Podnikaví opičáci

  Vždycky jsem sám sobě připadal "lehce" naivní, když jsem u sebe na každý koncert, který jsem navštívil, nosil minimálně jedno trsátko. Má to ale svojí logiku - když člověk poslouchá určitý hudební styl a začne se věnovat hře na hudební nástroj, učí se na skladbách svého oblíbeného interpreta, chodí na jeho koncerty a pak už jen kontroluje hráče na svůj instrument - v mém případě kytaru - jestli to dělá správně a přirozená touha každého průbojného muzikanta je, zahrát si se svou oblíbenou kapelou. Mně se to v pátek 15. 3. 2013 podařilo, když k nám do Orfea opět dorazili Monkey Business. V den, o kterém jsem se dozvěděl, že je mezinárodním dnem spánku. V den, který znamenal 74. výročí od invaze německých vojsk do československé republiky. V tenhle den jsem si splnil svůj dlouholetý sen.

V posledních několika letech jsem si oblíbil skupinu Foo Fighters, kterou postavil bývalý bubeník již zmíněné Nirvany Dave Grohl společně se svými známými, které potkal v Seattlu. V roce 2011 vyšel dokumentární film o FF s názvem Back and forth, kde Daveova první věta zní: "Mým největším snem, když jsem byl malej, bylo jít na koncert svojí oblíbený kapely a frontman by přišel před publikum a řekl 'Omlouváme se, ale nemůžeme hrát, protože si náš bubeník zlomil nohu', nebo tak něco... a pak by dodal: 'pokud tu ale samozřejmě není někdo, kdo by to uměl zahrát místo něj', a já bych se samozřejmě přihlásil a byl bych nejúžasnějším bubeníkem, kterýho svět kdy poznal!". Když jsem Back and forth viděl poprvé, řekl jsem si, že přesně tohle si říkám od chvíle, kdy jsem začal chodit na koncerty.

V pátek 15. března jsme byli ještě s Terezkou na horách v Janských lázních a projížděli jsme si sáňkařskou dráhu. Díky jedné aplikaci v mobilu jsem se dozvěděl, že naše maximální rychlost byla jednu jízdu 50, druhou jízdu dokonce 59,9 km/h. A když jsme pak kolem třetí hodiny odpolední opouštěli Krkonoše, říkal jsem Terezce, že si hlavně nesmím zapomenout trsátko - co kdyby náhodou. 

  Když jsem dorazil na koncert a setkal jsem se tam s Klírou, jedna z prvních věcí, co ze mě vypadla, bylo, že mám s sebou pro jistotu trsátko, "kdyby si kluci chtěli zajamovat"...:-) Nic jsem ještě v tu chvíli netušil.

No a jak jsem si tak užíval koncert, kapela se dostala k představování nových písniček, hráli zrovna něco pomalejšího a já se stal jedním z těch otravných lidí, kteří při pomalých, méně známých skladbách odcházejí pro pivo. Ne však sobě, pivo jsem slíbil skvělému fotografovi Štěpánu Malastovi, který se nemohl hnout z místa, protože musel fotit a jemuž vděčím i za zde zveřejněné fotky. Už jsme byli s Tomem skoro na řadě, když přišel Jirka Vass, že prý Matěj Ruppert přemlouvá lidi z publika, aby si šli zahrát na to, co si sami vyberou a že už mluví tak dvě minuty a nikdo nejde. Nejdřív jsem koukal skepticky, pak ale přišla moje mamka a prakticky mě chapla za fleager (čti čapla za flígr:). Stoupnul jsem si významě blízko schodů, jež vedou na podium, když si mě Meťjů všimnul, pozval mě nahoru, představil jsem se mu, pak mě poslal za kadaňským rodákem Oldou Krejčovsem a já měl najednou pocit, že se mu musím nějakým způsobem zaručit, že mu s jeho drahocenným nástrojem nic neprovedu. Začal jsem se představovat, bylo to asi takhle: 

Kuba (nervózně): Ahoj, já jsem ze skupiny Love Makers, my jsme tady asi před rokem a půl hráli před Okrejem (Oldův další hudební projekt), já tam hraju na kytaru, neboj, nic Ti s tim neudělám, bla bla bla,...

Olda (suše a klidně): Nekecej a hraj... tady máš trsátko. 

Kuba (vítězoslavně): Já mam vlastní!

   A v tu chvíli jsem si přestal připadat jako naivní idiot, dámy a pánové :-) Zeptal jsem se Romana Holého (český hudební kmotr a funky guru), "vod čeho to házej", on mi odvětil lakonicky, ale s úsměvem, "že vod áčka" a já už začal provádět svou obvyklou škrtanou rytmizovanou improvizaci v nejlepší tónině, kterou pro mě mohli vybrat! Hráli jsme takhle spolu asi půl minuty nebo minutu, mezi tím lidi v publiku nadšeně tleskali a vřískali a já byl v sedmém nebi, aniž bych o tom věděl - člověk v takovou chvíli prostě není schopen plně vnímat. 

  Každopádně celá tahle scéna, následné uznalé pohledy od různých návštěvníků akce a otázka za-mnou-ve-frontě-stojícího týpka, jestli jsem hrál opravdu já nebo to byl playback, mě živila pozitivní energií ještě minimálně další tři dny! 

   Škoda, že jsme se s členy Monkey Business už nepotkali někde v báru... Vlastně jsme se s nimi krásně nešikovně minuli, ale přesto můžu s klidným, i když pořád ještě zrychleně bijícím srdcem říct, že to byl životní zážitek.