Dostali jsme za úkol napsat úvahu na téma "Opyš nebo opiš", tady to je:
Když jsem zadání slohové práce slyšel poprvé, říkal jsem si, co je to asi za nesmysl. Tak jsem si slovo „Opyš“ vyhledal na internetu (tzv. progoogloval, jak jsem teď někde slyšel) a zjistil jsem že opyš s malým „o“ je: „geomorfologický útvar s charakterem úzkého hřbetu“, s velkým „o“ to potom je jeden z devíti původních pražských vrchů, a sice toho, na kterém stojí Pražský hrad.
Tak jsem se tedy dozvěděl, co nové slovo znamená. Ale co teď? Jak se dá psát úvaha o pražském vrcholku? Myslím, že práce je myšlena spíš jako poukázání na to, jak je čeština pestrá. Známe samozřejmě spoustu homonym, která se dají lehce zaměnit, a nejednomu cizinci mohou způsobit naprostou dezorientaci. Krásně je tento úkaz popsán v Rostenově knize Pan Kaplan má stále třídu rád. Žáky newyorské večerní přípravné školy pro dospělé totiž zaráželo, že „zatímco se stromu seskočil rys, vzal jsem si bílý rys“. Takových případů, které matou nejen cizince, ale i rodilé mluvčí, bychom mohli najít i stovky.
Zajímavé je také přemýšlet, jak vlastně slovo Opyš vzniklo. Když jsem byl malý, bavilo mě hrát si se slovy, to mi tedy vydrželo dodnes. Často jsem si říkal jedno a to samé slovo neustále dokola, až mi začalo připadat podivné a začal jsem přemýšlet, jak asi mohlo vzniknout, kdo ten název vymyslel. Nevím proč, ale vždycky jsem si představoval několik lidí, oblečených v montérkách, jak sedí v dílně a někde v rohu je na hromadě naházeno několik věcí, které zatím nemají jméno, ti lidé si vždycky jednu věc vezmou a začnou přemýšlet, jak ji pojmenují. A když už něco vymyslí, zapíšou to do Knihy slov a pokračují dál, dokud nebude pauza na oběd.
Nevím ale, jak by se naším slovotvůrcům vešla do dílny Opyš. Můžete si tedy myslet, že moje teorie má jisté trhliny, ale já jsem si ji pojistil. Slovotvůrci mají totiž svůj speciální elitní výjezdový oddíl, který jezdí po „nemovitostech“ a pojmenovává je přímo v terénu. Když se potom oddíl vrátí, zapíše všechny své úlovky do Knihy slov a čeština je zase o něco bohatší. Slovotvůrci tu byli již hodně dávno. Kdybyste si pročítali Knihu slov, zjistili byste, že již první artikulované zvuky jsou v ní obsaženy. Pro zajímavost první zápis je „argh“ a doslova to znamená „urgh“. Myslím si, že je všem jasné, že mezi známými slovotvůrci byl např. Josef Čapek (robot), Jan Žižka z Trocnova (píšťala – ve významu střelné zbraně) a samozřejmě Jára Cimrman.
Když jsem zadání slohové práce slyšel poprvé, říkal jsem si, co je to asi za nesmysl. Tak jsem si slovo „Opyš“ vyhledal na internetu (tzv. progoogloval, jak jsem teď někde slyšel) a zjistil jsem že opyš s malým „o“ je: „geomorfologický útvar s charakterem úzkého hřbetu“, s velkým „o“ to potom je jeden z devíti původních pražských vrchů, a sice toho, na kterém stojí Pražský hrad.
Tak jsem se tedy dozvěděl, co nové slovo znamená. Ale co teď? Jak se dá psát úvaha o pražském vrcholku? Myslím, že práce je myšlena spíš jako poukázání na to, jak je čeština pestrá. Známe samozřejmě spoustu homonym, která se dají lehce zaměnit, a nejednomu cizinci mohou způsobit naprostou dezorientaci. Krásně je tento úkaz popsán v Rostenově knize Pan Kaplan má stále třídu rád. Žáky newyorské večerní přípravné školy pro dospělé totiž zaráželo, že „zatímco se stromu seskočil rys, vzal jsem si bílý rys“. Takových případů, které matou nejen cizince, ale i rodilé mluvčí, bychom mohli najít i stovky.
Zajímavé je také přemýšlet, jak vlastně slovo Opyš vzniklo. Když jsem byl malý, bavilo mě hrát si se slovy, to mi tedy vydrželo dodnes. Často jsem si říkal jedno a to samé slovo neustále dokola, až mi začalo připadat podivné a začal jsem přemýšlet, jak asi mohlo vzniknout, kdo ten název vymyslel. Nevím proč, ale vždycky jsem si představoval několik lidí, oblečených v montérkách, jak sedí v dílně a někde v rohu je na hromadě naházeno několik věcí, které zatím nemají jméno, ti lidé si vždycky jednu věc vezmou a začnou přemýšlet, jak ji pojmenují. A když už něco vymyslí, zapíšou to do Knihy slov a pokračují dál, dokud nebude pauza na oběd.
Nevím ale, jak by se naším slovotvůrcům vešla do dílny Opyš. Můžete si tedy myslet, že moje teorie má jisté trhliny, ale já jsem si ji pojistil. Slovotvůrci mají totiž svůj speciální elitní výjezdový oddíl, který jezdí po „nemovitostech“ a pojmenovává je přímo v terénu. Když se potom oddíl vrátí, zapíše všechny své úlovky do Knihy slov a čeština je zase o něco bohatší. Slovotvůrci tu byli již hodně dávno. Kdybyste si pročítali Knihu slov, zjistili byste, že již první artikulované zvuky jsou v ní obsaženy. Pro zajímavost první zápis je „argh“ a doslova to znamená „urgh“. Myslím si, že je všem jasné, že mezi známými slovotvůrci byl např. Josef Čapek (robot), Jan Žižka z Trocnova (píšťala – ve významu střelné zbraně) a samozřejmě Jára Cimrman.
