První koncert

Odehráli jsme první koncert. Jmenujeme se The Admirals a hrajeme rock...:-)

Právě držím v ruce láhev od limonády Crush na Murphyho("brácha") hlavě a řikám: "I've got a crush on you"...taková slovní hříčka no...

Na Veverčí Hůrce

Čtvrť, ve které v Pittsburghu momentálně žiju se jmenuje Squirrel Hill, což ve volném překladu může znamenat Veverčí Hůrka. Je tu toho hodně, je tu Starbucks, je tu pár fastfoodů, obchody se zmrzlinou, kostel, židovská posilovna... Ano zní to zvláštně, ale v téhle čtvrti polovinu populace tvoří židovská...menšina ne...polovina. Není proto výjimkou potkat tu nějakého vousáče s loknami a kloboukem. A je tu i hodně muzikantů, téměř každý, s kým se seznamuji na něco hraje, překvapivě je tu hodně basáků, to se jen tak nevidí. Mimochodem Pittsburgh bude brzo hostit zasedání G-20.

Správný sparťan

Ano dědo, asi bys to rád slyšel, hraju za Spartu, tým naší školy se totiž jmenuje Schenley Spartans. Hráli jsme první zápas proti McKeesport Tigers a prohráli jsme asi 5:1, ale i tak to pro mě byl úspěch, byl jsem na hřišti asi 15 minut a párkrát jsem si dokonce kopnul do míče:-)

Ano, trochu emofotka, ale zkuste se vyfotit tak, aby bylo vidět i co máte na sobě a přitom Vám musí stačit délka vlastní ruky (fotbalový/soccerový dres Schenley Spartans)
Trochu lepší vybavení než Gymnázium v Kadani si řikám...jinak fotbalové hřiště McKeesport Tigers(hráči v modrém)

To jsem musel vyfotit

Zajíček si jen tak poskakoval po naší ulici, tak jsem ho "sejmul" foťákem a teď je z něj jen snímek

Potkal jsem tu holku, která na sobě měla tuhle mikinu (hoody), česky ani slovensky neuměla, ale babička je prý Slovenka

Cesta do velkoměsta

A je to tady. Nejdřív přede mnou byly čtyři roky, postupně doba ubývala. Čím dál víc jsem se těšil a zároveň jsem se čím dál víc obával neznámého. Najednou už jsem začínal přemýšlet, že za rok touhle dobou už budu někde v USA, dozvěděl jsem se, kam mě agentura posílá, s rodinou jsem byl pravidelně ve spojení (díky facebooku, ačkoliv na něj dost lidí nadává, když ho používáte na to, na co potřebujete, může Vám dobře pomoci.) Najednou jsem se už začal postupně se vším loučit. Poslední den ve škole, poslední koncert s touhle kapelou, a s touhle... Naposled se podívat na Kryštofky, poslední oběd doma, poslední probuzení v mojí posteli. Strašně rychle to uteklo.
Najednou mám za sebou i „Orientation meeting“ v New Yorku. Ve skutečnosti to bylo v New Jersey, což není to samé, ale do toho se pouštět nebudeme. V hotelu Sheraton v blízkosti letiště Newark se nás sešlo asi 100 výměnných studentů z různých koutů světa (Česko, Slovensko, Jižní Korea, Čína, Brazílie, Španělsko, Německo, ...) Většina z nás se nikdy před tím nepotkala, ale nejspíš v důsledku toho, že máme všichni něco společného jsme se velice rychle skamarádili nejen v rámci národa, ale tak nějak globálně :-) Na úvod nám dělali přednášky, hlavně o sexu, o tom, co se dá označit za harašení a podobně, opět jsem se přesvědčil, že v USA vládnou prudérní názory... Pak jsme dělali skupinové aktivity, hráli jsme seznamovací hry a povídali si o tom, jak to tam chodí. Ovšem hřeb celého pobytu byla prohlídka New Yorku. Je to nejspíš největší město, ve kterém jsem kdy byl. Projížděli jsme autobusem křížem krážem, zatímco nám trochu trhlá průvodkyně vyprávěla o krátké americké historii. Vrcholem všeho byla návštěva „Top of the rock“ v Rockefeller center. Byli jsme na špičce jednoho z nejvyšších mrakodrapů v New Yorku a měli jsme úžasný výhled na Central park, Empire state bldg., Chrysler a tak... Naprostá bomba! A hned potom jsme nastoupili na loď Zephyr, která nás vzala na projížďku kolem Manhattanu a Sochy svobody. Legrace pak byla v hotelu, kde jsme se studenti všech národností sešli u bazénu a u vířivky a vyprávěli si zážitky a kam kdo jede a jak je každý „totally excited“ (tahle fráze se tu používá vážně strašně často, pro neználky – cca něco jako úplně natěšený). Zjistlili jsme, že si vzájemně dobře rozumíme nejen díky angličtině, ale i díky tomu, že tam máme něco společného, i když v normálním životě bychom o sebe třeba ani nezavadili. Tak proběhla noc, většina z nás vůbec nešla spát, a od 3 hodin ráno odlétaly jednotlivé skupinky do svých destinací za hostitelskými rodinami.
Já letěl přes Detroit, což je celkem nelogické, když se podíváte na mapu USA. Polovinu tohoto článku jsem napsal na letišti. Vevnitř tam lítal ptáček, asi chtěl zkontrolovat, jak se to ti lidi naučili. Když jsem dorazil na letiště v Pittsburghu, zjistil jsem (poté, co jsem se strašně dlouhou cestou dostal tam, kam jsem chtěl), že mám díru v kufru. Když jsem asi po půl hodině našel svoji hostitelskou rodinu, protože na mě čekala někde jinde, než jsem byl já, šli jsme ten kufr reklamovat a já dostal od společnosti nový ;-) A dostávám se k tomu, na co někteří možná čekají. Jak se tu mám: Je to tu paráda. Můj „brácha“ Murphy mě pořád bere někam na procházky po městě, kde pořád potkáváme nové lidi, jejichž jména si často nepamatuju déle než pět minut. Maminka dobře vaří, ještě jsem tu doma neměl ani pizzu ani hamburger :-) Budu informovat, jak to tu zvládám. Omlouvám se, že celou dobu nepíšu a pak najednou taková dlouhá kráva, ale když už si na ten blog najdu jednou čas...

Úpadek bloggerů

Někdo by tento článek začal: Poslední dobou si říkám, že... Jenže já si poslední dobou neříkám nic, co by se nějak týkalo bloggování. Až si říkám (a říkat si to mě napadlo až teď), že je to možná škoda. Protože jsem vždycky rád četl všechny ty blogy lidí známých i neznámých. Rád jsem vyrážel fotit přírodu, aby ještě ten večer mohli internetoví návštěvníci psát uznalé komentáře. Rád jsem sháněl zajímavé informace typu Věděli jste, že...

Všiml jsem si ale, že nejsem jediný, koho postihla blogová recese. Na liště tohoto blogu jsou odkazy na blogy mých přátel a známých. Některé byly naposled aktualizovány třeba i před dvěma měsíci. Já jsem naposled psal, že Jaro už je tu. Na Vzpomínku na Císařský den pana Skotka nebo na Trojboký hraniční kámen MP sice asi ještě nemám, ale už se pomalu blížím. Jeden z mála neúnavných pisatelů je Honza. Který stále publikuje svoje úvahy, poezii a fotky... Jemu se už asi taky nevyrovnám, ale věřím, že až budu rok v Pittsburghu, napíšu sem nějaké své postřehy... Tak snad si sem zase najdete cestu...:-) Vítejte zpátky!

Jaro už je tu!!!

Tak jsem konečně využil krásného počasí a vyrazil jsem na fotoprocházku. Respektive nejdřív jsem šel s Bugem a když jsem viděl, kolik toho už rozkvetlo, musel jsem se pro foťák vrátit. Hlavně ještě jedna věc mě přesvědčila. Na cestě přede mnou ležela užovka obecná. Chvíli jsme na sebe koukali a po chvíli ji zájem přešel, tak se odplazila. Když jsem se však s foťákem vrátil, už tam nebyla. Tak snad příště...

Vysoce výkonný víkend

Tenhle článek jsem sice chtěl napsat už dřív než před týdnem, ale nějak nebyl čas.

Prostě ten víkend hodně vzadu (kolem 14.3.) jsem měl opravdu hodně akcí. Začnu divadelně, protože i ten víkend pro mě začal divadelně.

V pátek 13. 3. jsme se s divadlem Navenek jeli zúčastnit Lounského divadlení s Goldoniho hrou Treperendy. Nedávali jsme si moc šancí po tom, co nás loni porota vypekla, zkritizovala nás a poslala se svěšenýma ušima zpátky domů. Jeli jsme si prostě užít velké divadlo. Překvapení nastalo už když jsme viděli, resp. slyšeli plné hlediště. Viděli jsme ho o trochu později, než by se nám líbilo, protože nám někdo zapomněl říct, jak se otvírá opona. Našel se však člověk pohotový, všemi mastmi mazaný, který v Lounech nehrál poprvé, a celkově to není žádný nováček,...prostě jsem si vzpomněl a otevřel to:-) Návštěvnost byla největší z celé přehlídky. Přišlo na náš 163 lidí. V diváckém hlasování, kde mohli návštěvníci vhodit svůj lístek do tří krabic podle stupnice líbivosti, jsme taky nedopadli zrovna špatně. Vyhráli jsme cenu diváka! To je prostě víc, než jsme si představovali, porota na nás byla zlatá a všechno to prostě vyšlo a my máme radost!

Další divadelní představení, které se mě týkalo bylo už v sobotu ráno. Od 11:00 jsme s kláštereckou divadelní společností KLAS hráli sci-fi Blade Runner. Z tohoto času jsem nebyl zrovna nadšený, protože uvážíme-li návrat z Loun atd. , naspal jsem tak 4 hodiny. Nedal jsem se však zastrašit a do Loun jsem přijel. Abych to nezdržoval, dostali jsme cenu poroty! Režisér Míra Nyklíček říkal, že to opravdu nečekal, já si ale myslím, že kecal:-) Každopádně máme radost!

Z Loun jsme hned po diskuzi jeli do kadaňského Orfea, kde probíhal festival kadaňských kapel Orfeus Rock.

Od 18:00 jsme tam hráli s kapelou Rapa Nui. Publikum bylo skvělé, i když zřejmě nepřišlo na žánr, kterým my oplýváme. To nám ale nevadí, my už jsme zvyklí:-) Mimochodem přijďte tuhle sobotu 28. 3. 2009 do clubu Garage v Kadani, protože vystoupíme společně s kapelami Goodfellas z Karlových Varlat a Fidibus z Prahy. Přijďte a budeme mít radost!

A nakonec všeho jsme hráli v 20:00 s Innominado. Hráli jsme na 120%. Publikum to zřejmě poznalo, protože všichni byli skvělí. Myslím, že to byl náš zatím nejlepší koncert. Hráli jsme novou písničku, která byla zřejmě taky dobře přijata. Tato přehlídka kapel byla také soutěžní, diváci mohli odevzdávat své hlasy jednotlivým kapelám. 1. místo vyhrála kapela Spath, která si jako cenu vybrala nahrávací den ve studiu. Na 2. místě jsme se s Innominado umístili my! A v důsledku toho se aktivně zúčastníme kadaňského rockfestu Vysmáté léto 2009 a z toho máme radost!

No, a pak se divte, že nemam čas, psát o tom na blog...

Roberto Benigni - La vita è bella

Dnes jsem se díval na film Život je krásný, který už jsem kdysi dávno viděl, ale nic moc jsem si z něj nepamatoval. Věděl jsem, že tam je muž, který se snaží ulehčit svému synovi situaci v koncentračním táboře. Celé to prý je jen hra a když nasbírají 1000 bodů, dostanou jako vítězové opravdový tank.

To je však jen ta pomyslná červená nit, která vede celým příběhem. Když jsem se na to díval tenkrát, neznal jsem ty souvislosti, viděl jsem jen nějakého Itala, jak kašpaří někde v malé místnosti v pruhovaném pyžamu. Teď jsem viděl tu skutečnost:

- "Jaký máte politický názor?"

- "Benito! Adolfe!, nechte se už!...Pardon, co jste to říkal? "

Nechci tu nějak zvlášť prozrazovat celou zápletku, ale musím se nad tím pozastavit. Film se vlastně odehrává ve dvou polovinách. Nejdřív se takový šašek Guido snaží zbalit pěknou dámu, která si má brát někoho jiného. Pořád si na ni připravuje všelijaká překvapení, vymýšlí si výmluvy, ale ve všem je až nadpřirozeně pohotový, a člověku se zdá, že mu všechno lehce projde. Někdo, kdo o tomto filmu slyšel, že je to třeba válečná komedie z prostředí koncentračního tábora, zatím stále netuší, kdo mohl tento popisek snímku dát. Když se dva zamilovaní dají dohromady, usadí se v domku v jednom malém italském městečku a mají syna Giosué. Může se psát tak rok 1944-1945. Guida i Giosué odveze vlak do tábora.

- Guid: " Vidíš, Giosué? Pojedeme vlakem. Všichni tihle lidé tu stojí frontu, protože tam chtějí být taky. Tak moc je to tam skvělé. To víš...vlaky, hodně lidí, všichni se mačkají..."

- Giosué: " Tam nebudou sedačky?"

- Guid: " Je vidět, že si ještě vlakem nejel...sedačky ve vlaku...kdo to kdy viděl..."

Zaráželo mě, s jakou lehkostí dokázal Guid jednat. Snažil se převést veškeré dění kolem sebe na tu hru, kterou hrál se svým synem. Guid, ač se choval jako blázen, musel být opravdu geniální...Já na jeho míste bych se zbláznil. A když ne to, musel bych určitě čelit nadávkám všech spolubydlících, protože oni věděli, co se skutečně děje...

Konec filmu byl velice smutný...je tam samozřejmě prvek štěstí v neštěstí. Možná je to tou mou angínou, ale musel jsem sahat pro kapesník. Nesledoval jsem snímek z filmařského hlediska, to neumím. Prostě jen jako normální dovák, který je aspoň do střední míry seznámen s okolnostmi...Sebralo mě to.

A nejen mě, film Život je krásný dostal Oscara v roce 1997 za nejlepší zahraniční film. Následujte TENTO ODKAZ a uvidíte, jak si bláznivý Roberto Benigni, režisér, představitel hlavní role a scénárista zároveň, jde vyzvednout svoje ocenění.

Žížaly

Tak takovýchhle žížal máme kolem baráku snad 10 000 a to opravdu není hyperbola! Aspoň si zopakuju opaskovce...:-)