V poslední době se kolem mě děje až moc věcí, o kterých jsem byla přesvědčená, že "se mě netýkají", takové ty věci, o kterých si říkáte: "To mě se přece nemůže stát!".
A přece, stanou se, resp. staly se.
A já se s vámi musím podělit o tu nejabsurdnější. Ne nejhorší, ale svou podivuhodnou (ne)obyčejností prostě nejmíň očekávatelnou...
Letos jsem již třetí jarní prázdniny strávila v klubovně DTO Hraničář, program je víceméně vždycky stejný. Brzo ráno někam vyrazit, výlet si pořádně užít, pak se vrátit domů, tam se nadlábnout a večer se vrátit do klubovny a tam spát. Spí tam všichni ti príma kamarádi a kamarádky a úplně nejlíp se tam spí, když si včas zaberete tu správnou postel, nahoře na palandě. To je alespoň názor většiny mých svěřenců.
Ale jen jedna maminka svěřenkyně za mnou přišla, že se nemusím bát, že jejich holčičika spí na palandě už odmala, že je zvyklá a že tak chce spát i tady a že se nemusím strachovat.
A tak jsme se nestrachovali a Lucinka předposlední noc spadla ve spánku z palandy a zlomila si čtyři prsty a pátý prst u nohy si naštípla...
Žádné komentáře:
Okomentovat