Podnikaví opičáci

  Vždycky jsem sám sobě připadal "lehce" naivní, když jsem u sebe na každý koncert, který jsem navštívil, nosil minimálně jedno trsátko. Má to ale svojí logiku - když člověk poslouchá určitý hudební styl a začne se věnovat hře na hudební nástroj, učí se na skladbách svého oblíbeného interpreta, chodí na jeho koncerty a pak už jen kontroluje hráče na svůj instrument - v mém případě kytaru - jestli to dělá správně a přirozená touha každého průbojného muzikanta je, zahrát si se svou oblíbenou kapelou. Mně se to v pátek 15. 3. 2013 podařilo, když k nám do Orfea opět dorazili Monkey Business. V den, o kterém jsem se dozvěděl, že je mezinárodním dnem spánku. V den, který znamenal 74. výročí od invaze německých vojsk do československé republiky. V tenhle den jsem si splnil svůj dlouholetý sen.

V posledních několika letech jsem si oblíbil skupinu Foo Fighters, kterou postavil bývalý bubeník již zmíněné Nirvany Dave Grohl společně se svými známými, které potkal v Seattlu. V roce 2011 vyšel dokumentární film o FF s názvem Back and forth, kde Daveova první věta zní: "Mým největším snem, když jsem byl malej, bylo jít na koncert svojí oblíbený kapely a frontman by přišel před publikum a řekl 'Omlouváme se, ale nemůžeme hrát, protože si náš bubeník zlomil nohu', nebo tak něco... a pak by dodal: 'pokud tu ale samozřejmě není někdo, kdo by to uměl zahrát místo něj', a já bych se samozřejmě přihlásil a byl bych nejúžasnějším bubeníkem, kterýho svět kdy poznal!". Když jsem Back and forth viděl poprvé, řekl jsem si, že přesně tohle si říkám od chvíle, kdy jsem začal chodit na koncerty.

V pátek 15. března jsme byli ještě s Terezkou na horách v Janských lázních a projížděli jsme si sáňkařskou dráhu. Díky jedné aplikaci v mobilu jsem se dozvěděl, že naše maximální rychlost byla jednu jízdu 50, druhou jízdu dokonce 59,9 km/h. A když jsme pak kolem třetí hodiny odpolední opouštěli Krkonoše, říkal jsem Terezce, že si hlavně nesmím zapomenout trsátko - co kdyby náhodou. 

  Když jsem dorazil na koncert a setkal jsem se tam s Klírou, jedna z prvních věcí, co ze mě vypadla, bylo, že mám s sebou pro jistotu trsátko, "kdyby si kluci chtěli zajamovat"...:-) Nic jsem ještě v tu chvíli netušil.

No a jak jsem si tak užíval koncert, kapela se dostala k představování nových písniček, hráli zrovna něco pomalejšího a já se stal jedním z těch otravných lidí, kteří při pomalých, méně známých skladbách odcházejí pro pivo. Ne však sobě, pivo jsem slíbil skvělému fotografovi Štěpánu Malastovi, který se nemohl hnout z místa, protože musel fotit a jemuž vděčím i za zde zveřejněné fotky. Už jsme byli s Tomem skoro na řadě, když přišel Jirka Vass, že prý Matěj Ruppert přemlouvá lidi z publika, aby si šli zahrát na to, co si sami vyberou a že už mluví tak dvě minuty a nikdo nejde. Nejdřív jsem koukal skepticky, pak ale přišla moje mamka a prakticky mě chapla za fleager (čti čapla za flígr:). Stoupnul jsem si významě blízko schodů, jež vedou na podium, když si mě Meťjů všimnul, pozval mě nahoru, představil jsem se mu, pak mě poslal za kadaňským rodákem Oldou Krejčovsem a já měl najednou pocit, že se mu musím nějakým způsobem zaručit, že mu s jeho drahocenným nástrojem nic neprovedu. Začal jsem se představovat, bylo to asi takhle: 

Kuba (nervózně): Ahoj, já jsem ze skupiny Love Makers, my jsme tady asi před rokem a půl hráli před Okrejem (Oldův další hudební projekt), já tam hraju na kytaru, neboj, nic Ti s tim neudělám, bla bla bla,...

Olda (suše a klidně): Nekecej a hraj... tady máš trsátko. 

Kuba (vítězoslavně): Já mam vlastní!

   A v tu chvíli jsem si přestal připadat jako naivní idiot, dámy a pánové :-) Zeptal jsem se Romana Holého (český hudební kmotr a funky guru), "vod čeho to házej", on mi odvětil lakonicky, ale s úsměvem, "že vod áčka" a já už začal provádět svou obvyklou škrtanou rytmizovanou improvizaci v nejlepší tónině, kterou pro mě mohli vybrat! Hráli jsme takhle spolu asi půl minuty nebo minutu, mezi tím lidi v publiku nadšeně tleskali a vřískali a já byl v sedmém nebi, aniž bych o tom věděl - člověk v takovou chvíli prostě není schopen plně vnímat. 

  Každopádně celá tahle scéna, následné uznalé pohledy od různých návštěvníků akce a otázka za-mnou-ve-frontě-stojícího týpka, jestli jsem hrál opravdu já nebo to byl playback, mě živila pozitivní energií ještě minimálně další tři dny! 

   Škoda, že jsme se s členy Monkey Business už nepotkali někde v báru... Vlastně jsme se s nimi krásně nešikovně minuli, ale přesto můžu s klidným, i když pořád ještě zrychleně bijícím srdcem říct, že to byl životní zážitek. 

Copak se Ti stalo, Kubo, Kubíku?

Jistě si říkáte, kde jsem to byl? Kampak jsem se to, čerchmant, schoval? Neschoval jsem se, děti. Prostě jsem neměl čas. Na počítač jsem se v posledních několika týdnech dostal jen poskrovnu a to jsem ještě měl málokdy náladu vylévat si myšlenky do klávesnice.

No ale teď už jsem tu. Takže:

Jak rychle muzikál začal, tak rychle i skončil, máme za sebou 6 úspěšných představení. Každý večer přišlo plno lidí, při derniéře bylo dokonce skoro vyprodáno. Samozřejmě jsme všichni v kapele udělali někde nějakou tu chybu, já sám sem si jich napočítal celkem asi 8. Při hraní na bicí jsem si připadal trochu jako brankář v hokejovém týmu. Ten totiž, stejně jako bubeník, musí držet celý tým a bez něj by se hra sesypala. "Pustil" jsem tedy 8 "gólů", i tak si ale myslím, že si medaile zasloužíme. Tím tedy minulou sobotu, 1. máje, skončila naše tříměsíční práce na přípravách muzikálu o Charlie Brownovi.

Město Pittsburgh momentálně žije hokejem a každý správný Pittsburgher se zajímá o to, jak si vedou Penguins v semifinále Východní konference Národní Hokejové Ligy. Po té, co "jsme" úspěšně porazili Senators z Ottawy (Milan Michálek i Filip Kuba byli oba zranění, tudíž se utkání neúčastnili) vítězstvím 4:2 na zápasy, hrajeme proti Montrealu Canadiens, nejúspěšnějšímu mužstvu v celé NHL, drží totiž rekord v počtu vyhraných Stanley Cupů. Za celou klubovou historii kapitán Canadiens zvedl nad hlavu tuto slavnou trofej čtyřiadvacetkrát. Pro porovnání, Pittsburgh má zatím 3: 1990-1991, 1991-1992 To tam tenkrát byl Jágr, Hrdina, atd. a potom minulou sezónu s nejmladším kapitánem, co kdy tuto trofej vyhrál - Sidney Crosby. Z Čechů byl v týmu jako jediný Petr Sýkora s číslem 17.

A jako poslední zajímavost tohohle článku, příští pátek, 14. května hrajeme s bráchou Murphym akustický koncert v Carnegie library (bohužel zatím ne Carnegie Hall). Něco vlastního, něco převzatého, ale mám radost, že konečně můžu využít svou novou elektroakustickou krásku Takamine EF340SC :)

Tak zase příště, ať nebolí vás hlova.

Premiéra sem, premiéra tam

Minulý týden je, stejně jako ten následující, ve znamení premiér. V pondělí 12. dubna se konečně veřejnosti představil náš studentský film s názvem Work in progress, kde jsem hrál hlavní roli, a byl jsem dokonce na oficiálním plakátu. Vzhledem k tomu, že ten film je pouhých 7 minut dlouhý, snažili se tvůrci a zároveň pořadatelé premiéry trošku zdržovat, aby to vypadalo, že jsme se bavili celý večer. Byl jsem opravdu příjemně překvapen, když se na premiéru přišlo podívat kolem 60 lidí, všichni to byli studenti, učitelé a lidi z okolí naší školy. Na začátku si pan učitel Ehman, který na své studenty dohlížel, vzal slovo a všem, co se na snímku podíleli pěkně poděkoval a prohodil pár vtípků z natáčení, a po něm k mikrofonu přistoupil každý ze 4 tvůrců. Konečně jsme se pak dostali k samotnému promítání filmu. Premiéra se konala v malém kině, takže jsme mohli film sledovat na velkém plátně. Musím se přiznat, že jsem byl dost nervózní, když jsem se tam viděl, moje tvář přes celou obrazovku a vzhledem k tomu, že jsme tu první scénu natáčeli už někdy v říjnu, měl jsem ještě trošku silnější přízvuk. Ale všichni diváci si film chválili, hlavně tvůrci odvedli dobrou práci se stříháním a celkovou úpravou. Jednu scénu jsme dokonce dabovali, protože měla špatný zvukový záznam. Ale jak říkám, povedlo se to a snad se mi co nejdříve dostane do rukou kopie, abych to mohl umístit na youtube.

U mikrofonu stojí pan Ehman, dále zprava Erin, Chris, JD a Jan

A to je ten plakát

Ve čtvrtek 22. 4. se pak uskuteční premiéra našeho školního muzikálu You're a good man, Charlie Brown, který se hraje i na Broadwayi v New Yorku. Pilně na něm každý den pracujeme. Po škole máme vždycky několikahodinové zkoušky. Vypadá to ale, že se premiéra povede a představení bude mít úspěch. Schenley prý pravidelně mívá nejlepší muzikály, svědčí o tom i sbírka trofejí, která byla ale nedávno rozbita při čištění vitrín. Některé ceny ale přežily a my se budeme snažit sbírku obnovit a rozšířit. Víc toho o muzikálu napíšu asi až po premiéře, resp. po derniéře, protože celkem myslím hrajeme šestkrát a mezitím moc času mít nebudu. Tak zlomme vaz!

Zkouška scény The Glee club rehearsal, do pravého horního rohu mi vlezla paní režisérka McKrell a vzadu nahoře na žebříku je Nicole, ty kulisy malovala ona:)

Alleghenská pomlázka

V neděli před velikonočním pondělím jsme se s Nicole vydali k jedné ze tří pittsburských řek Allegheny river. Na jejím severním břehu se nacházejí PNC Park - baseballový stadion Pittsburgh Pirates - a Heinz field, fotbalová aréna našich Ocelářů. K vodě jsme šli hledat vrbu, ze které bych mohl uplést jakž takž obstojnou pomlázku. Když jsem se tu snažil vysvětlit, co to je vlastně za tradici, řekl jsem jim, že slovo pomlázka v sobě obsahuje mladý a že lehkým poplácáním dívčina pozadí se zajistí, že holka nezestárne a neuschne. Po této větě na mě tak zvláštně koukali... A já jsem si teprve teď uvědomil, co to vlastně znamená. Nikdy před tím mi nedošlo, že by tahle naše tradice mohla mít sexuální podtext, vždyť jsem chodil šupat už jako malý koledníček a nikdy jsem o tom vlastně nepřemýšlel do hloubky. A proč se vlastně dávají vajíčka? Má to něco společného s jarem a plodností? Česká lidovost je veskrze plná takových případů, jako například v našich lidových písničkách kůň většinou značí mužský princip a zahrádka nebo pole má znamenat ženský princip (Mám já zahrádečku roubenou, Čtyři koně ve dvoře žádnej s nima neoře, Okolo Třeboně pasou se tam koně, Napoj mi má milá mého koníčka). A když jsem si tohle všechno uvědomil, najednou mi došlo, proč tady v Americe považují Evropu za zemi bez pravidel, aspoň co se týče těchto věcí, nebo když se někdo nový dozví, že jsem z Evropy, ptají se mě, jestli to opravdu je sexuální ráj a tak... Je pravda, že na Nový kontinent připlula hlavně spousta puritánů, protože jim Starý kontinent přišel příliš divoký, ale že by se to ještě takhle dlouho drželo, to by mě nenapadlo.

No ale zpátky k té pomlázce, povedlo se mi najít šest celkem slušných vrbových proutků, tak jsem z nich upletl asi 40cm dlouhou, docela zakroucenou pomlázku. Velikonoce jsem si tedy oslavil po našemu, taky jsem ale našel pár vajíček, které na zahradě poschvovával velikonoční zajíček.

To je ona, vždycky ty proutky až moc utahuju a pak je to celý pokroucený... A protože jsme neměli provázek, použil jsem dvě gumičky do vlasů.

Tučňáci

Tenhle víkend, aspoň pro mě, byl ve znamení ledního hokeje. V sobotu v jednu hodinu odpoledne východního času jsem šel s Nicole na svůj první zápas Pittsburgh Penguins! Hráli "jsme" proti Atlanta Thrashers, kde normálně hraje Pavel Kubina, ten ale na ledě i na střídačce chyběl, a jako brankářská dvojka tam je Ondřej Pavelec, který se podíval letos i do Vancouveru. Byl to pro mě úžasný zážitek. Celkem bylo v Mellon aréně 17 047 diváků a my jsme byli jedni z nich. Během základní hrací doby jsme většinu času buď prohrávali nebo dotahovali, minutu před koncem třetí třetiny vystřelil Sergej Gončar krásnou dělovku od pravého kruhu a zajistil nám tak prodloužení, ve kterém se v 4. minutě prosadil Jordan Leopold, takže jsme odcházeli s úsměvem na tváři, šťastní z konečného výsledku 4:3 pro Tučňáky. Je tedy pravda, že když jsme zrovna nebyli v gólové šanci, nebo jsme naopak jednu takovou nebránili, bylo v hale celkem ticho. Ještě když se dva hráči "přátelsky pozdravili" u mantinelu, publikum ožilo, ale jinak se nedá mluvit o takovém kotli, jaký nejspíš byl při zápase Chomutova s Ústím. Jenom když už jsem u toho, četl jsem na idnes článek o nové hokejové hale v Chomutově, při čemž jsem si samozřejmě vzpomněl, jak jsme loni 22. dubna hráli na pokládání základního stavebního kamene této nové, prý velice moderní, stavby. Tak jsem se trochu začepýřil :)

Ale zpátky k NHL, je velmi známým faktem, že diváci občas kromě gólů samotných čekají spíš na různé bitky a šarvátky. My jsme se dočkali hned dvakrát a nebyly zrovna malé. Jako první skolil náš Billy Guerin atlantského Slatera, čímž si zasloužil zběsilé ovace. Hned další hromadná havárie nastala asi 4 metry před námi, jejich hráč narazil náš nový přírůstek Ponikaroského na mantinel, čehož následně určitě litoval, protože se na něj pak sesypala celá třetí lajna, což Thrashers nenechali bez odezvy, takže jak říkám, přímo před námi se poprala celá horda hokejistů. Měli jsme úžasná místa, seděli jsme ve čtvrté řadě od ledu na straně trestné lavice skoro úplně uprostřed, takže jsme měli všechno přímo pod nosem. A při přestávce házel maskot divákům tučnáčí trička, tak jsem si taky jedno chytil. Byl to rozhodně jeden z nejsilnějších zážitků, které z Pittsburghu mám!

A dneska, v neděli 4. dubna (všechno nejlepší Markétko, a taky všechno nejlepší NATO), jsme se šli podívat do Centra historie, kde byl na 4 dny vystavena nejvyšší hokejová trofej světa -Stanley Cup. Pohár, který nad hlavu zdvihlo v historii už 20 českých hokejistů, z toho Jaroslav Pouzar a Jiří Hrdina dokonce třikrát. A dneska jsem se s ním vyfotil já, dokonce jsem si směl i sáhnout. Je pravda, že jsem vedle něj stál asi jen 10 vteřin, na což jsem musel čekat 3 hodiny ve frontě, která se táhla kolem celého bloku, ale stálo to za to! Takže tenhle víkend si rozhodně budu pamatovat ještě dlouho.

To se hráči sbírají po té velké bitce, během ní jsem nefotil, radši jsem povzbuzoval, protože byli takhle blízko! Opravdu jsem jim viděl do očí, cítil jsem jejich nenávist a rozhořčení, a vyšli jsme z toho s přesilovkou, ve které jsme vyrovnali na 2:2

Sidney Crosby, nejužitečnější hráč sezóny 2007/2008, nejmladší kapitán, který kdy vyhrál Stanley Cup, a taky držitel rekordu v počtu bodů, které jakýkoliv hráč nahrál proti jednomu týmu, s počtem 56 bodů proti Philadelphia Flyers

Marc-Andre Fleury, olympijský brankář Kanady, který si nezahrál na šampionátu ani jedinou minutu a číslo 44, Brooks Orpik, reprezentant Spojených Států

Jevgenij Malkin si odpykává trest za sekání, za tento zápas si však připsal jeden bod za gól a jeden za asistenci

Další z mnoha potyček obou týmů, tahle však skončila jen domluvou oběma týmům

Já s Nicole u hlavní trofeje nejprestižnější hokejové soutěže na světě!

Washignton, (AC)DC

Na krátko jsem se odmlčel, je toho tu všeho hodně a někdy se nedostanu na počítač třeba ani jednou za tři dny. Teď jsme začali s muzikálem zkoušet velmi intenzivně, takže jsem někdy ve škole od rána až do sedmi hodin večer. A když pak přijdu domů, jsem rád, že se můžu najíst, osprchovat a jít spát. Tenhle víkend nás ale naše agentura CIEE, respektive naše lokální koordinátorka, vzala do hlavního města Spojených států amerických - Washington, DC.

Vyjeli jsme v pátek večer, takže na místo jsme se dostali pozdě v noci, neměli jsme tudíž čas ani náladu koukat moc kolem sebe. Druhý den ráno jsme ale vstali v 7 hodin a hned jsme se vydali na prohlídku Capitolu, sídla americké vlády. Tam byla spousta různých soch, starých obrazů a maleb a všechny možné zajímavosti.

Dál jsme byli v muzeu zpráv - Newseum. Tam jsem si zkusil natočit reportáž na zeleném plátně. Vlastně pozadí za mnou bylo bílé a kolem kamery byla spousta zelených žárovek namířených v kruhu přímo na mě, takže si pak kamera vychytala jen spektra modré a červené barvy. Sranda byla, když si to šel zkusit někdo v zeleném triku, to pak byl jenom průhledný.

Potom jsme absolvovali večerní projížďku po městě, všechno tak krásně svítilo. Cítil jsem na sobě dech dějin, když jsme byli u Lincolnova pomníku, vzpomněl jsem si mimochodem na Pravou blondýnku nebo na Planetu opic, kde Matt Damon přistál konečně na Zemi a přímo u této památky a tam byl Ape Lincoln (jakože vtip, místo Abe - zkratka Abraham - tam je Ape - anglicky op, hahaha)...

Druhý den jsme se pak spíš procházeli: Bílý dům, Fordovo divadlo, Muzeum holokaustu (bohužel jsme se nedostali k tomu, abychom se podívali na tu stálou výstavu, která je podle všech, co ji viděli, dechberoucí), a samozřejmě nějaké ty nákupy. Washington mě velmi příjemně překvapil, ne že bych očekával málo. Právě naopak. Opravdu tohle město doporučuji komukoliv, kdo by přemýšlel o cestě do Spojených států. Nejen že je to hlavní město, ale je tu rozhodně spousta věcí, které je třeba vidět.

Divadlo Ford's theater, kde byl zastřelen Abraham Lincoln 15. dubna 1865

Pohled na Capitol z Muzea Zpráv Newseum, v popředí vlajky na kanadském velvyslanectví

Socha vojáků, kteří vztyčují americkou vlajku během bojů v Pacifiku v době Druhé světové války byla inspirována slavnou fotkou Iwo Jima

Tak jsem se procházel kolem Bílého domu...:)

Pohled na Capitol zepředu, tady měl Obama svojí inauguraci, město tehdy zažilo rekord, tolik lidí tu nikdy před tím a zatím ani potom nebylo

Uprostřed obrázku je Washington monument. Tahle fotka se mi, myslím, celkem povedla

Abraham Lincoln sedí na svém křesle a hledí přes Washington monument na Capitol

L.A. Kings vs. Colorado Avalanche

Na hokej jsem se vždycky díval akorát v televizi, když hrála reprezentace buď na mistrovství světa nebo na olympiádě. Tady se snažím sledovat každý zápas Penguins. Živě jsem byl na hokeji párkrát v Kadani a snad dvakrát v Chomutově, pokaždé Kadaň proti Chomutovu. Když jsem byl v L.A., zašli jsme s tetou, jejími synáčky a jejím přítelem Lukášem (díky kterému jsme ty lístky sehnali) na zápas NHL - Los Angeles Kings proti Colorado Avalanche. Těšil jsem se na Hejduka, ten ale kvůli zraněnému koleni nehrál, bohužel ani na střídačce nebyl. Ani slovenský brankář Budaj se na ledě neukázal, zřejmě, aby se těsně před Olympiádou nezranil. Jinak to ale byl úžasný zápas. Králové porazili Lavinu 3:0. Viděli jsme spoustu skvělých akcí, dokonce byla i rvačka!

Honza zrovna psal na svém blogu, jak Kadaň hraje s Táborem (držim palce!!). A tohle jsem slyšel i od jiných lidí, ale je pravda, že fandění v Česku a v Americe se v mnohém liší. Zatímco na kadaňském zimáku může být tak kolem 500 lidí a dělat hluk od začátku do konce, bouchat do bubnů, skandovat různá hesla, podporovat domácí tým a bučet na tým hostů, tady bylo tak nějak většinou ticho. Teda ne, že by bylo diváků málo, odhadl bych to na dobrých 18 000, takže celá Kadaň by se tam vešla. Samozřejmě když někdo dal gól, všichni byli na nohou a veselili se, ale během hry to byly spíš takové neorganizované jednotlivé pokřiky.

Sranda byla, že o nějakých 15 řad za námi seděl takovej českej děda. Byl tam sám a na všechny slovanské hráče pokřikoval nejrůznější nadávky, jako třeba "Svatoš neumí bruslit!", čemuž Američané nerozuměli, my jsme se tomu ale strašně smáli, protože nám připomněl právě to naše české fandění.

Zápas jsem si ale strašně užil, měli jsme parádní místa skoro úplně u ledu, dokonce jednou během hry vypadl puk z kluziště a spadl asi metr ode mě. Tlustý Havajan přede mnou byl ale rychlejší.

A naštěstí se nemusím před svými pittsburskými kamarády stydět, že jsem zradil Tučňáky, protože jsme na sobě všichni měli červené české reprezentační dresy!

Už asi v 6. minutě se poprali...

Taky jsem si střelil, a trefil jsem se

Pocta olympionikům

Tenhle kluk je ročník 1991... je o rok starší než já...a hraje za NHL tým Colorado Avalanche...

Jonathan Quick je brankář amerického olympijského hokejového týmu

O přestávce hráli mí bratránečkové přátelský zápas, proto jsme vlastně ten večer do Staples centre šli. Johnny dal dokonce gól. Bylo to strašně super vidět moje malý bratránečky hrát na tom samým ledě, kde hrajou největší hvězdy NHL a ten večer dokonce i 8 olympijských reprezentantů!

Johnny, Já a Jay před Staples centre

Staples centre samo o sobě, už jsem tam jednou byl, na NBA v roce 2005 když LA Lakers hráli basketbal proti Denveru Nuggets, takže se dá říct, že kdykoliv jdu do Staples, hraje LA proti týmu z Colorada...

Universal Studios, Hollywood

Když mi bylo 5, jeli jsme celá rodina do Los Angeles za tetou. Tenkrát jsme toho viděli víc než jen L.A. Byli jsme i v San Franciscu, San Diegu,... v Pasadeně jsem spadl do jezírka, kde žily piraně, naštěstí se mi ale nic nestalo. Šli jsme ale také do Universal Studios (US), je to zábavní park, ale zároveň je to to místo, kde se skutečně natáčejí filmy, seriály a různé televizní show.

Já si toho z US zas tolik nepamatoval, tak jsem to s tetou při jedné konverzaci jen tak nadhodil, ale ukázalo se, že to byl spásný nápad. Bratránečkové totiž v pátek neměli školu, protože jejich vedení je inteligentní a dá jim volno na Presidents' Day. Naše vedení nám teda zase dalo volno celý týden kvůli sněhu a dneska, ve středu 17. února, zase sedíme doma.

Tak jsme vymysleli, že půjdu se svými sedmiletými bratránky-dvojčaty do Universal Studios. Nejdřív jsem měl strach, co když je nebudu zvládat, ale všechno probíhalo hladce. Dostali jsme do batůžku svačinu, pití a šli jsme. Byla legrace sledovat, jak jim to všechno připadalo tak opravdové, byli jsme třeba na "Simpsons ride", což byla vlastně stará dobrá virtuální realita. Vozík s námi házel na strany, nahoru, dolů, skoro jsme chvíli byli i hlavou dolů a všude kolem sebe jsme viděli promítané okolí, to se mi moc líbilo.

Na Jurském parku jsme projížděli mezi dinosaury, kteří na nás občas stříkali vodu, na konci nás potom chtěl sežrat obří Tyrranosaurus Rex, ale unikli jsme mu v poslední chvíli kolmým pádem, tam se mi málem žaludek dostal až do krku, ale byla to paráda.

Taky jsme byli na prohlídce. Jeli jsme v takovém vláčku a všude kolem nás byla nějaká místa, kde se natáčely nejslavnější filmy světa. Rozhodně jsme si ten den všichni spolu užili!

Co dodat?

Hollywood City Walk, slyšel jsem tam hudbu, kytara a dívčí hlas, říkal jsem si, že v nějakém baru mají nahlas puštěné rádio, pak jsem si ale všiml, že oba instrumenty patří nějaké pouliční umělkyni. Jmenovala se Chelsea Williams a já jsem si za pět dolarů koupil její CD, protože mě tohle všechno inspirovalo. Chtěl bych totiž jednou jet někam, kde mě nikdo nezná a zkusit hrát na ulici, protože ulice je ta nejlepší kritika.

Tahle opice byla fakt strašně vtipná

Jurský park

Psycho, chlápek zrovna naložil mrtvolu do auta, ale pak si všiml nás, chvíli jen tak kráčel naším směrem, pak se rozeběhl, ale naštěstí jsme mu ujeli.

Opravdová Wisteria lane, znáte ze Zoufalých manželek, tady jsme museli být všichni potichu, protože byla možnost, že se právě teď někde natáčí

Všimněte si, jak jsou ty dveře vpravo malinké, filmaři tak můžou vytvořit iluzi, že nějaký hrdina je prostě obrovský

To jsem já se svými bratránečky, Jay vlevo, Johnny vpravo, za námi je billboard...

Jedno z videí, která jsem v US pořídil, další jsou tady: Tokyo Drift, Srandovní opice, Válka Světů

Město Andělů

Zatímco v Pittsburghu se moje "Nová rodina" potýkala s dvěma metry sněhu, já jsem měl namířeno do slunečného Los Angeles, kde i na začátku února bylo přes 20 stupňů. Původně jsem měl letět od středy 10. 2. do pondělí 15. 2. protože to pondělí měl být jeden z velkých amerických svátků - Den prezidentů. Jenže ten víkend před mým odletem začalo mohutně sněžit a pak nám vedení Pittsburských veřejných škol začalo ve velkém rušit dny vyučování, tak jsme přehodili letenky ze středy už na úterý, a ukázalo se, že to byl dobrý tah. Všechny středeční lety byly totiž kvůli špatným podmínkám buď zrušené nebo hodně zpožděné. Pak jsem se ještě dozvěděl, že Den prezidentů se sice slaví, školy ale otevřené budou, což jsem tak úplně nechápal, protože všude jinde byly zavřené nejen školy, ale i banky, pošty a jiná veřejná místa. Bylo to tak nějak všechno zmatené...

Každopádně, když jsem ale přiletěl do L.A., čekal jsem, že mě vedro a dusno praští přes xicht, ale naštěstí bylo hezky a příjemně. První dva dny jsem strávil se svou tetou Janou, jeli jsme se třeba projet na Hollywood Boulevard, viděli jsme Kodak Theater, kde se předávají Oscaři a mnohem víc, nenašli jsme ale parkování, tak jsme se na to vykašlali a udělali jsme si jen projížďku. Třetí den jsme vyzvedli moje bratránečky, kterým letos bude už 8 let! Strašně vyrostli. Poprvé jsem je viděl, když jim byly dva roky, potom když jim byly 4, tak doufám, že je příště uvidím dřív než jim bude 16. S klukíkama jsme toho taky hodně zažili, o čemž napíšu ještě ve dvou následujících článcích.

A kromě míst, která jsme navštívili, kromě her, které jsme spolu hráli a kromě věcí, které jsme viděli, jsme toho taky hodně snědli! Tetička se pořádně předvedla a hned první večer se vytasila s bramboračkou, měli jsme i vepřo-knedlo-zelo a rajskou omáčku. Dokonce jsme spořádali (teda hlavně já) tři rukávy jablečného štrůdlu! Takže jsem se na pár dní ocitl v takové české oáze.

Když jsem se pak vrátil do Pittsburghu, bylo tu strašně moc sněhu a pořád sněžilo, vlastně i teď sněží, a ještě dlouho nepřestane... Z letiště jsem pak musel jet taxíkem, protože pro mě Edna nechtěla přijet. A dneska jsem musel jít do školy pěšky, protože náš autobus prostě nepřijel. Já vim, že je teď v česku taky hodně sněhu, a že je to tam asi taky dost divoký, ale tady ještě dneska, víc než týden od první sněhový bouřky, nejsou některé vedlejší silnice odklizené. Tak jsem jenom chtěl přiblížit situaci. Ještě napíšu článek o Universal Studios, kam jsem šel s bratránkama a o zápase NHL, kam jsme šli všichni společně.

Já s tetou Janou

Je takový teplo, že radostí skáču do vzduchu!

Ať žije Photofiltre a úprava kontrastu a světlosti... Na pláži Venice Beach, která je i častým místem výskytu nejrůznějších celebrit se slézají veškeré existence. Na snímku je skupina asi 50 lidí, kteří na pláži hráli na všelijaké rytmické a perkusivní nástroje. Pěkná podívaná a poslouchaná (poslyšaná,...) radši jsme se tam ale moc dlouho nezdržovali, protože to tam tak zvláštně zavánělo. Na pláži jsou do konce sídliště "doktorů", kteří můžou předepsat lékařskou marihuanu. Vaše lékařská diagnóza zřejmě ale závisí na tom, kolik zaplatíte. A je to naprosto oficiální a legální. Myslím, že tam ale mají povolený vstup až od určitého věku...

Stromo-muž, lidi dělají pro peníze různé věci

Promenáda na Venice Beach

Sníh...všude!

Bystřejšímu čtenáři zřejmě po přečtení nadpisu došlo, že tady celkem slušně sněžilo. A když říkám slušně, myslím tím, že za jednu noc z pátku na sobotu napadl dobrý metr sněhu. Meteorologové to dokonce považují za největší sněhovou bouři za posledních sedm let. Nedivím se. Když jsme se probudili do sobotního rána, za okny bylo bílo. Všechno bylo pod sněhem. Čekal bych aspoň že silnice budou jakž takž odklizené, ale to jsem čekal moc. Naše ulice byla prostě zasypaná. A stále je. Všichni už vědí, že silnice je neprůjezdná, protože se tu už několik aut prostě zaseklo a nešlo jim se pohnout tam ani zpátky.

V tuhle chvíli bych normálně měl být ve škole, ale administrace Pittsburských veřejných škol nám dala sněhové prázdniny. Je to už druhý takový den v tomhle školním roce. Tak jsem si říkal, jak by to asi vypadalo, kdyby se dveře našeho gymplu prostě neotevřely, kvůli nadměrnému množství sněhu... To by se prostě nestalo. Maximálně by se k nám lidi z Vejprt, Kovářské a Kryštofek nedostali, ale škola prostě jede dál.

Byla to docela legrace pozorovat, jak lidi blázní. Chodníky jsou všechny zasněžené, takže všichni chodí po silnici. A nejen chodí. Viděl jsem lidi na kole, na běžkách, dokonce někdo vytáhl i sněžnice. Obchody byly přeplněné, jak si lidé sháněli zásoby na kalamitu, protože z úterý na středu má zase sněžit. A já ve středu letím do Los Angeles za svojí tetou a bratránky, které jsem, pokud počítám správně, neviděl už tak dobré čtyři roky. Tak snad bude letiště fungovat.

Kostel na Centre street

Takhle vypadala jedna z postranních ulic, ten sníh je prostě projetý auty, pluhy mají jinou práci. Takže veškerý sníh se buď udupe a zmrzne a nebo se shrne na auta, ze kterých to jejich majitelé shážou zase na silnici, čímž vznikne takový koloběh sněhu.

Do školy pojedu zítra na sáňkách

Berla Mrazilka si dala pořádnou práci

Tohle prostě vypadá jako z pohádky :)

Naše Veverčí Hůrka vypadá jako nějaké horské městečko ve francouzských alpách

Tohle je náš dům s pořádnou čepicí

Pořádná vrstva sněhu...takhle to vypadá na planetě Hoth (která by se měla přejmenovat na Coldth - Star Wars/angličtinářskej vtípek...)

(Aktualizace v pondělí 8. února 13:08 Východního času) Zrušili nám školu i zítra !!! Takže do školy pojedu na sáňkách až někdy jindy!

Jak jsou lidi blbí...

Ještě nedávno nás tu bylo 9 exchange studentů. Teď už nás je jenom 7. Byla tu jedna holka z Německa. Zásadně odmítala mluvit německy se svými krajany, prý si chtěla povídat jen anglicky, aby se zdokonalovala. Bavila se víceméně jenom s určitými lidmi a tak nějak na ní bylo vidět, že v něčem jede. Co se týče americké mládeže, nemyslím si, že je nějaký rozdíl. Záleží samozřejmě na tom, s kým se bavíte, ale bohužel i tady je alkohol a drogy pro nezletilé celkem lehce dostupný. Jedním z hlavních a nejčastěji omývaných pravidel našeho programu jsou tzv. 3D: No drinking, No driving, No drugs (Zákaz pití, řízení a užívání drog). Když byť jen jedno z nich porušíme, znamená to okamžité ukončení programu a dotyčný bude poslán zpátky domů. No a takhle právě dopadla Jenny. Říkali jsme si, když už něco dělá, tak ať to aspoň dělá potají, ať jí na to nepřijdou a je pravda, že není-li žalobce, není ani soudce. Jenomže ona, holka pitomá, o tom napsala na svůj osobní blog. Ten blog byl psán německy. Nevím teda proč, když tady němčinu používat nechtěla. Ale průšvih přišel ve chvíli, kdy naše koordinátorka, mimochodem z obou stran rodiny Němka, snad se i narodila v Mnichově, na ten blog zabrousila a samozřejmě to tam viděla.

No a další exchange studentka Kathi prostě odjela. Byla tu jenom na jeden semestr. Tohle teda už tolik nepatří pod nadpis článku. Byli jsme se s ní včera rozloučit. Asi 20 lidí kolem ní uspořádalo takový oběd v Cheesecake factory. Pořádně jsme se najedli, ale pak přišla ta smutná část. Všichni se loučili, objímali, plakali, a znova objímali, už byli na odchodu, ale pak se zase otočili a začali se loučit potřetí... Uvědomil jsem si, že jsem opravdu už v půlce a doba, kdy se takhle budu loučit já, se už nezadržitelně blíží. Čas běží tak strašně rychle, nebo strašně pomalu? Rozhodně tady teda nesmutním. Občas si pročítám svoje články a přijde mi, že z nich vyzařuje jakási ponurá nálada. Ale takhle to není. Třeba teď jsem měl úplně parádní tři týdny, našel jsem rozumnou rovnováhu mezi prací a zábavou, ve škole to bylo taky v pohodě. Až teda na poslední dva dny tohohle týdne. Včera a dneska jsme totiž psali veškeré pololetní práce. To není jako u nás, že se nesmí setkat dvě písemky v jednom dni. Tady se to píše pěkně natvrdo, všechno najednou. Takže dneska (v pátek) v půl třetí, když jsem dopsal poslech z hudebky jsem si neuvěřitelně prdnul...teda oddechnul... (musel jsem si zkusit i ten trochu slabší humor, omlouvám se)

A teď se budu celý týden plus pondělí už jenom flákat! A pak teda zase začne škola a druhej semestr, ale nepřebíhejme!

Práce osvobozuje

Posledních několik dní jsem strávil vcelku produktivně. O víkendu jsme měli zkoušku kapely, na které jsme tak nějak vytvořili písničku, která opravdu připomíná déšť. Prostě to zní jako kapky deště, pak se to rozjede, ale zní to fakt parádně, možná z toho bude taková pěkná instrumentálka. Taky jsem šel do kina na další divnej film. Anglicky se to jmenuje Imaginarium of Doctor Parnassus, což byl jeden z posledních, ne-li dokonce úplně poslední film, kde hrál Heath Ledger. Kromě něj tam hrál třeba Johny Depp, Colin Farrell a Jude Law - neboli, jak se vyjádřila jedna moje kamarádka, všichni Hollywoodský chlapi, který všechny ženský chtěj votento...:) Každopádně pointa filmu mi celkem unikla. Musel jsem si o tom pak něco najít na internetu, protože jsem pak nechtěl bejt za blbce, když bych nevěděl, na co jsem to vůbec šel.

No a jinak jsem si připravil prezentaci na ToK na téma "Do jaké míry jsou Vánoce náboženským nebo kulturním svátkem". Rozvádím tam různé věci, uvádím třeba příklad Česka. Máme 55% nevěřících, ale Vánoce slaví skoro všichni. Jde tedy spíš o tradici než o náboženství, i když jsou Vánoce s křesťanstvím jako vejce vejci :) Taky jsem vypracoval esej na hudebku, kde jsme měli popsat jeden "nezápadní" hudební styl z každého kontinentu, přičemž Amerika se tu dělí na severní a jižní. Tak jsem psal o Egyptě, Brazílii, Indiánech, Austrálii, Japonsku a o Norsku. Nepsal jsem o české hudbě, protože jsem o tom asi před měsícem měl prezentaci, a tak mi to zakázal.

Nadcházející týden tu bude ve znamení závěrečných zkoušek zimního semestru. Takže testy, písemky, eseje,... jenom na ruštině jsme měli i ústní zkoušení, ale to nebylo před celou třídou, jenom s panem učitelem Brownem. Moc se teď na to netěšim, bude toho asi dost. A až tahle válka skončí, a my zas budem žít, pomalu začne muzikálová sezóna. Ucházel jsem se o hlavní roli, ale tu mi nedali, tak jsem se o nic jiného neucházel. Zato jsem se ale přihlásil do muzikálové kapely, kde budu hrát na bicí, zkoušky nám začnou někdy v březnu. Paní Shariff říkala, že se bude zkoušel třeba i tři hodiny každý den, takže se mám na co těšit...

A dneska - 25. ledna 2010 - je to na den přesně pět měsíců ode dne, kdy jsme se v Ruzyni odlepili od země a zamířili jsme vstříc New Yorku. Takže jsem oficiálně v půlce! Ani nevím, jestli je to veselá nebo smutná zpráva. Čas plyne vždycky stejně, ať se děje co se děje, přesto je občas moc rychlý nebo moc pomalý.

Misky

Včera jsem poprvé v životě pracoval v keramické dílně, když teda nepočítám to, jak jsme tenkrát šli se školou do Šuplíku a já vyrobil mamince popelník. Nějak mě nenapadlo, že nekouří, takže ho asi nebude potřebovat. Tentokrát to ale bylo trochu o něčem jiném. Naše agentura CIEE pro nás, zahraniční studenty, pořádá každý měsíc nějaké srazy, pikniky a všemožné aktivity. 7. března se tady koná taková charitativní akce, kde se budou prodávat různé keramické produkty, a hlavně misky vyrobené jak školenými hrnčíři, tak i úplnými amatéry. Když jsme přišli do dílny, hned se nás ujaly takové milé paní. Šel jsem k hrnčířskému kruhu, dostal jsem hroudu hlíny. Hned ze začátku je třeba tu hlínu nahňácat přesně doprostřed, takže musíte tlačit hlínu k sobě a směrem ke středu, pomalu tahat směrem nahoru a potom stlačit dolů, a pak, když dáte ruce pryč a ta hlína se nekroutí, ale jen tak pravidelně točí, máte to nejtěžší za sebou. Potom už se jenom udělá doprostřed díra, a pak si už můžete hrát. První pokus mi moc nevyšel. Musel jsem ten kus vyhodit, ale hned druhý pokus už mě fakt překvapil. Stejně tak třetí. Vyrobil jsem tedy dvě misky na hrnčířském kruhu.

Potom jsem přešel ke stolu, kde se dělaly výrobky z takové té hlíny, jak se nestrká do pece, ale dá se pod větrák a ona vyschne. Tam jsem dostal placku hlíny, do které jsem podle již hotové misky vyřízl kruh. Potom jsem ten kruh vložil do té hotové misky, která vlastně sloužila jenom jako šablona. No, a už chybělo jenom misku nějak vyzdobit. U tohohle kroku jsem se zasekl na dobrých deset minut. Všichni mi pořád ukazovali, co všechno se s tím dá dělat, že můžu do hlíny obtisknout kus záclony a tak.... Potom se mě ty paní vyptávaly na všechno možné, odkud prej jako jsem, jak to, že všichni Evropani mluví takhle dobře anglicky, jestli jsem už někdy pracoval s keramikou. Řekl jsem jim o tom popelníku, ale že jinak spíš dělám do muziky. Řekli mi, že tohle je úplně to samé, ať se prostě nechám něčím inspirovat. Tak jsem si začal tak trochu hrát a takhle to dopadlo:

Tohle byla první miska, kterou jsem vyrobil. Možná vypadá spíš jako květináč, ale já jsem na to pyšnej :)

Tohle už, podle mě, vypadá mnohem líp...

A tohle je ta třetí, udělal jsem na dno houslový klíč a na okraj ucho, kterým ta miska může poslouchat hudbu... ano, vymyslel jsem si k tomu příběh :)

Mimochodem, tyhle misky nejspíš nebudou sloužit k jídlu. Aspoň ne ty naše, amatérské. Jde spíš o estetickou hodnotu, o to, že jsou ručně vyráběné, a hlavně o tu charitu. Tak snad to někomu pomůže.

Mimochodem, ve velkém se tu pořádají sbírky na Haiti. Každý den tu na obědě dvě moje kamarádky obcházejí všechny stoly a denně vyberou třeba i pár set dolarů. Studenti i učitelé nosí do školy peníze, aby mohli přispět na zemi postiženou zemětřesením. Přijde mi to moc hezký, že se tu takhle činí dobro... I když, jak by řekl Hurvínek: "A proč ty lidi vyráběli misky, aby mohli dát chudejm peníze? Proč jim je nedali rovnou?"