pátek 20. března 2009

Roberto Benigni - La vita è bella

Dnes jsem se díval na film Život je krásný, který už jsem kdysi dávno viděl, ale nic moc jsem si z něj nepamatoval. Věděl jsem, že tam je muž, který se snaží ulehčit svému synovi situaci v koncentračním táboře. Celé to prý je jen hra a když nasbírají 1000 bodů, dostanou jako vítězové opravdový tank.
To je však jen ta pomyslná červená nit, která vede celým příběhem. Když jsem se na to díval tenkrát, neznal jsem ty souvislosti, viděl jsem jen nějakého Itala, jak kašpaří někde v malé místnosti v pruhovaném pyžamu. Teď jsem viděl tu skutečnost:
- "Jaký máte politický názor?"
- "Benito! Adolfe!, nechte se už!...Pardon, co jste to říkal? "
Nechci tu nějak zvlášť prozrazovat celou zápletku, ale musím se nad tím pozastavit. Film se vlastně odehrává ve dvou polovinách. Nejdřív se takový šašek Guido snaží zbalit pěknou dámu, která si má brát někoho jiného. Pořád si na ni připravuje všelijaká překvapení, vymýšlí si výmluvy, ale ve všem je až nadpřirozeně pohotový, a člověku se zdá, že mu všechno lehce projde. Někdo, kdo o tomto filmu slyšel, že je to třeba válečná komedie z prostředí koncentračního tábora, zatím stále netuší, kdo mohl tento popisek snímku dát. Když se dva zamilovaní dají dohromady, usadí se v domku v jednom malém italském městečku a mají syna Giosué. Může se psát tak rok 1944-1945. Guida i Giosué odveze vlak do tábora.
- Guid: " Vidíš, Giosué? Pojedeme vlakem. Všichni tihle lidé tu stojí frontu, protože tam chtějí být taky. Tak moc je to tam skvělé. To víš...vlaky, hodně lidí, všichni se mačkají..."
- Giosué: " Tam nebudou sedačky?"
- Guid: " Je vidět, že si ještě vlakem nejel...sedačky ve vlaku...kdo to kdy viděl..."
Zaráželo mě, s jakou lehkostí dokázal Guid jednat. Snažil se převést veškeré dění kolem sebe na tu hru, kterou hrál se svým synem. Guid, ač se choval jako blázen, musel být opravdu geniální...Já na jeho míste bych se zbláznil. A když ne to, musel bych určitě čelit nadávkám všech spolubydlících, protože oni věděli, co se skutečně děje...
Konec filmu byl velice smutný...je tam samozřejmě prvek štěstí v neštěstí. Možná je to tou mou angínou, ale musel jsem sahat pro kapesník. Nesledoval jsem snímek z filmařského hlediska, to neumím. Prostě jen jako normální dovák, který je aspoň do střední míry seznámen s okolnostmi...Sebralo mě to.
A nejen mě, film Život je krásný dostal Oscara v roce 1997 za nejlepší zahraniční film. Následujte TENTO ODKAZ a uvidíte, jak si bláznivý Roberto Benigni, režisér, představitel hlavní role a scénárista zároveň, jde vyzvednout svoje ocenění.

4 komentáře:

ondey řekl(a)...

Kubo máš pravdu, jeden z těch filmů, co člověk prostě musí aspo%n jedenkrát za život vidět

Kuba řekl(a)...

Přesně tak...a hlavně se mi strašně líbí to video, koukal si?

Pavlí Ká řekl(a)...

Je to fakt krásnej film, viděla sem ho sice už dávno, ale timhle článkem si mi ho úplně připoměl...
Jednu scénu se vybavuju nejvíc: německý voják se v jedné ubykaci ptá, jestli tu umí někdo německy, aby mohl ostatním překládat pokyny.Guido se přihlásí. Muž stojící opodál se ho zeptá: Ty umíš německy? Guido na to: Ne. zapamatovala sem si bohužel jen úryvek a ještě ne v přesném znění:
... věta německého vojáka
Já jich měl asi sto (lízatek)- překlad Guida :)
... věta německého vojáka
A blinkal sem.- překlad Guida :)

Kuba řekl(a)...

Jo, to bylo nádherný, sice nikdo nevěděl, co ten voják ve skutečnosti řikal, takže mohli porušit pravidla aniž by o tom věděli, ale hlavně že ten kluk neztratil svou hru:-)