V jižních Čechách, nedaleko jaderné elektrárny Temelín se nachází malinká vesnička jménem Kočín. Nikdy jsem nezjistil, co to jméno znamená, jestli tam odsud byli dobří kočí, nebo tam bylo hodně koček... A v té vesničce bydlela moje prababička Anežka. Bohužel nás opustila minulou neděli a mně tu bylo moc smutno.
Ale zavzpomínal jsem si na všechny zážitky co mám s babičkou spojené. Už jenom to, že bydlela na vesnici. Měla slepice, králíky, dokonce prasata, ty už si ale nepamatuju, každé z nich se jmenovalo Péťa. A Bobík, to byl babiččin pejsek, zablešená vesnická směska ale vždycky nás horlivě vítal a na něm jsem se odnaučil bát se psů. Taky měla králíka Alberta, vždycky jsme ho chodili krmit a hladit, měli jsme ho rádi, a pak, aniž bychom o tom věděli, jsme ho jednou snědli...
A na sadě měla jabloně a ořešáky. Jednou, když jsme byli u babičky na víkend, v neděli odpoledne, když už jsme se chystali k odjezdu, naši mě ještě poslali, ať si shodím ještě pár ořechů na cestu. Cesta na sad vedla skrz stodolu, takže jsem neslyšel, že mezitím odjeli a když jsem se vrátil na dvorek, auto bylo pryč a já jsem si tenkrát myslel, že mě tam zapomněli, tak jsem se snažil dohnat naše auto, ale už byli pryč. Tehdy jsem jim to měl strašně moc za zlé, ale oni mě jen chtěli nechat přes týden u babičky na vsi, což bylo fakt skvělý, a nechtěli se nějak srdceryvně loučit, protože si mysleli, že bych brečel... nevím, jestli zvolili tu nejlepší cestu :)
A hned za plotem se pásly krávy a taky jsme vždycky chodili ke Šťastnejm pro mlíko, protože měli vlastní krávu (ano, píšu mlíko s douhým í a malým m ) a taky s kárkou k Fiřtům na nákup. A na návsi jsem asi poprvé sáňkoval. Nebyl to žádnej velkej vršek, ale pro takovýho malýho prcka to byly Alpy. A na Hořejšáku a Dolejšáku (to byly dva malé rybníčky uprostřed kočínské návsi) jsme do kýble hráběma "lovili" žabinec pro slepice. A na cestě jsme hráli fotbal a pak jsme si dali malinovou nebo ostružinovou přestávku - ty jsem měl nejradši. A z cihel, co se u cesty válely jsme si s bratrancem Milánkem (dneska už je to velkej Milan :D) stavěli bunkry a pevnosti, taky jsme si vyráběli vlajky a luky a šípy a oštěpy. A moje ségra Markéta se sestřenicí Haničkou si taky stavěly z cihel, ale ony si stavěly domečky. A my jsme si vždycky mysleli, že budují konkurenční pevnost, tak jsme na ně útočili a ony se zlobily, že si ty svoje domečky chtějí jen vyzdobit kytičkama a my jim to ničíme. V Kočíně jsem taky vrazil Milanovi lyžařskou hůlku do čela... na to moc pyšný nejsem.
A když byla prababička na nějaký čas v Kadani, bydlela u svojí dcery, mojí babičky. Byla totiž na operaci kolen, kde jí dali nové klouby. A já jsem tam za nimi chodil skoro každý den a jednou jsem si přinesl hokejku, navlíkl jsem prababičku do dresu Jaromíra Jágra a řekl jsem: "Babi chytej!". A ona na to: "Ale Kubíku, to já na starý kolena už hokej hrát nebudu", a já samozřejmě: "Babi, nevymlouvej se, dyť máš teď kolena nový". Tak jsem jí ukecal!
Zážitků s prababičkou mám strašnou spoustu a vždycky na ní budu strašně rád vzpomínat a bude mi moc chybět. Budiž Ti lehká zem!
Žádné komentáře:
Okomentovat