrti polovinu populace tvoří židovská...menšina ne...polovina. Není proto výjimkou potkat tu nějakého vousáče s loknami a kloboukem. A je tu i hodně muzikantů, téměř každý, s kým se seznamuji na něco hraje, překvapivě je tu hodně basáků, to se jen tak nevidí. Mimochodem Pittsburgh bude brzo hostit zasedání G-20.

Správný sparťan

2009-09-03T00:08:00.003+01:00

Ano dědo, asi bys to rád slyšel, hraju za Spartu, tým naší školy se totiž jmenuje Schenley Spartans. Hráli jsme první zápas proti McKeesport Tigers a prohráli jsme asi 5:1, ale i tak to pro mě byl úspěch, byl jsem na hřišti asi 15 minut a párkrát jsem si dokonce kopnul do míče:-)

Ano, trochu emofotka, ale zkuste se vyfotit tak, aby bylo vidět i co máte na sobě a přitom Vám musí stačit délka vlastní ruky (fotbalový/soccerový dres Schenley Spartans)
Trochu lepší vybavení než Gymnázium v Kadani si řikám...jinak fotbalové hřiště McKeesport Tigers(hráči v modrém)

To jsem musel vyfotit

2009-09-02T15:11:00.003+01:00

Zajíček si jen tak poskakoval po naší ulici, tak jsem ho "sejmul" foťákem a teď je z něj jen snímek

Potkal jsem tu holku, která na sobě měla tuhle mikinu (hoody), česky ani slovensky neuměla, ale babička je prý Slovenka

Cesta do velkoměsta

2009-08-29T03:23:00.004+01:00

A je to tady. Nejdřív přede mnou byly čtyři roky, postupně doba ubývala. Čím dál víc jsem se těšil a zároveň jsem se čím dál víc obával neznámého. Najednou už jsem začínal přemýšlet, že za rok touhle dobou už budu někde v USA, dozvěděl jsem se, kam mě agentura posílá, s rodinou jsem byl pravidelně ve spojení (díky facebooku, ačkoliv na něj dost lidí nadává, když ho používáte na to, na co potřebujete, může Vám dobře pomoci.) Najednou jsem se už začal postupně se vším loučit. Poslední den ve škole, poslední koncert s touhle kapelou, a s touhle... Naposled se podívat na Kryštofky, poslední oběd doma, poslední probuzení v mojí posteli. Strašně rychle to uteklo.
Najednou mám za sebou i „Orientation meeting“ v New Yorku. Ve skutečnosti to bylo v New Jersey, což není to samé, ale do toho se pouštět nebudeme. V hotelu Sheraton v blízkosti letiště Newark se nás sešlo asi 100 výměnných studentů z různých koutů světa (Česko, Slovensko, Jižní Korea, Čína, Brazílie, Španělsko, Německo, ...) Většina z nás se nikdy před tím nepotkala, ale nejspíš v důsledku toho, že máme všichni něco společného jsme se velice rychle skamarádili nejen v rámci národa, ale tak nějak globálně :-) Na úvod nám dělali přednášky, hlavně o sexu, o tom, co se dá označit za harašení a podobně, opět jsem se přesvědčil, že v USA vládnou prudérní názory... Pak jsme dělali skupinové aktivity, hráli jsme seznamovací hry a povídali si o tom, jak to tam chodí. Ovšem hřeb celého pobytu byla prohlídka New Yorku. Je to nejspíš největší město, ve kterém jsem kdy byl. Projížděli jsme autobusem křížem krážem, zatímco nám trochu trhlá průvodkyně vyprávěla o krátké americké historii. Vrcholem všeho byla návštěva „Top of the rock“ v Rockefeller center. Byli jsme na špičce jednoho z nejvyšších mrakodrapů v New Yorku a měli jsme úžasný výhled na Central park, Empire state bldg., Chrysler a tak... Naprostá bomba! A hned potom jsme nastoupili na loď Zephyr, která nás vzala na projížďku kolem Manhattanu a Sochy svobody. Legrace pak byla v hotelu, kde jsme se studenti všech národností sešli u bazénu a u vířivky a vyprávěli si zážitky a kam kdo jede a jak je každý „totally excited“ (tahle fráze se tu používá vážně strašně často, pro neználky – cca něco jako úplně natěšený). Zjistlili jsme, že si vzájemně dobře rozumíme nejen díky angličtině, ale i díky tomu, že tam máme něco společného, i když v normálním životě bychom o sebe třeba ani nezavadili. Tak proběhla noc, většina z nás vůbec nešla spát, a od 3 hodin ráno odlétaly jednotlivé skupinky do svých destinací za hostitelskými rodinami.
Já letěl přes Detroit, což je celkem nelogické, když se podíváte na mapu USA. Polovinu tohoto článku jsem napsal na letišti. Vevnitř tam lítal ptáček, asi chtěl zkontrolovat, jak se to ti lidi naučili. Když jsem dorazil na letiště v Pittsburghu, zjistil jsem (poté, co jsem se strašně dlouhou cestou dostal tam, kam jsem chtěl), že mám díru v kufru. Když jsem asi po půl hodině našel svoji hostitelskou rodinu, protože na mě čekala někde jinde, než jsem byl já, šli jsme ten kufr reklamovat a já dostal od společnosti nový ;-) A dostávám se k tomu, na co někteří možná čekají. Jak se tu mám: Je to tu paráda. Můj „brácha“ Murphy mě pořád bere někam na procházky po městě, kde pořád potkáváme nové lidi, jejichž jména si často nepamatuju déle než pět minut. Maminka dobře vaří, ještě jsem tu doma neměl ani pizzu ani hamburger :-) Budu informovat, jak to tu zvládám. Omlouvám se, že celou dobu nepíšu a pak najednou taková dlouhá kráva, ale když už si na ten blog najdu jednou čas...

Úpadek bloggerů

2009-08-04T13:43:00.003+01:00

Někdo by tento článek začal: Poslední dobou si říkám, že... Jenže já si poslední dobou neříkám nic, co by se nějak týkalo bloggování. Až si říkám (a říkat si to mě napadlo až teď), že je to možná škoda. Protože jsem vždycky rád četl všechny ty blogy lidí známých i neznámých. Rád jsem vyrážel fotit přírodu, aby ještě ten večer mohli internetoví návštěvníci psát uznalé komentáře. Rád jsem sháněl zajímavé informace typu Věděli jste, že...

Všiml jsem si ale, že nejsem jediný, koho postihla blogová recese. Na liště tohoto blogu jsou odkazy na blogy mých přátel a známých. Některé byly naposled aktualizovány třeba i před dvěma měsíci. Já jsem naposled psal, že Jaro už je tu. Na Vzpomínku na Císařský den pana Skotka nebo na Trojboký hraniční kámen MP sice asi ještě nemám, ale už se pomalu blížím. Jeden z mála neúnavných pisatelů je Honza. Který stále publikuje svoje úvahy, poezii a fotky... Jemu se už asi taky nevyrovnám, ale věřím, že až budu rok v Pittsburghu, napíšu sem nějaké své postřehy... Tak snad si sem zase najdete cestu...:-) Vítejte zpátky!

Jaro už je tu!!!

2009-04-16T18:02:00.004+01:00

Tak jsem konečně využil krásného počasí a vyrazil jsem na fotoprocházku. Respektive nejdřív jsem šel s Bugem a když jsem viděl, kolik toho už rozkvetlo, musel jsem se pro foťák vrátit. Hlavně ještě jedna věc mě přesvědčila. Na cestě přede mnou ležela užovka obecná. Chvíli jsme na sebe koukali a po chvíli ji zájem přešel, tak se odplazila. Když jsem se však s foťákem vrátil, už tam nebyla. Tak snad příště...

Vysoce výkonný víkend

2009-03-25T17:53:00.007+01:00

Tenhle článek jsem sice chtěl napsat už dřív než před týdnem, ale nějak nebyl čas.

Prostě ten víkend hodně vzadu (kolem 14.3.) jsem měl opravdu hodně akcí. Začnu divadelně, protože i ten víkend pro mě začal divadelně.

V pátek 13. 3. jsme se s divadlem Navenek jeli zúčastnit Lounského divadlení s Goldoniho hrou Treperendy. Nedávali jsme si moc šancí po tom, co nás loni porota vypekla, zkritizovala nás a poslala se svěšenýma ušima zpátky domů. Jeli jsme si prostě užít velké divadlo. Překvapení nastalo už když jsme viděli, resp. slyšeli plné hlediště. Viděli jsme ho o trochu později, než by se nám líbilo, protože nám někdo zapomněl říct, jak se otvírá opona. Našel se však člověk pohotový, všemi mastmi mazaný, který v Lounech nehrál poprvé, a celkově to není žádný nováček,...prostě jsem si vzpomněl a otevřel to:-) Návštěvnost byla největší z celé přehlídky. Přišlo na náš 163 lidí. V diváckém hlasování, kde mohli návštěvníci vhodit svůj lístek do tří krabic podle stupnice líbivosti, jsme taky nedopadli zrovna špatně. Vyhráli jsme cenu diváka! To je prostě víc, než jsme si představovali, porota na nás byla zlatá a všechno to prostě vyšlo a my máme radost!

Další divadelní představení, které se mě týkalo bylo už v sobotu ráno. Od 11:00 jsme s kláštereckou divadelní společností KLAS hráli sci-fi Blade Runner. Z tohoto času jsem nebyl zrovna nadšený, protože uvážíme-li návrat z Loun atd. , naspal jsem tak 4 hodiny. Nedal jsem se však zastrašit a do Loun jsem přijel. Abych to nezdržoval, dostali jsme cenu poroty! Režisér Míra Nyklíček říkal, že to opravdu nečekal, já si ale myslím, že kecal:-) Každopádně máme radost!

Z Loun jsme hned po diskuzi jeli do kadaňského Orfea, kde probíhal festival kadaňských kapel Orfeus Rock.

Od 18:00 jsme tam hráli s kapelou Rapa Nui. Publikum bylo skvělé, i když zřejmě nepřišlo na žánr, kterým my oplýváme. To nám ale nevadí, my už jsme zvyklí:-) Mimochodem přijďte tuhle sobotu 28. 3. 2009 do clubu Garage v Kadani, protože vystoupíme společně s kapelami Goodfellas z Karlových Varlat a Fidibus z Prahy. Přijďte a budeme mít radost!

A nakonec všeho jsme hráli v 20:00 s Innominado. Hráli jsme na 120%. Publikum to zřejmě poznalo, protože všichni byli skvělí. Myslím, že to byl náš zatím nejlepší koncert. Hráli jsme novou písničku, která byla zřejmě taky dobře přijata. Tato přehlídka kapel byla také soutěžní, diváci mohli odevzdávat své hlasy jednotlivým kapelám. 1. místo vyhrála kapela Spath, která si jako cenu vybrala nahrávací den ve studiu. Na 2. místě jsme se s Innominado umístili my! A v důsledku toho se aktivně zúčastníme kadaňského rockfestu Vysmáté léto 2009 a z toho máme radost!

No, a pak se divte, že nemam čas, psát o tom na blog...

Roberto Benigni - La vita è bella

2009-03-20T22:50:00.003+01:00

Dnes jsem se díval na film Život je krásný, který už jsem kdysi dávno viděl, ale nic moc jsem si z něj nepamatoval. Věděl jsem, že tam je muž, který se snaží ulehčit svému synovi situaci v koncentračním táboře. Celé to prý je jen hra a když nasbírají 1000 bodů, dostanou jako vítězové opravdový tank.

To je však jen ta pomyslná červená nit, která vede celým příběhem. Když jsem se na to díval tenkrát, neznal jsem ty souvislosti, viděl jsem jen nějakého Itala, jak kašpaří někde v malé místnosti v pruhovaném pyžamu. Teď jsem viděl tu skutečnost:

- "Jaký máte politický názor?"

- "Benito! Adolfe!, nechte se už!...Pardon, co jste to říkal? "

Nechci tu nějak zvlášť prozrazovat celou zápletku, ale musím se nad tím pozastavit. Film se vlastně odehrává ve dvou polovinách. Nejdřív se takový šašek Guido snaží zbalit pěknou dámu, která si má brát někoho jiného. Pořád si na ni připravuje všelijaká překvapení, vymýšlí si výmluvy, ale ve všem je až nadpřirozeně pohotový, a člověku se zdá, že mu všechno lehce projde. Někdo, kdo o tomto filmu slyšel, že je to třeba válečná komedie z prostředí koncentračního tábora, zatím stále netuší, kdo mohl tento popisek snímku dát. Když se dva zamilovaní dají dohromady, usadí se v domku v jednom malém italském městečku a mají syna Giosué. Může se psát tak rok 1944-1945. Guida i Giosué odveze vlak do tábora.

- Guid: " Vidíš, Giosué? Pojedeme vlakem. Všichni tihle lidé tu stojí frontu, protože tam chtějí být taky. Tak moc je to tam skvělé. To víš...vlaky, hodně lidí, všichni se mačkají..."

- Giosué: " Tam nebudou sedačky?"

- Guid: " Je vidět, že si ještě vlakem nejel...sedačky ve vlaku...kdo to kdy viděl..."

Zaráželo mě, s jakou lehkostí dokázal Guid jednat. Snažil se převést veškeré dění kolem sebe na tu hru, kterou hrál se svým synem. Guid, ač se choval jako blázen, musel být opravdu geniální...Já na jeho míste bych se zbláznil. A když ne to, musel bych určitě čelit nadávkám všech spolubydlících, protože oni věděli, co se skutečně děje...

Konec filmu byl velice smutný...je tam samozřejmě prvek štěstí v neštěstí. Možná je to tou mou angínou, ale musel jsem sahat pro kapesník. Nesledoval jsem snímek z filmařského hlediska, to neumím. Prostě jen jako normální dovák, který je aspoň do střední míry seznámen s okolnostmi...Sebralo mě to.

A nejen mě, film Život je krásný dostal Oscara v roce 1997 za nejlepší zahraniční film. Následujte TENTO ODKAZ a uvidíte, jak si bláznivý Roberto Benigni, režisér, představitel hlavní role a scénárista zároveň, jde vyzvednout svoje ocenění.

Žížaly

2009-03-05T23:07:00.004+01:00

Tak takovýchhle žížal máme kolem baráku snad 10 000 a to opravdu není hyperbola! Aspoň si zopakuju opaskovce...:-)

Dodatek

2009-02-23T20:51:00.006+01:00

Protože na mě Honza dal odkaz na svém blogu, inspirovalo mě to taky k jedné říkance:

Podnikatelův infarkt

Sekl sebou o zem

před služebním vozem.

Mimochodem to, o čem Honza píše ve svém druhém článku o Plíhalovi je pravda. Když jsme šli z koncertu, bavili jsme se spolu o tom, že bych to rád napsal já, ať mi to Honza nebere. A já na to nakonec zapomněl. Vidíte, jak to dopadne, když si člověk něco schovává, to nejlepší si chudák nechává až na konec a pak na to zapomene. No nic, to je život, alespoň jsme tady vytvořili jistý blogový můstek mezi mnou a Mourem:-)

A schálně, jestli ho tenhle článek nakopne a on ze sebe zase něco vytlačí.

A ještě jedna, kterou jsem napsal Honzovi na blog jako komentář na jeho báseň Setkání s Brucem Leem:

Zimní

Na kluzišti bruslí

karatista Bruce Lee.

Karel Plíhal

2009-02-21T14:08:00.006+01:00

Byl jsem na koncertu Karla Plíhala, bylo to naprosto úžasné. Nemůžu uvěřit, že jsem na Plíhala nenarazil dřív. Je to úžasný kytarista, ovšem z jeho textů jsem byl opravdu vedle.

Nahý v trní

Šel jsem sypat slonům zrní,

on tam stál nahý v trní.

Sloni se ho ulekli,

usekli mu kule kly.

Muslimská

Bez zubů šišlám,

ať žije išlám.

Polární

Táhnou losi bílou plání,

táhnou za polární září.

Když se v září losi páří,

dochází ke slosování.

A na konci snažení

je los v posledním tažení.

Chtěl jsem se taky pokusit něco napsat, ale nějak mi to nejde, tak aspoň odkazuji na Honzovo blog, kde si můžete přečíst trochu povedenější snažení:-)

Kadaň pod sněhem

2009-01-25T14:50:00.001+01:00

Nine Miles

2009-01-25T13:11:00.008+01:00

Po pártýdenní pauze jsem zase zpět na svém blogu. Že se k tomu ještě vracím, dovolil bych si napsat sem o jednom nezapomenutelném výletě, kterého jsem se na Jamajce zúčastnil. Jeli jsme se podívat na místo, kde se narodil a je pochován Bob Marley. Dalo by se říct, že kdo nebyl v Nine Miles, nebyl na Jamajce (jaké máme takové důležité místo v Čechách?).

Městečko se nachází ve vnitrozemí na severu ostrova ve farnosti St. Anne. Lidí tam moc nežije. Asi jako na takové normální vesnici. Hned po příjezdu se nás ujímali nejrůznější obchodníci s čímkoliv (většinou nabízeli v pořadí: ganja, houbičky, hašiš, koks). Když jsme se jimi prorvali a Giftshopem jsme prošli do hlavního domu, všichni jsme se zastavili u velké televize, kde běžel dokument o Bobově životě. Dál jsme prošli na dvůr, kde na banjo hrál Bobův bratranec (!). A pak už následovala prohlídka hrobky Bobovy matky, která zemřela loni v srpnu 2008. Potom chatrč, ve které Bob bydlel, jeho pokoj, postel, obrazy na stěně,...a průvodci na každém důležitém místě zastavili a připomínali písně, které mají nějakou spojitost s tím místem. Vypadalo to tak, že bylo možné vidět dav 30 lidí, jak si zpívají: "I wanna love you, every day and every night, We´ll share the shelter,..." A právě shelter (=přístřešek) byla ta chatrč, ve které jsme byli. Viděli jsme i hrobku Boba Marleyho. Tam se však nesmělo fotit. V rakvi má s sebou kytaru, dred, trávu, míč na fotbal a bibli(I když jeho žena Rita plánuje převézt jeho ostatky do Etiopie, protože podle náboženství Rastafaria je Etiopie domovem všech Jamajčanů, o tom ale později.). Po tom, co jsme tohle všechno zhlédli, jsme prošli kolem nápisu "One love, one heart, tip your tour guide and feel alright".

Potom jsme jeli na vodopády Dunn´s river falls, které lidé zlézali zespoda nahoru. Další taková zajímavost byla, že tam všude létali obrovští ptáci s rozpětím asi 2 m jakoby nic. No, a takhle nějak to tam vypadalo.

Nápis na trávě v rasta-trikoloře (žlutá-slunce, zelená-tráva, červená-krev)

Česká vlaječka na jedné tabuli, jsou tam vlajky téměř všech zemí, ale aspoň vidíme, že tam jsme taky

Štít giftshopu v Nine Miles

Cedule:-)

Není poznat, jestli máte jet pomalu, protože se tam pracuje, nebo jestli si máte dát pozor na pomalé muže, kteří pracují:-)

Na tomhle kamenu Bob meditoval

Bobův pokojíček, od doby, kdy tam byl naposled, mu tam už nejspíš někdo uklízel, něco ubylo, něco přibylo, ale jeho pokoj to je:-)

Obal Bobovy desky Legend

Bratranec Boba Marleyho hraje reggae na banjo

Bob Marley jako Ježíš

Tak o těchhle ptácích jsem psal

Hrobka Bobovy matky

Za těmito dveřmi leží tělo Boba Marleyho

Dunn´s river falls

Další fotky jsou ZDE.

Yeah mon

2009-01-05T22:15:00.005+01:00

Kdokoli se mě zeptá, jak bylo, říkám prostě, že to bylo skvělý a bylo tam teplo. Ale ve skutečnosti to nejde povědět takhle jednoduše. Samozřejmě byly špatné chvíle, taky jsem se možná chvilku nudil a v jednu chvíli mi šlo o život, nebo jsem si to aspoň myslel. Nakonec se ukázalo, že ten rastaman s mačetou se jenom ptal, jestli máme rádi Bushe, a vzhledem k tomu, že Bushe nemá rád nikdo, nebylo těžké odpovědět. Nakonec jenom zařval, že ho zabije, protože dohnal celý světový národ do války. Ale však on se uklidní, až Obama nastoupí do funkce.
Ale byla to další zajímavá věc a byla to malá daň za to, že jsem si mohl prohlédnout přírodu krásně zblízka. Nechci se tu rozepisovat o všem, co jsme dělali, viděli nebo zažili, protože většina toho se prostě nedá přenést. Co ale stojí za zmínku jsou lidé. Jsou strašně milí. Je pravda, že mají taky rádí svůj obchod a nic u nich není zadarmo, ale to je, myslím, všude stejné. Jakmile jim řeknete, že nemáte zájem, oni Vás nechají, nepřemlouvají Vás dlouho, plácnou si a řeknou nějakou obvyklou jamajskou hlášku jako: "respekt", "one love"! Je možné, že někoho by to štvalo, ale nikdo nikoho nenutí tam jezdit. Mně se to strašně líbilo. Když nás jeden černoch, se kterým jsme se domluvili nabral do auta a jeli jsme horskou cestičkou, po které jen tak někdo nejezdí, měli jsme vážně strach, že nás třeba unese, ale skutečnost byla taková, že všechno dopadlo absolutně bez problému a dokonce nám i přivezl telefon, který si moje nejmenovaná sestra zapomněla v jeho autě:-) Zároveň mají jamajčani jednu vlastnost, na kterou si musíte dlouho zvykat, než Vám přestane vadit. Jsou pomalí. Mají na všechno čas, co dělají. Jeden příklad za všechny: Hned při příletu na letiště v Montego Bay jsme museli všichni projít pasovou kontrolou. Pomalejší úřednice jsem neviděl. Když jsme se asi po hodině (a to jsme zdaleka nestáli poslední), dostali na řadu, paní si asi 2 minuty hrabala v jedné kapse, pak v druhé a když už jsme byli nervózní, co tak dlouho hledá, vytáhla konečně bonbon a s flegmatickým obličejem si ho strčila do pusy. Pak si teprve, jakoby překvapeně, všimla našich pasů.

Další zážitky a všechno tomu podobné se pokusím lehce přiblížit nějakými fotkami.

Mimochodem, další fotky jsou ZDE, postupně je tam přidávám, tak koho to zajímá, může průběžně sledovat.

Tohle byla jedna z nejkrásnějších chvil dovolené, tam úplně vzadu je vidět Blue mountain - nejvyšší hora Jamajky.
Tahle fotka nemá ani tak uměleckou hodnotu, jako spíš citovou:-) Vyfotil jsem ji, abych měl případný důkaz, kdyby nás ten černoch unesl. Je to SPZ auta, kterým jsme jeli. Nazpátek nás ale vezl jiným autem, to už jsme ale věděli, že se nemáme čeho bát.

Tady jsem si na pláži hrál s foťákem a myslím, že se mi ta noční scéna celkem povedla. To město je Negril, žije hlavně z turismu, takže tam je banka, bankomat, obchody se suvenýry, drogerie a hlavně Burger king, který měl věčně plno. Vždyť i Usain Bolt, světový rekordman v běhu na 100 m a jamaský rodák, se netají láskou k fast foodům.

Jé, ajo, oni vlastně byly Vánoce...můžu se přiznat, že kdyby nehrály typické americké koledy (ale ve stylu reggae), vůbec bych si Vánoční období neuvědomoval...

No, západ slunce, to je moje slabost...

A dalším mimochodem, tohle je můj (vlastně "náš") 300. článek na tomhle blogu, mezitím se tu událo dost změn, už jsem několikrát přemýšlel o zrušení, ale nedalo mi to. Takže snad jich přibyde:-)

Jamaica - ochutnávka

2009-01-03T20:12:00.004+01:00

Vrátil jsem se z ostrova, kde hlavní motto je No problem, v příštích dnech sem umístím články s postřehy a fotkami, abyste se v mrazivých virtuálně přenesli na slunnou Jamaiku

MIMOCHODEM, pokud byste měli zájem podívat se na víc fotek ještě než dokončím připravovaný článek, navštivte TUTO adresu.

Na rozloučenou...

2008-12-17T22:49:00.003+01:00

Ačkoliv Vánoce letos přicházejí mnohem rychleji než tomu bylo v předešlých letech, nezbývá než přiznat si, že už jsou skutečně tu. A protože jedu na 14 dní pryč a na Vánoce nebudu v Kadani, a nejspíš se nedostanu k internetu, přeju všem svým čtenářům krásné prožití vánočních svátků a šťastný nový rok! Těšte se na lednový článek o "vánoční dovolené". Mějte se krásně a mějte se rádi!

Adventní koncerty

2008-12-11T20:06:00.002+01:00

Kdo jste náhodou v sobotu 29. 11. zavítali do kostelíka Stětí sv. Jana Křtitele, viděli jste první adventní koncert v podání vokálně - instrumentálního souboru Madrigal z Gymnázia v Kadani . Koncert se podle všech ohlasů povedl. Líbil se jak účinkujícím, tak divákům. A proto jsme dostali ještě termín třetího adventního koncertu a to je pátek 12. 12. 2008, takže pokud jste byli již na prvním a líbil se Vám, přijďte zase, protože máme připraveno něco nového, a kdo jste nebyli, přijďte i tak, protože hrajeme s radostí k hudbě. Po koncertě bychom měli mít i zvukový záznam, takže pokud to vyjde a Vy byste měli zájem, zkuste mě kontaktovat. Tak naviděnou v kostelíku u řeky v pátek v 18:00.

Sv. Mikuláš

2008-12-03T19:27:00.005+01:00

Poslední dva dny pro mě byly ve znamení loutkového divadla. Hráli jsme totiž v rámci Městského muzea v Kadani a divadla Navenek krátkou hříčku na motivy legendy o svatém Mikulášovi.

Ve středu jsme v Křížově vile odehráli dvě dopolední představení pro děti ze školek a základních škol a jedno odpolední pro různorodou veřejnost. Školáčkům a školkáčkům se hra zřejmě líbila, a zajímavé je, že čím mladší děti byly, tím větší pozor dávaly. Na konci si pak mohli loutky prohlédnout, půjčit a dozvědět se, jak to v divadle chodí. Připadal jsem si najednou hrozně dospěle, což je vzhledem k mému útlému věku více než pozoruhodné.

Dnes jsme hráli pro kadaňské dětstvo. Pět představení za dopoledne(!) a jedno odpolední. Bylo to fyzicky i psychicky náročné. Hned po dokončení jedné produkce, měli jsme 5 - 10 minut na to, abychom dali loutky na místa, skočili na záchod, zakryli kulisy dederonem (též diderotem;-) a to už přichází další zástup dětí. No, ale strašně nás to bavilo! Tak zase za rok!

Takhle vypadá loutka sv. Mikuláše, když byl ještě mladík

Chrám Nanebevzetí Panny Marie

Tenhle dům je strašně krásnej a mně je moc líto, že ho někdo nechal takhle zpustošit...

Náměstí Svobody

Evo, je to pravda?

Opyš nebo opiš

2008-12-01T22:38:00.002+01:00

Dostali jsme za úkol napsat úvahu na téma "Opyš nebo opiš", tady to je:

Když jsem zadání slohové práce slyšel poprvé, říkal jsem si, co je to asi za nesmysl. Tak jsem si slovo „Opyš“ vyhledal na internetu (tzv. progoogloval, jak jsem teď někde slyšel) a zjistil jsem že opyš s malým „o“ je: „geomorfologický útvar s charakterem úzkého hřbetu“, s velkým „o“ to potom je jeden z devíti původních pražských vrchů, a sice toho, na kterém stojí Pražský hrad.
Tak jsem se tedy dozvěděl, co nové slovo znamená. Ale co teď? Jak se dá psát úvaha o pražském vrcholku? Myslím, že práce je myšlena spíš jako poukázání na to, jak je čeština pestrá. Známe samozřejmě spoustu homonym, která se dají lehce zaměnit, a nejednomu cizinci mohou způsobit naprostou dezorientaci. Krásně je tento úkaz popsán v Rostenově knize Pan Kaplan má stále třídu rád. Žáky newyorské večerní přípravné školy pro dospělé totiž zaráželo, že „zatímco se stromu seskočil rys, vzal jsem si bílý rys“. Takových případů, které matou nejen cizince, ale i rodilé mluvčí, bychom mohli najít i stovky.
Zajímavé je také přemýšlet, jak vlastně slovo Opyš vzniklo. Když jsem byl malý, bavilo mě hrát si se slovy, to mi tedy vydrželo dodnes. Často jsem si říkal jedno a to samé slovo neustále dokola, až mi začalo připadat podivné a začal jsem přemýšlet, jak asi mohlo vzniknout, kdo ten název vymyslel. Nevím proč, ale vždycky jsem si představoval několik lidí, oblečených v montérkách, jak sedí v dílně a někde v rohu je na hromadě naházeno několik věcí, které zatím nemají jméno, ti lidé si vždycky jednu věc vezmou a začnou přemýšlet, jak ji pojmenují. A když už něco vymyslí, zapíšou to do Knihy slov a pokračují dál, dokud nebude pauza na oběd.
Nevím ale, jak by se naším slovotvůrcům vešla do dílny Opyš. Můžete si tedy myslet, že moje teorie má jisté trhliny, ale já jsem si ji pojistil. Slovotvůrci mají totiž svůj speciální elitní výjezdový oddíl, který jezdí po „nemovitostech“ a pojmenovává je přímo v terénu. Když se potom oddíl vrátí, zapíše všechny své úlovky do Knihy slov a čeština je zase o něco bohatší. Slovotvůrci tu byli již hodně dávno. Kdybyste si pročítali Knihu slov, zjistili byste, že již první artikulované zvuky jsou v ní obsaženy. Pro zajímavost první zápis je „argh“ a doslova to znamená „urgh“. Myslím si, že je všem jasné, že mezi známými slovotvůrci byl např. Josef Čapek (robot), Jan Žižka z Trocnova (píšťala – ve významu střelné zbraně) a samozřejmě Jára Cimrman.

Koncerty

2008-11-30T15:19:00.005+01:00

V poslední době jsem byl na poměrně dosti koncertech. Ať už jsem byl návštěvníkem nebo vystupujícím.

Například jsem se jel do Plzně podívat na Daniela Landu. Koncert se konal v rámci turné Československo 2008. Předkapelu dělali blázni z Walda Gangu. Tahle kapela se soustřeďuje na písně Waldemara Matušky, které předělává do rockové, až metalové podoby.

Landa byl skvělý. Vím, že ho spousta lidí nemá ráda. Je to pochopitelné, když se podíváme na jeho minulost. Jak ale sám přiznal, snaží se odpoutat od svého působení v kapele Orlík a popírá sympatie k neonacismu. Já tohle neřeším. Pro mě je podstatná hudba a ta byla prefektní. Je tedy pravda, že občas zapomínal texty svých písní, ale zrovna já nemám právo mu to vyčítat;-) Koncert se mi tedy velice líbil a zajímavá byla i cesta na sestřinu kolej, kde jsem na zemi ve spacáku nocoval. Chtěli jsme si cestu zkrátit, abychom nemuseli jet v zácpě, měli jsme v plánu dojet trolejbusem na Bory a odtut nějakou tramvají ke koleji. Jenže trolejbus měl konečnou dřív, než jsme čekali, takže jsme snad půl hodiny hledali tramvajovou zastávku, byli jsme promrzlí, unavení, ale přežili jsme. Na(ne)štěstí nás pak zahřálo, když jsme stoupali devět pater po schodech, protože oba výtahy byly mimo provoz.

S Innominado jsme 15. 11. hráli znovu v Garage clubu. Tentokrát jsme nebyli sami. Z Prahy přijeli Orangecap a chybět samozřejmě nesměli ani domácí Bullet of the Death, kteří zřejmě přilákali nejvíc návštěvníků. Podle všech ohlasů se celý koncert povedl. Byl to vlastně náš první koncert bez Mariána a s novým bubeníkem Pepou. Já jsem si koncert opravdu užil. Byl jsem konečně vepředu a zahrá jsem si na kytaru.

Pak jsme s Innominado 18. 11. hráli náš první a zatím poslední akustický koncert na vernisáži broušeného skla Lukáše Jabůrka. Bylo to opravdu velice zajímavé. Moc dobrá zkušenost. A kdykoliv se s Lukášem potkáme, navzájem si děkujeme (on nám za to, že jsme přijeli a já jemu, že nás pozval). Dokonce jsme od něja dostali dárek. Dal nám vybroušenou postavu z modrého skla, na které je vyryt nápis Innominado.

No a nakonec Rapa Nui. V pátek jsme hráli dvojkoncert. Nejdřív na kláštereckém zámku v renesančním salonku(!). Předkapelu nám přijela/nepřijela dělat pražská ProFunkUnit. Měli však zpoždění, takže jsme začínali hrát první my. Po našem koncertě však téměř všichni návštěvníci odešli, takže se kapela rozhodla odjet domů. My jsme ještě odehráli koncert U Splitu, kde slavila Tereza (přítelkyně našeho trumpetisty Petra Baranijaka) svoje narozeniny. Začínali jsme však taky celkem pozdě, takže jsme nakonec hráli tak pro 10 lidí. Ale my jsme to brali jako trénink na pátek a na sobotu, takže všem doporučuji přijet do Klášterce do Draka 5. 12. Odehrajeme tam společně s Nakafe bandem a Petrem Buchtelem speciální mikulášský koncert. A de na to, v sobotu, bude náš poslední letošní koncert na Střelnici v klubu. Budeme dokonce mít mezinárodního předčlověka (jako předkapelu, ale jenom jeden člověk;-) ), je to jakási dívka z Turecka, takže každopádně doporučuji přijít, bude na co se koukat.

Nakonec musím udělat trochu reklamu. Takže ZDE je hlasovací soutěž, která se týká kadaňských kapel. Pokud jste ještě nehlasovali, dejte prosím svůj hlas kapelám Innominado a Rapa Nui. Je možné hlasovat pro více kapel.

Nad nemocnicí

2008-11-23T23:33:00.002+01:00

Podívejte se, jak krásně tu vychází slunce...

Vašek Jelínek

2008-11-17T10:48:00.003+01:00

Nejde ani tolik o to, jak jsem vypadal já. Nejde o to, jak vypadala Markéta nebo kdysi známý Vašek Jelínek ze skupiny Lunetic, ale my jsme ho prostě potkali na letišti, no není to úžasný? Muck:-*

:-D (mimochodem trošku přeháním, kdyby to někdo nepoznal sám od sebe)

Zleva: Markéta, Vašek a já:-)

Divadlo Navenek oslavilo zakončení první pětiletky

2008-11-10T16:11:00.006+01:00

Již v sobotu jsme oslavili 5 let divadla Navenek v Kadani. Sešli jsme se v Orfeu, bylo nás celkem dost, přibližně 20-30 kusů, což je obdivuhodná cifra na to, že jsou všichni rozlítaní po světě. Hlavním cílem naší divadelní akce bylo sejít se taky někdy jako normální lidé (v rámci možností) a pobavit se tak nějak obyčejně. Ale nakonec jsme se bavili neobyčejně. V 19:00 hodin začalo takřka nepřetržité pásmo scének, soutěží, gagů, hudebních vystoupení, vtipů, tanečních kreací a kouzelnických show. Viděli jsme šťastného myslivce, divadelní kvíz, "zákulisí skautského tábora" (tahle scénka nebyla z mojí iniciativy a rozhodně nebyla podle pravdy;-), lekce japonštiny a indiánštiny, dvé scének na téma armáda, a mnohem víc. Přijeli dokonce národní a mezinárodní hvězdy. Byli jsme svědky živého koncertu kapely Deep Purple, duet zazpíval Petr Hapka s Lucií Bílou a všechny nás rozehřála Olga Šípková. Zahráli jsme si taky jednu hru, kterou jsme hráli s Prasetaunem. Všichni si zavázali oči a utvořili hada. Honza potom celé divadlo s očina nezavázanýma vedl nejrůznějšími spletitými cestami.

No a nakonec Píďan pustil trochu hudby ze svého gramofonu:-)Ale že nezahrál Majkla, to mu nezapomenu.

Já jsem v Navenku od února 2005, kdy mi Fanda Červený nabídl, jestli nechci hrát v Olivii Twist. Tou dobou už se hra zkoušela rok. Trvalo pak ještě další dva roky, než jsme se dostali k premiéře 23. 2. 2007, tedy na den přesně dva roky po mém přijetí do party. Nedávno jsem přemýšlel, kolik už toho mám za sebou: má první odehraná role - kostlivec, co točí hodinami - Kráska a zvíře, Charlie - Olivie Twist, sir Benjamin Backbite - Škola pomluv, Kuba - Fraška o kádi, Frederik - Kámen nenávisti, komisař Briketa/Arsen Lupin jr. - Případ Grendwal, a moje zatím poslední odehraná role - Beppo - Treperendy.

Chtěl bych poděkovat všem, co mě do souboru přijali tak hezky. Je mi v divadle moc hezky a baví mě to. Tak ať nám to takhle pěkně šlape i dál. Všechno nejlepší, Navenku.

Jinak abyste věděli, na co se těšit, tak je to určitě nově připravovaná jednoaktovka Blázinec v prvním poschodí (komedie z vyšších vrstev, plánovaná premiéra: únor 2009) a pohádka Hrátky s čertem (premiéru zatím neplánujeme, abychom se případně nemuseli omlouvat za nesplnění termínu;-)

A v neposlední řadě se chystáme nahrát CD s písněmi ze všech her, co Navenek odehrál. To by snad koncem školního roku mělo být.

500. koncert kapely Tleskač

2008-11-06T23:43:00.007+01:00

Byl jsem tam. A mám fotky i videa. Videa jsou na youtube: Příběh Jana Tleskače a Loupežnická, Nafoukanej chlapeček, Dvě krávy jdou, Poslední dvě volné labutě, To se mi snad jenom zdá, Skandinávská ženská, Sedmý den (Obří Ska) , Krutej John a Zelená je tráva (tu hráli již po pětisté).

Ulička v Plzni

Krásné domky na náměstí v Plzni

Velká synagoga v Plzni

Tleskač - IndiánSka

Teď hrajou Doktorku práv

Tribute to John Williams

2008-11-06T19:43:00.002+01:00

Tohle video je prostě úžasné. Nejenže jsou to zazpívané Williamsovy skladby, že jsou a capella, ale fakt, že na všech čtyřech obrázcích je jeden kluk, to je prostě neskutečné, určitě doporučuji shlédnout, protože něco takového jsem já ještě neviděl.

Tak nás vidí Sarkozy

2008-11-04T21:51:00.001+01:00

Asi radši nechci vědět, jestli si tvůrci gumáků udělali legraci ze Sarkozyho nebo z čechů...

Další přírůstky

2008-11-03T16:50:00.003+01:00

Zase jsem byl párkrát fotit, tak sem dám pár ukázek.

Pohled z vrchu Mědník na Krušné hory
Zaponenuté borůvky na sněhu

A to tele hubou mele

Takhle hezky vychází sluníčko za nemocnicí

A tenhle pohled se mi naskytnul při cestě z Plzně

Queen

2008-11-03T16:31:00.004+01:00

Než si přečtete následující článek, prosím, přeleťte aspoň očima tohle. Myslím, že ten, kdo článek napsal byl až moc zaujatý. Je pravda, že Freddie je Freddie, ale ten je prostě nenahraditelný. Já jsem moc rád, že jsem tam byl. Koncert jsem si strašně užil a moc se mi to líbilo. Samozřejmě někomu můžou vadit drobné nedostatky, které jsou popsány v článku, ale pokud člověk není vyložený šťoural, byl z pátečního koncertu nadšen.

Viděl jsem v jedněch "novinách" nadpis: "Queen v Praze? Propadák". Nečetl jsem dál, myslel jsem si svoje. Ten nadpis stačil, abych si udělal obrázek, jak by to mohlo vypadat dál.

Ono je vždycky těžké nahradit někoho, kdo si vydobyl tak obrovskou slávu, a kdo je tak neuvěřitelně známý, že každý hned pozná jakoukoliv odchylku od originálu. Podle mě je to dobře, že Queen zase hrají. A kdo jim zpívá, není zas tak podstatné. Mně se to prostě líbilo. Slyšel jsem, že se někde objevila kritika toho, že když Brian May (61!) hrál akusticky píseň Love of my life, že nezpíval, ale jen tak přizvukoval zpívajícímu davu. Ale co je na koncertech známých interpretů tak skvělé? Přece to, že ty písně všichni znají a všichni zpívají, a pokud někdo na koncertě sledoval velkou obrazovku, moh vidět, že si Brian May na konci otřel slzu. Já bych koncertu nic nevytknul, bylo to prostě skvělé, děkuji!

Another One Bites the Dust

Radio GaGa

Bohemian Rhapsody!!!

The Show Must Go On

Volby

2008-10-28T20:45:00.003+01:00

Měl jsem nutkání napsat sem článek o výsledku krajských a senátních voleb. Chtěl jsem to napsat tak, aby byl znát můj postoj k jejich výsledku a zároveň tak, abych neurazil příznivce některé z vítězných stran(hm...). Ale nějak nevím, jak to napsat...

Kobylka zelená

2008-10-22T21:27:00.003+02:00

Podívejte se, co nám lezlo po balkónu.

Kobylka zelená - Tettigonia viridissima L. , to L. na konci znamená, že latinský název tohoto organismu přiřadil švédský botanik a zoolog Carl von Linné, když náhodou budete mít v ruce nějaký atlas rostlin, zjistíte, že značná část z nich má na konci L.
Kobylka zelená na rozdíl od sarančete vydává známý zvuk třením křídel o sebe. Saranče tře holeněmi o tělo. Ovšem pozor, tento zvuk vydávají pouze kobyláci, tedy samečci kobylky zelené. Dorustá až do 7 cm a nejčastěji se objevuje v Evropě a v severní Africe. Celkem podrobný článek je zde.

Pár dní volna

2008-10-22T18:15:00.007+02:00

Tak se mi už stalo to, co jsem vlastně už nějakou dobu očekával. Protože jsem se posledních pár dnů, možná týdnů vůbec nezastavil a pořád jsem něco dělal, přicházel jsem domů pozdě a hned ráno zase do školy a pak dlouhý nekonečný kolotoč, málo jsem si odpočinul a jednoho dne se prostě moje tělo ozvalo a nepustilo mě do školy:-) Tak jsem teď dva dny ležel doma a nedělal jsem vůbec ale vůbec nic, proto jsem nepsal na blog a tak...a přitom bych mohl psát o takových věcech, jako např.:

V pátek jsme s Rapa Nui hráli v Kláštereckém klubu U Draka. Podle prvního dojmu, který jsem získal z lidí, co tam seděli (spíš mladší lidé v hip hopovém oblečení, kteří si jen tak šli sednou na jedno/dvě/tři/dvě), a z hudby, co hrála z reproduktorů (prostě rap no...), jsem si zkoušel představit, jak nás tam lidé přijmou. Moje představy byly spíše záporně, později se však ukázalo, jak hluboce jsem se zmýlil. Tady je vidět, že první dojem není skoro nikdy pravdivý. Nejdřív hrál Petr Buchtele s kapelou S.T.B. z Chomutova. Příjemná hudba. Jen akustická kytara, basová kytara a saxofon. Občas pěkné houpavé blues, jindy energická jízda, moc hezky se to poslouchalo a před nás se to hodilo. No, a pak jsme hráli my. Nevím, čím to bylo, ale měl jsem pocit, že jsme nabití nevyčerpatelnou energii, kterou nepřetržitě vysíláme do lidí. Hrálo se moc dobře a šlo to jakoby samo. Z tohohle koncertu jsem měl prostě skvělý pocit, a lidi se za nějakou chvíli také roztancovali. Dokonce si vytleskali dva přídavky. Jako první jsme dali úplně novou písničku Šimpanzi pana Clouseau, ve které se střídají rytmy punk, rock´n´roll, hip hop a ska a je taková strašně různorodá a barevná. Na druhý přídavek jsme byli předem připraveni. V šatně jsme si všichni oblékli doktorské pláště (Péťa a Lukáš si oblékli kostýmy zdravotních sester, moc jim to slušelo) a zahráli jsme Doktora Tentononce (ke slyšení na našem bandzone).

Sobotu jsem měl taky nabitou. Od 19:00 jsme s Navenkem hráli Případ Grendwal [grendval] v kláštereckém kulturním domě. Představení to bylo...zajímavé. Nemůžu říct, že by se nám to nepovedlo. Zahráli jsme tu hru, kterou jsme slíbili, což je u nás někdy problém, ale bylo tam pár textových výpadků. Třeba já jsem místo svého: " Inspektore, zatkněte doktora za důvodné podezření z odcizení půl milionu liber z banky a neznámé částky z pokladny pošty", řekl prostě jen: " Seržante...nebo Inspektore, to jejedno, zatkněte toho...doktora za...třeba za spiknutí...". Nevím no, někdy to "vokno" prostě přijde no...ale někteří na tom byli i hůř. Vynechávaly se celé výstupy, ale bystré oko diváka nic nepostřehlo, protože žádná z chyb nebyla fatálního rázu.

A tu samou sobotu jsem měl od 21:00 hrát s Innominado v kadaňském clubu Garage. Myslel jsem si, že to nemůžu stihnout, ale říkal jsem si, že zpoždění bude opravdu maximálně do 30 minut. Přijel jsem v 22:03, a ještě byly nějaké problémy se zvukem, protože zlobil odposlechový reproduktor, který vedl zvuk ke kapele, takže vlastně díky němu slyšíme, co hrajeme a jak zpíváme. No, a on zlobil tak, že prostě nešel. Tím pádem jsem se celý koncert vůbec neslyšel. Kdyby šlo jen o tohle, tolik by mi to snad nevadilo. Už jsem párkrát zpíval "nahlucho" a snad to nebylo tak hrozné, a ne všichni lidé poznají falešný zpěv. Jde ale o to, že ze sobotního koncertu by měly být nahrávky, takže tam bude všechno slyšet...No, uvidí se, jestli ty nahrávky vůbec budou. Ten koncert byl zajímavý ze čtyř důvodů. 1) Zvukový problém - o tom jsem už psal; 2) Skóťa měla narozeniny - jako kapela jsme jí koupili dort a na něm bylo 19 svíček, na projektoru jsme jí promítli obrázek s přáním všeho nejlepšího a s pomocí publika jsme jí zazpívali "Hodně štěstí, zdraví"; 3) Premiéra nové písničky - jmenuje se In your mind (pracovní názvy jsou taky They are, nebo Window:-D ) a je to taková pomalá přemýšlecí věc. Možná bude ta nahrávka, uvidíme... ale hlavně 4) Marián odchází - na sobotním koncertě oficiálně oznámil, že kapelu opouští. Jako důvod uvedl, že se plně neztotožňuje s hudebním stylem kapely. Innominado tím tedy přišlo o jednoho ze spoluzakladatelů...

No, teď jsem si doslova pár dní odpočinul a zítra mě zase čeká kolotoč, protože hned po obědě je zkouška s "VOkálně-INstrumentálním KrOužkem", kterému jsem začal pracovně říkat VOKINKO, ale paní Ondráčkové se to zdá poněkud moc dětské, tak přišla s jiným názvem - Madrigal (ze středověku, zpívání určené pro širokou veřejnost). A po zkoušce Madrigalu máme zkoušku Innominado, kde budeme testovat nového bubeníka. Pokud se uchytí, bude nám bubnovat a já se přesunu dopředu na kytaru.

Mimochodem, Sabinka má dneska svátek, tak jí přeju všechno nejlepší!!!!!!!

Kryštofky

2008-10-12T21:54:00.005+02:00

Udělali jsme si se Sabčou možná už letos opravdu poslední motovýlet, tak mam zase další zásobu fotek. Dojeli jsme do našeho tábora v Kryštofových Hamrech, kde jsou momentálně usazeni němečtí skauti. A pak jsme pěšky došli na Jelení kameny.

Slunce už pomalu zapadá
Větrné elektrárny na Rusové (Jaký je Váš názor na větrné elektrárny? Poslední dobou jsem se s tímto tématem několikrát setkal.)
Vlajka, kterou naše družina během tábora zabodla na Jeleních kamenech a dokázala tím, že zdolala "severní pól" tam pořád vesele vlaje, to mě potěšilo
Podzim
Podzim
Podzim
Podzim a jedna ze skal
Silueta Jelení hory s právě vyšlým měsícem

Pragulka

2008-10-07T17:10:00.004+02:00

Vyrazil jsem s Bugem a s foťákem na krátkou procházku po podzimní přírodě. Úlovky se myslím doela povedly...

Strašně zajímavá podívaná...

Podzimně zbarvené listy
Rosa v trávě
Tenhle šnek si zřejmě hraje na horolezce, ale protože neměl v blízkosti žádnou horu a trvalo by možná celý život, než by se k nějaké dostal, tak lezl po trávě
Za to tenhle šnek si jen tak leze po listu

Jméno této byliny mi nějak vypadlo, nechte prosím vzkaz v komentářích, pokud jméno znáte
Ostružiny ještě rostou
Celý strom už se převlékl do podzimního kabátu
Dva bratři vedle sebe stojí, ale jeden z nich jaksi taksi zaspal dobu
A Bugoušek to vše sleduje ze své řiditelné vzducholodi Karel

Dvé pozvánek

2008-10-06T22:03:00.003+02:00

Mám pro Vás doslova pár tipů na přespříští víkend. V sobotu 18. 10. 2008 totiž v Klášterci nad Ohří s Navenkem hrajeme Případ Grendwal [grendval]. Představení se koná od 19:00 a vstupné bude nejspíš 50 Kč (To je pouze odhad, přesnou částku nevím, ale vzhledem k tomu, že obvykle hrajeme za 50,- , předpokládám, že se to nezmění. Ale ne, že když po Vás budou chtít víc, že se budete odvolávat na můj blog a dovnitř nepůjdete. Vzdávám se jakékoliv odpovědnosti;-)

A další věc, která se koná tutéž sobotu, tedy 18. 10. 2008, je koncert naší kapely Innominado. Hrajeme cca od 21:00 v kadaňském klubu Garáž. Bližší informace nevím. Můžu Vám ale prozradit, že systematicky obnovujeme zaběhlý playlist, takže budeme hrát zase něco nového. Doufám, že kdo bude mít čas, přijde se podívat. Tak nashledanou v Klášterci nebo v Kadani.

Motovýlet

2008-09-28T19:15:00.003+02:00

Dnes jsem využil nádherného počasí a letos zřejmě naposledy jsem se projel na motorce. Udělal jsem si asi tříhodinovou projížďku a projel jsem se opravdu hodně. Původně jsem vyrazil fotit, ale na focení mi nezbylo zas tak moc času...

Kopec Mědník nad obcí Měděnec 910 m n. m. s kaplí Neposkvrněného početí panny Marie
Klínovec z dálky
Obec Měděnec
Zvonek luční
Klínovec zblízka
Výhled z Klínovce do údolí

Polorozbořený dům, asi mě nějak zaujal

Where have all the flowers gone?

2008-09-28T12:56:00.006+02:00

V pátek jsme s naší školou procházeli celou Kadaň ve velkém průvodu. Každá třída si měla připravit nějaké téma, do kterého se stylizuje. Naše třída - Sexta - si vymyslela, že půjdeme jako hippies. Bylo až obdivuhodné, jak jsme se na tématu shodli. Helča nám nabatikovala trička , všichni jsme si pak sehnali zvonové kalhoty (většinou si je naši rodiče schovávali jako vzpomínku na staré časy), nějaké květiny do vlasů, přívěšky se symbolem míru, já jsem vzal kytaru a za zvuku písní San Francisco, Let the Sunshine in a Where have all the flowers gone jsme chodili po městě. Občas jsme si před nějakou třídou sedli do kroužku na trávu a podávali jsme si dokola falešného jointa ze zeleného čaje a užívali jsme si svobodu.

Když pak průvod skončil, začal jsem si říkat, že je škoda, že tahle doba je pryč a my jsme ani neměli šanci ji zažít. Samozřejmě měla své klady i zápory, ale prostě si zkusit ten život, to by mohlo být zajímavé.

Tak teď aspoň poslouchám Jimiho Hendrixe, a musím někde sehnat filmový muzikál Vlasy od českého režiséra Miloše Formana...

Doporučuji si přečíst článek o Hippies na Wikipedii.

Tento symbol je dnes brán jako Symbol míru, málokdo ale ví, že původně to bylo logo Kampaně za jaderné odzbrojení. Je to totiž spojení dvou písmen z tzv. praporkové abecedy neboli semaforu:

N D, jako zkratka pro Nuclear disarmament (doslova jaderné odzbrojení) dají dohromady symbol míru a vůbec celé éry hippies

Rapa Nui

2008-09-26T19:15:00.004+02:00

Kapela Rapa Nui, ve které mám tu čest bubnovat má právě spuštěný nový web, tak se určitě podívejte, jsou tam fotky, věci ke stažení a všechno možné, co prostě najdete jenom na webu. Adresa je http://www.rapanui.cz . Brzo také bude aktivní náš profil na Bandzone: http://bandzone.cz/rapanui.

SkautFest 2008

Moje začátky...

2008-09-24T19:44:00.003+02:00

Tak takhle jsem kdysi začínal v dětském pěveckém sboru Klubíčko při školce Barvička v Kadani vedeném Věrou Šubrtovou. Hrával jsem na vozembouch, cinkal rolničkami, mlátil jsem vařečkou do pánvičky a občas jsem si zazpíval sólo. To byly moje úplně první zkušenosti s hudbou, když nepočítám maminčino a babiččino zpívání před spaním. Některé písničky, co nám paní Mazánková hrála na klavír, si pamatuju dodnes, a naše modré kostýmy byly známé minimálně po celém okrese. Jednou jsem s Klubíčkem jel do Nymburku na pěveckou soutěž. Už si nepamatuju, jak jsme dopadli. Vím jen, že pořad uváděl Jan Čenský a Dana Morávková. A právě ona si mě ze sboru vybrala na rozhovor. Ptala se mě, kdo je můj oblíbený zpěvák, a já před sálem plným cizích lidí řekl jméno prvního zpěváka, na kterého jsem si vzpomněl: "Karel Gott". Nevím proč, ale všichni se tomu lehce zasmáli. Celkem často na tuhle dobu vzpomínám, protože Klubíčko pro nás bylo něco kultovního...

To nalevo ode mě je Eva Ž.:-)