Washignton, (AC)DC

Na krátko jsem se odmlčel, je toho tu všeho hodně a někdy se nedostanu na počítač třeba ani jednou za tři dny. Teď jsme začali s muzikálem zkoušet velmi intenzivně, takže jsem někdy ve škole od rána až do sedmi hodin večer. A když pak přijdu domů, jsem rád, že se můžu najíst, osprchovat a jít spát. Tenhle víkend nás ale naše agentura CIEE, respektive naše lokální koordinátorka, vzala do hlavního města Spojených států amerických - Washington, DC.

Vyjeli jsme v pátek večer, takže na místo jsme se dostali pozdě v noci, neměli jsme tudíž čas ani náladu koukat moc kolem sebe. Druhý den ráno jsme ale vstali v 7 hodin a hned jsme se vydali na prohlídku Capitolu, sídla americké vlády. Tam byla spousta různých soch, starých obrazů a maleb a všechny možné zajímavosti.

Dál jsme byli v muzeu zpráv - Newseum. Tam jsem si zkusil natočit reportáž na zeleném plátně. Vlastně pozadí za mnou bylo bílé a kolem kamery byla spousta zelených žárovek namířených v kruhu přímo na mě, takže si pak kamera vychytala jen spektra modré a červené barvy. Sranda byla, když si to šel zkusit někdo v zeleném triku, to pak byl jenom průhledný.

Potom jsme absolvovali večerní projížďku po městě, všechno tak krásně svítilo. Cítil jsem na sobě dech dějin, když jsme byli u Lincolnova pomníku, vzpomněl jsem si mimochodem na Pravou blondýnku nebo na Planetu opic, kde Matt Damon přistál konečně na Zemi a přímo u této památky a tam byl Ape Lincoln (jakože vtip, místo Abe - zkratka Abraham - tam je Ape - anglicky op, hahaha)...

Druhý den jsme se pak spíš procházeli: Bílý dům, Fordovo divadlo, Muzeum holokaustu (bohužel jsme se nedostali k tomu, abychom se podívali na tu stálou výstavu, která je podle všech, co ji viděli, dechberoucí), a samozřejmě nějaké ty nákupy. Washington mě velmi příjemně překvapil, ne že bych očekával málo. Právě naopak. Opravdu tohle město doporučuji komukoliv, kdo by přemýšlel o cestě do Spojených států. Nejen že je to hlavní město, ale je tu rozhodně spousta věcí, které je třeba vidět.

Divadlo Ford's theater, kde byl zastřelen Abraham Lincoln 15. dubna 1865

Pohled na Capitol z Muzea Zpráv Newseum, v popředí vlajky na kanadském velvyslanectví

Socha vojáků, kteří vztyčují americkou vlajku během bojů v Pacifiku v době Druhé světové války byla inspirována slavnou fotkou Iwo Jima

Tak jsem se procházel kolem Bílého domu...:)

Pohled na Capitol zepředu, tady měl Obama svojí inauguraci, město tehdy zažilo rekord, tolik lidí tu nikdy před tím a zatím ani potom nebylo

Uprostřed obrázku je Washington monument. Tahle fotka se mi, myslím, celkem povedla

Abraham Lincoln sedí na svém křesle a hledí přes Washington monument na Capitol

L.A. Kings vs. Colorado Avalanche

Na hokej jsem se vždycky díval akorát v televizi, když hrála reprezentace buď na mistrovství světa nebo na olympiádě. Tady se snažím sledovat každý zápas Penguins. Živě jsem byl na hokeji párkrát v Kadani a snad dvakrát v Chomutově, pokaždé Kadaň proti Chomutovu. Když jsem byl v L.A., zašli jsme s tetou, jejími synáčky a jejím přítelem Lukášem (díky kterému jsme ty lístky sehnali) na zápas NHL - Los Angeles Kings proti Colorado Avalanche. Těšil jsem se na Hejduka, ten ale kvůli zraněnému koleni nehrál, bohužel ani na střídačce nebyl. Ani slovenský brankář Budaj se na ledě neukázal, zřejmě, aby se těsně před Olympiádou nezranil. Jinak to ale byl úžasný zápas. Králové porazili Lavinu 3:0. Viděli jsme spoustu skvělých akcí, dokonce byla i rvačka!

Honza zrovna psal na svém blogu, jak Kadaň hraje s Táborem (držim palce!!). A tohle jsem slyšel i od jiných lidí, ale je pravda, že fandění v Česku a v Americe se v mnohém liší. Zatímco na kadaňském zimáku může být tak kolem 500 lidí a dělat hluk od začátku do konce, bouchat do bubnů, skandovat různá hesla, podporovat domácí tým a bučet na tým hostů, tady bylo tak nějak většinou ticho. Teda ne, že by bylo diváků málo, odhadl bych to na dobrých 18 000, takže celá Kadaň by se tam vešla. Samozřejmě když někdo dal gól, všichni byli na nohou a veselili se, ale během hry to byly spíš takové neorganizované jednotlivé pokřiky.

Sranda byla, že o nějakých 15 řad za námi seděl takovej českej děda. Byl tam sám a na všechny slovanské hráče pokřikoval nejrůznější nadávky, jako třeba "Svatoš neumí bruslit!", čemuž Američané nerozuměli, my jsme se tomu ale strašně smáli, protože nám připomněl právě to naše české fandění.

Zápas jsem si ale strašně užil, měli jsme parádní místa skoro úplně u ledu, dokonce jednou během hry vypadl puk z kluziště a spadl asi metr ode mě. Tlustý Havajan přede mnou byl ale rychlejší.

A naštěstí se nemusím před svými pittsburskými kamarády stydět, že jsem zradil Tučňáky, protože jsme na sobě všichni měli červené české reprezentační dresy!

Už asi v 6. minutě se poprali...

Taky jsem si střelil, a trefil jsem se

Pocta olympionikům

Tenhle kluk je ročník 1991... je o rok starší než já...a hraje za NHL tým Colorado Avalanche...

Jonathan Quick je brankář amerického olympijského hokejového týmu

O přestávce hráli mí bratránečkové přátelský zápas, proto jsme vlastně ten večer do Staples centre šli. Johnny dal dokonce gól. Bylo to strašně super vidět moje malý bratránečky hrát na tom samým ledě, kde hrajou největší hvězdy NHL a ten večer dokonce i 8 olympijských reprezentantů!

Johnny, Já a Jay před Staples centre

Staples centre samo o sobě, už jsem tam jednou byl, na NBA v roce 2005 když LA Lakers hráli basketbal proti Denveru Nuggets, takže se dá říct, že kdykoliv jdu do Staples, hraje LA proti týmu z Colorada...

Universal Studios, Hollywood

Když mi bylo 5, jeli jsme celá rodina do Los Angeles za tetou. Tenkrát jsme toho viděli víc než jen L.A. Byli jsme i v San Franciscu, San Diegu,... v Pasadeně jsem spadl do jezírka, kde žily piraně, naštěstí se mi ale nic nestalo. Šli jsme ale také do Universal Studios (US), je to zábavní park, ale zároveň je to to místo, kde se skutečně natáčejí filmy, seriály a různé televizní show.

Já si toho z US zas tolik nepamatoval, tak jsem to s tetou při jedné konverzaci jen tak nadhodil, ale ukázalo se, že to byl spásný nápad. Bratránečkové totiž v pátek neměli školu, protože jejich vedení je inteligentní a dá jim volno na Presidents' Day. Naše vedení nám teda zase dalo volno celý týden kvůli sněhu a dneska, ve středu 17. února, zase sedíme doma.

Tak jsme vymysleli, že půjdu se svými sedmiletými bratránky-dvojčaty do Universal Studios. Nejdřív jsem měl strach, co když je nebudu zvládat, ale všechno probíhalo hladce. Dostali jsme do batůžku svačinu, pití a šli jsme. Byla legrace sledovat, jak jim to všechno připadalo tak opravdové, byli jsme třeba na "Simpsons ride", což byla vlastně stará dobrá virtuální realita. Vozík s námi házel na strany, nahoru, dolů, skoro jsme chvíli byli i hlavou dolů a všude kolem sebe jsme viděli promítané okolí, to se mi moc líbilo.

Na Jurském parku jsme projížděli mezi dinosaury, kteří na nás občas stříkali vodu, na konci nás potom chtěl sežrat obří Tyrranosaurus Rex, ale unikli jsme mu v poslední chvíli kolmým pádem, tam se mi málem žaludek dostal až do krku, ale byla to paráda.

Taky jsme byli na prohlídce. Jeli jsme v takovém vláčku a všude kolem nás byla nějaká místa, kde se natáčely nejslavnější filmy světa. Rozhodně jsme si ten den všichni spolu užili!

Co dodat?

Hollywood City Walk, slyšel jsem tam hudbu, kytara a dívčí hlas, říkal jsem si, že v nějakém baru mají nahlas puštěné rádio, pak jsem si ale všiml, že oba instrumenty patří nějaké pouliční umělkyni. Jmenovala se Chelsea Williams a já jsem si za pět dolarů koupil její CD, protože mě tohle všechno inspirovalo. Chtěl bych totiž jednou jet někam, kde mě nikdo nezná a zkusit hrát na ulici, protože ulice je ta nejlepší kritika.

Tahle opice byla fakt strašně vtipná

Jurský park

Psycho, chlápek zrovna naložil mrtvolu do auta, ale pak si všiml nás, chvíli jen tak kráčel naším směrem, pak se rozeběhl, ale naštěstí jsme mu ujeli.

Opravdová Wisteria lane, znáte ze Zoufalých manželek, tady jsme museli být všichni potichu, protože byla možnost, že se právě teď někde natáčí

Všimněte si, jak jsou ty dveře vpravo malinké, filmaři tak můžou vytvořit iluzi, že nějaký hrdina je prostě obrovský

To jsem já se svými bratránečky, Jay vlevo, Johnny vpravo, za námi je billboard...

Jedno z videí, která jsem v US pořídil, další jsou tady: Tokyo Drift, Srandovní opice, Válka Světů

Město Andělů

Zatímco v Pittsburghu se moje "Nová rodina" potýkala s dvěma metry sněhu, já jsem měl namířeno do slunečného Los Angeles, kde i na začátku února bylo přes 20 stupňů. Původně jsem měl letět od středy 10. 2. do pondělí 15. 2. protože to pondělí měl být jeden z velkých amerických svátků - Den prezidentů. Jenže ten víkend před mým odletem začalo mohutně sněžit a pak nám vedení Pittsburských veřejných škol začalo ve velkém rušit dny vyučování, tak jsme přehodili letenky ze středy už na úterý, a ukázalo se, že to byl dobrý tah. Všechny středeční lety byly totiž kvůli špatným podmínkám buď zrušené nebo hodně zpožděné. Pak jsem se ještě dozvěděl, že Den prezidentů se sice slaví, školy ale otevřené budou, což jsem tak úplně nechápal, protože všude jinde byly zavřené nejen školy, ale i banky, pošty a jiná veřejná místa. Bylo to tak nějak všechno zmatené...

Každopádně, když jsem ale přiletěl do L.A., čekal jsem, že mě vedro a dusno praští přes xicht, ale naštěstí bylo hezky a příjemně. První dva dny jsem strávil se svou tetou Janou, jeli jsme se třeba projet na Hollywood Boulevard, viděli jsme Kodak Theater, kde se předávají Oscaři a mnohem víc, nenašli jsme ale parkování, tak jsme se na to vykašlali a udělali jsme si jen projížďku. Třetí den jsme vyzvedli moje bratránečky, kterým letos bude už 8 let! Strašně vyrostli. Poprvé jsem je viděl, když jim byly dva roky, potom když jim byly 4, tak doufám, že je příště uvidím dřív než jim bude 16. S klukíkama jsme toho taky hodně zažili, o čemž napíšu ještě ve dvou následujících článcích.

A kromě míst, která jsme navštívili, kromě her, které jsme spolu hráli a kromě věcí, které jsme viděli, jsme toho taky hodně snědli! Tetička se pořádně předvedla a hned první večer se vytasila s bramboračkou, měli jsme i vepřo-knedlo-zelo a rajskou omáčku. Dokonce jsme spořádali (teda hlavně já) tři rukávy jablečného štrůdlu! Takže jsem se na pár dní ocitl v takové české oáze.

Když jsem se pak vrátil do Pittsburghu, bylo tu strašně moc sněhu a pořád sněžilo, vlastně i teď sněží, a ještě dlouho nepřestane... Z letiště jsem pak musel jet taxíkem, protože pro mě Edna nechtěla přijet. A dneska jsem musel jít do školy pěšky, protože náš autobus prostě nepřijel. Já vim, že je teď v česku taky hodně sněhu, a že je to tam asi taky dost divoký, ale tady ještě dneska, víc než týden od první sněhový bouřky, nejsou některé vedlejší silnice odklizené. Tak jsem jenom chtěl přiblížit situaci. Ještě napíšu článek o Universal Studios, kam jsem šel s bratránkama a o zápase NHL, kam jsme šli všichni společně.

Já s tetou Janou

Je takový teplo, že radostí skáču do vzduchu!

Ať žije Photofiltre a úprava kontrastu a světlosti... Na pláži Venice Beach, která je i častým místem výskytu nejrůznějších celebrit se slézají veškeré existence. Na snímku je skupina asi 50 lidí, kteří na pláži hráli na všelijaké rytmické a perkusivní nástroje. Pěkná podívaná a poslouchaná (poslyšaná,...) radši jsme se tam ale moc dlouho nezdržovali, protože to tam tak zvláštně zavánělo. Na pláži jsou do konce sídliště "doktorů", kteří můžou předepsat lékařskou marihuanu. Vaše lékařská diagnóza zřejmě ale závisí na tom, kolik zaplatíte. A je to naprosto oficiální a legální. Myslím, že tam ale mají povolený vstup až od určitého věku...

Stromo-muž, lidi dělají pro peníze různé věci

Promenáda na Venice Beach

Nine Miles

Po pártýdenní pauze jsem zase zpět na svém blogu. Že se k tomu ještě vracím, dovolil bych si napsat sem o jednom nezapomenutelném výletě, kterého jsem se na Jamajce zúčastnil. Jeli jsme se podívat na místo, kde se narodil a je pochován Bob Marley. Dalo by se říct, že kdo nebyl v Nine Miles, nebyl na Jamajce (jaké máme takové důležité místo v Čechách?).

Městečko se nachází ve vnitrozemí na severu ostrova ve farnosti St. Anne. Lidí tam moc nežije. Asi jako na takové normální vesnici. Hned po příjezdu se nás ujímali nejrůznější obchodníci s čímkoliv (většinou nabízeli v pořadí: ganja, houbičky, hašiš, koks). Když jsme se jimi prorvali a Giftshopem jsme prošli do hlavního domu, všichni jsme se zastavili u velké televize, kde běžel dokument o Bobově životě. Dál jsme prošli na dvůr, kde na banjo hrál Bobův bratranec (!). A pak už následovala prohlídka hrobky Bobovy matky, která zemřela loni v srpnu 2008. Potom chatrč, ve které Bob bydlel, jeho pokoj, postel, obrazy na stěně,...a průvodci na každém důležitém místě zastavili a připomínali písně, které mají nějakou spojitost s tím místem. Vypadalo to tak, že bylo možné vidět dav 30 lidí, jak si zpívají: "I wanna love you, every day and every night, We´ll share the shelter,..." A právě shelter (=přístřešek) byla ta chatrč, ve které jsme byli. Viděli jsme i hrobku Boba Marleyho. Tam se však nesmělo fotit. V rakvi má s sebou kytaru, dred, trávu, míč na fotbal a bibli(I když jeho žena Rita plánuje převézt jeho ostatky do Etiopie, protože podle náboženství Rastafaria je Etiopie domovem všech Jamajčanů, o tom ale později.). Po tom, co jsme tohle všechno zhlédli, jsme prošli kolem nápisu "One love, one heart, tip your tour guide and feel alright".

Potom jsme jeli na vodopády Dunn´s river falls, které lidé zlézali zespoda nahoru. Další taková zajímavost byla, že tam všude létali obrovští ptáci s rozpětím asi 2 m jakoby nic. No, a takhle nějak to tam vypadalo.

Nápis na trávě v rasta-trikoloře (žlutá-slunce, zelená-tráva, červená-krev)

Česká vlaječka na jedné tabuli, jsou tam vlajky téměř všech zemí, ale aspoň vidíme, že tam jsme taky

Štít giftshopu v Nine Miles

Cedule:-)

Není poznat, jestli máte jet pomalu, protože se tam pracuje, nebo jestli si máte dát pozor na pomalé muže, kteří pracují:-)

Na tomhle kamenu Bob meditoval

Bobův pokojíček, od doby, kdy tam byl naposled, mu tam už nejspíš někdo uklízel, něco ubylo, něco přibylo, ale jeho pokoj to je:-)


Obal Bobovy desky Legend

Bratranec Boba Marleyho hraje reggae na banjo

Bob Marley jako Ježíš

Tak o těchhle ptácích jsem psal

Hrobka Bobovy matky

Za těmito dveřmi leží tělo Boba Marleyho

Dunn´s river falls

Další fotky jsou ZDE.

Yeah mon

Kdokoli se mě zeptá, jak bylo, říkám prostě, že to bylo skvělý a bylo tam teplo. Ale ve skutečnosti to nejde povědět takhle jednoduše. Samozřejmě byly špatné chvíle, taky jsem se možná chvilku nudil a v jednu chvíli mi šlo o život, nebo jsem si to aspoň myslel. Nakonec se ukázalo, že ten rastaman s mačetou se jenom ptal, jestli máme rádi Bushe, a vzhledem k tomu, že Bushe nemá rád nikdo, nebylo těžké odpovědět. Nakonec jenom zařval, že ho zabije, protože dohnal celý světový národ do války. Ale však on se uklidní, až Obama nastoupí do funkce.
Ale byla to další zajímavá věc a byla to malá daň za to, že jsem si mohl prohlédnout přírodu krásně zblízka. Nechci se tu rozepisovat o všem, co jsme dělali, viděli nebo zažili, protože většina toho se prostě nedá přenést. Co ale stojí za zmínku jsou lidé. Jsou strašně milí. Je pravda, že mají taky rádí svůj obchod a nic u nich není zadarmo, ale to je, myslím, všude stejné. Jakmile jim řeknete, že nemáte zájem, oni Vás nechají, nepřemlouvají Vás dlouho, plácnou si a řeknou nějakou obvyklou jamajskou hlášku jako: "respekt", "one love"! Je možné, že někoho by to štvalo, ale nikdo nikoho nenutí tam jezdit. Mně se to strašně líbilo. Když nás jeden černoch, se kterým jsme se domluvili nabral do auta a jeli jsme horskou cestičkou, po které jen tak někdo nejezdí, měli jsme vážně strach, že nás třeba unese, ale skutečnost byla taková, že všechno dopadlo absolutně bez problému a dokonce nám i přivezl telefon, který si moje nejmenovaná sestra zapomněla v jeho autě:-) Zároveň mají jamajčani jednu vlastnost, na kterou si musíte dlouho zvykat, než Vám přestane vadit. Jsou pomalí. Mají na všechno čas, co dělají. Jeden příklad za všechny: Hned při příletu na letiště v Montego Bay jsme museli všichni projít pasovou kontrolou. Pomalejší úřednice jsem neviděl. Když jsme se asi po hodině (a to jsme zdaleka nestáli poslední), dostali na řadu, paní si asi 2 minuty hrabala v jedné kapse, pak v druhé a když už jsme byli nervózní, co tak dlouho hledá, vytáhla konečně bonbon a s flegmatickým obličejem si ho strčila do pusy. Pak si teprve, jakoby překvapeně, všimla našich pasů.

Další zážitky a všechno tomu podobné se pokusím lehce přiblížit nějakými fotkami.

Mimochodem, další fotky jsou ZDE, postupně je tam přidávám, tak koho to zajímá, může průběžně sledovat.

Tohle byla jedna z nejkrásnějších chvil dovolené, tam úplně vzadu je vidět Blue mountain - nejvyšší hora Jamajky.
Tahle fotka nemá ani tak uměleckou hodnotu, jako spíš citovou:-) Vyfotil jsem ji, abych měl případný důkaz, kdyby nás ten černoch unesl. Je to SPZ auta, kterým jsme jeli. Nazpátek nás ale vezl jiným autem, to už jsme ale věděli, že se nemáme čeho bát.

Tady jsem si na pláži hrál s foťákem a myslím, že se mi ta noční scéna celkem povedla. To město je Negril, žije hlavně z turismu, takže tam je banka, bankomat, obchody se suvenýry, drogerie a hlavně Burger king, který měl věčně plno. Vždyť i Usain Bolt, světový rekordman v běhu na 100 m a jamaský rodák, se netají láskou k fast foodům.

Jé, ajo, oni vlastně byly Vánoce...můžu se přiznat, že kdyby nehrály typické americké koledy (ale ve stylu reggae), vůbec bych si Vánoční období neuvědomoval...

No, západ slunce, to je moje slabost...

A dalším mimochodem, tohle je můj (vlastně "náš") 300. článek na tomhle blogu, mezitím se tu událo dost změn, už jsem několikrát přemýšlel o zrušení, ale nedalo mi to. Takže snad jich přibyde:-)

Rudé moře

Vrátil jsem se z vrcholu svých letošních prázdnin, z potápění v Rudém moři. I když jsem tam dorazil o dva dny později než ostatní kvůli tomu, že jsem v původní den odletu neměl u sebe pas, stejně jsem si to strašně užil. Tentokrát se mnou a s mamkou jela i Markéta, která si letos udělala potápěčský kurs.

Abych to shrnul, bylo to super, strašně se těším na další rok. A byl jsem asi 40 m od žraloka (Whitetip shark).

Trnucha (Bluespotted stingray)

Na jednom z posledních ponorů jsem viděl strašně divnou věc, několik hejn ryb tam prostě stálo (/plavalo) na místě. Ty ryby se vůbec nehýbaly...nevím proč...
Jáj:)si myslí, že není vidět:)
Perutýn (Lion fish) by vás dokázal zabít jediným bodnutím
To jsem prosím já, vyndal jsem si automatiku z pusy, aby byl vidět můj zářivý úsměv
Jakýsi korál (pro znalce je to Dendronepthya sp.)
Takhle vypadají sasanky, když nemají vystrčené ty své....stonky...:)

Tohle trochu vypadá jako reklama na nejmenovanou telefonní společnost:)
Potopil jsem se k největšímu vraku v Rudém moři. Salem Express se potopil v roce 1991 a je v hloubce 30 m.
Potápěčská expedice na Salem Express
Ne, to není Nemo, tohle je jeho bratranec Klaun dvoupruhý
A samozřejmě můj oblíbený západ slunce

Klauni dvoupruzí

Muréna!