Kdokoli se mě zeptá, jak bylo, říkám prostě, že to bylo skvělý a bylo tam teplo. Ale ve skutečnosti to nejde povědět takhle jednoduše. Samozřejmě byly špatné chvíle, taky jsem se možná chvilku nudil a v jednu chvíli mi šlo o život, nebo jsem si to aspoň myslel. Nakonec se ukázalo, že ten rastaman s mačetou se jenom ptal, jestli máme rádi Bushe, a vzhledem k tomu, že Bushe nemá rád nikdo, nebylo těžké odpovědět. Nakonec jenom zařval, že ho zabije, protože dohnal celý světový národ do války. Ale však on se uklidní, až Obama nastoupí do funkce.
Ale byla to další zajímavá věc a byla to malá daň za to, že jsem si mohl prohlédnout přírodu krásně zblízka. Nechci se tu rozepisovat o všem, co jsme dělali, viděli nebo zažili, protože většina toho se prostě nedá přenést. Co ale stojí za zmínku jsou lidé. Jsou strašně milí. Je pravda, že mají taky rádí svůj obchod a nic u nich není zadarmo, ale to je, myslím, všude stejné. Jakmile jim řeknete, že nemáte zájem, oni Vás nechají, nepřemlouvají Vás dlouho, plácnou si a řeknou nějakou obvyklou jamajskou hlášku jako: "respekt", "one love"! Je možné, že někoho by to štvalo, ale nikdo nikoho nenutí tam jezdit. Mně se to strašně líbilo. Když nás jeden černoch, se kterým jsme se domluvili nabral do auta a jeli jsme horskou cestičkou, po které jen tak někdo nejezdí, měli jsme vážně strach, že nás třeba unese, ale skutečnost byla taková, že všechno dopadlo absolutně bez problému a dokonce nám i přivezl telefon, který si moje nejmenovaná sestra zapomněla v jeho autě:-) Zároveň mají jamajčani jednu vlastnost, na kterou si musíte dlouho zvykat, než Vám přestane vadit. Jsou pomalí. Mají na všechno čas, co dělají. Jeden příklad za všechny: Hned při příletu na letiště v Montego Bay jsme museli všichni projít pasovou kontrolou. Pomalejší úřednice jsem neviděl. Když jsme se asi po hodině (a to jsme zdaleka nestáli poslední), dostali na řadu, paní si asi 2 minuty hrabala v jedné kapse, pak v druhé a když už jsme byli nervózní, co tak dlouho hledá, vytáhla konečně bonbon a s flegmatickým obličejem si ho strčila do pusy. Pak si teprve, jakoby překvapeně, všimla našich pasů.
Další zážitky a všechno tomu podobné se pokusím lehce přiblížit nějakými fotkami.
Mimochodem, další fotky jsou
ZDE, postupně je tam přidávám, tak koho to zajímá, může průběžně sledovat.
Tohle byla jedna z nejkrásnějších chvil dovolené, tam úplně vzadu je vidět Blue mountain - nejvyšší hora Jamajky.
Tahle fotka nemá ani tak uměleckou hodnotu, jako spíš citovou:-) Vyfotil jsem ji, abych měl případný důkaz, kdyby nás ten černoch unesl. Je to SPZ auta, kterým jsme jeli. Nazpátek nás ale vezl jiným autem, to už jsme ale věděli, že se nemáme čeho bát.
Tady jsem si na pláži hrál s foťákem a myslím, že se mi ta noční scéna celkem povedla. To město je Negril, žije hlavně z turismu, takže tam je banka, bankomat, obchody se suvenýry, drogerie a hlavně Burger king, který měl věčně plno. Vždyť i Usain Bolt, světový rekordman v běhu na 100 m a jamaský rodák, se netají láskou k fast foodům.
Jé, ajo, oni vlastně byly Vánoce...můžu se přiznat, že kdyby nehrály typické americké koledy (ale ve stylu reggae), vůbec bych si Vánoční období neuvědomoval...
No, západ slunce, to je moje slabost...A dalším mimochodem, tohle je můj (vlastně "náš") 300. článek na tomhle blogu, mezitím se tu událo dost změn, už jsem několikrát přemýšlel o zrušení, ale nedalo mi to. Takže snad jich přibyde:-)
Evo, je to pravda?