Vysoce výkonný víkend

Tenhle článek jsem sice chtěl napsat už dřív než před týdnem, ale nějak nebyl čas.

Prostě ten víkend hodně vzadu (kolem 14.3.) jsem měl opravdu hodně akcí. Začnu divadelně, protože i ten víkend pro mě začal divadelně.

V pátek 13. 3. jsme se s divadlem Navenek jeli zúčastnit Lounského divadlení s Goldoniho hrou Treperendy. Nedávali jsme si moc šancí po tom, co nás loni porota vypekla, zkritizovala nás a poslala se svěšenýma ušima zpátky domů. Jeli jsme si prostě užít velké divadlo. Překvapení nastalo už když jsme viděli, resp. slyšeli plné hlediště. Viděli jsme ho o trochu později, než by se nám líbilo, protože nám někdo zapomněl říct, jak se otvírá opona. Našel se však člověk pohotový, všemi mastmi mazaný, který v Lounech nehrál poprvé, a celkově to není žádný nováček,...prostě jsem si vzpomněl a otevřel to:-) Návštěvnost byla největší z celé přehlídky. Přišlo na náš 163 lidí. V diváckém hlasování, kde mohli návštěvníci vhodit svůj lístek do tří krabic podle stupnice líbivosti, jsme taky nedopadli zrovna špatně. Vyhráli jsme cenu diváka! To je prostě víc, než jsme si představovali, porota na nás byla zlatá a všechno to prostě vyšlo a my máme radost!

Další divadelní představení, které se mě týkalo bylo už v sobotu ráno. Od 11:00 jsme s kláštereckou divadelní společností KLAS hráli sci-fi Blade Runner. Z tohoto času jsem nebyl zrovna nadšený, protože uvážíme-li návrat z Loun atd. , naspal jsem tak 4 hodiny. Nedal jsem se však zastrašit a do Loun jsem přijel. Abych to nezdržoval, dostali jsme cenu poroty! Režisér Míra Nyklíček říkal, že to opravdu nečekal, já si ale myslím, že kecal:-) Každopádně máme radost!

Z Loun jsme hned po diskuzi jeli do kadaňského Orfea, kde probíhal festival kadaňských kapel Orfeus Rock.

Od 18:00 jsme tam hráli s kapelou Rapa Nui. Publikum bylo skvělé, i když zřejmě nepřišlo na žánr, kterým my oplýváme. To nám ale nevadí, my už jsme zvyklí:-) Mimochodem přijďte tuhle sobotu 28. 3. 2009 do clubu Garage v Kadani, protože vystoupíme společně s kapelami Goodfellas z Karlových Varlat a Fidibus z Prahy. Přijďte a budeme mít radost!

A nakonec všeho jsme hráli v 20:00 s Innominado. Hráli jsme na 120%. Publikum to zřejmě poznalo, protože všichni byli skvělí. Myslím, že to byl náš zatím nejlepší koncert. Hráli jsme novou písničku, která byla zřejmě taky dobře přijata. Tato přehlídka kapel byla také soutěžní, diváci mohli odevzdávat své hlasy jednotlivým kapelám. 1. místo vyhrála kapela Spath, která si jako cenu vybrala nahrávací den ve studiu. Na 2. místě jsme se s Innominado umístili my! A v důsledku toho se aktivně zúčastníme kadaňského rockfestu Vysmáté léto 2009 a z toho máme radost!

No, a pak se divte, že nemam čas, psát o tom na blog...

Roberto Benigni - La vita è bella

Dnes jsem se díval na film Život je krásný, který už jsem kdysi dávno viděl, ale nic moc jsem si z něj nepamatoval. Věděl jsem, že tam je muž, který se snaží ulehčit svému synovi situaci v koncentračním táboře. Celé to prý je jen hra a když nasbírají 1000 bodů, dostanou jako vítězové opravdový tank.

To je však jen ta pomyslná červená nit, která vede celým příběhem. Když jsem se na to díval tenkrát, neznal jsem ty souvislosti, viděl jsem jen nějakého Itala, jak kašpaří někde v malé místnosti v pruhovaném pyžamu. Teď jsem viděl tu skutečnost:

- "Jaký máte politický názor?"

- "Benito! Adolfe!, nechte se už!...Pardon, co jste to říkal? "

Nechci tu nějak zvlášť prozrazovat celou zápletku, ale musím se nad tím pozastavit. Film se vlastně odehrává ve dvou polovinách. Nejdřív se takový šašek Guido snaží zbalit pěknou dámu, která si má brát někoho jiného. Pořád si na ni připravuje všelijaká překvapení, vymýšlí si výmluvy, ale ve všem je až nadpřirozeně pohotový, a člověku se zdá, že mu všechno lehce projde. Někdo, kdo o tomto filmu slyšel, že je to třeba válečná komedie z prostředí koncentračního tábora, zatím stále netuší, kdo mohl tento popisek snímku dát. Když se dva zamilovaní dají dohromady, usadí se v domku v jednom malém italském městečku a mají syna Giosué. Může se psát tak rok 1944-1945. Guida i Giosué odveze vlak do tábora.

- Guid: " Vidíš, Giosué? Pojedeme vlakem. Všichni tihle lidé tu stojí frontu, protože tam chtějí být taky. Tak moc je to tam skvělé. To víš...vlaky, hodně lidí, všichni se mačkají..."

- Giosué: " Tam nebudou sedačky?"

- Guid: " Je vidět, že si ještě vlakem nejel...sedačky ve vlaku...kdo to kdy viděl..."

Zaráželo mě, s jakou lehkostí dokázal Guid jednat. Snažil se převést veškeré dění kolem sebe na tu hru, kterou hrál se svým synem. Guid, ač se choval jako blázen, musel být opravdu geniální...Já na jeho míste bych se zbláznil. A když ne to, musel bych určitě čelit nadávkám všech spolubydlících, protože oni věděli, co se skutečně děje...

Konec filmu byl velice smutný...je tam samozřejmě prvek štěstí v neštěstí. Možná je to tou mou angínou, ale musel jsem sahat pro kapesník. Nesledoval jsem snímek z filmařského hlediska, to neumím. Prostě jen jako normální dovák, který je aspoň do střední míry seznámen s okolnostmi...Sebralo mě to.

A nejen mě, film Život je krásný dostal Oscara v roce 1997 za nejlepší zahraniční film. Následujte TENTO ODKAZ a uvidíte, jak si bláznivý Roberto Benigni, režisér, představitel hlavní role a scénárista zároveň, jde vyzvednout svoje ocenění.

Žížaly

Tak takovýchhle žížal máme kolem baráku snad 10 000 a to opravdu není hyperbola! Aspoň si zopakuju opaskovce...:-)

Dodatek

Protože na mě Honza dal odkaz na svém blogu, inspirovalo mě to taky k jedné říkance:

Podnikatelův infarkt

Sekl sebou o zem

před služebním vozem.

Mimochodem to, o čem Honza píše ve svém druhém článku o Plíhalovi je pravda. Když jsme šli z koncertu, bavili jsme se spolu o tom, že bych to rád napsal já, ať mi to Honza nebere. A já na to nakonec zapomněl. Vidíte, jak to dopadne, když si člověk něco schovává, to nejlepší si chudák nechává až na konec a pak na to zapomene. No nic, to je život, alespoň jsme tady vytvořili jistý blogový můstek mezi mnou a Mourem:-)

A schálně, jestli ho tenhle článek nakopne a on ze sebe zase něco vytlačí.

A ještě jedna, kterou jsem napsal Honzovi na blog jako komentář na jeho báseň Setkání s Brucem Leem:

Zimní

Na kluzišti bruslí

karatista Bruce Lee.

Karel Plíhal

Byl jsem na koncertu Karla Plíhala, bylo to naprosto úžasné. Nemůžu uvěřit, že jsem na Plíhala nenarazil dřív. Je to úžasný kytarista, ovšem z jeho textů jsem byl opravdu vedle.

Nahý v trní

Šel jsem sypat slonům zrní,

on tam stál nahý v trní.

Sloni se ho ulekli,

usekli mu kule kly.

Muslimská

Bez zubů šišlám,

ať žije išlám.

Polární

Táhnou losi bílou plání,

táhnou za polární září.

Když se v září losi páří,

dochází ke slosování.

A na konci snažení

je los v posledním tažení.

Chtěl jsem se taky pokusit něco napsat, ale nějak mi to nejde, tak aspoň odkazuji na Honzovo blog, kde si můžete přečíst trochu povedenější snažení:-)

Kadaň pod sněhem

Nine Miles

Po pártýdenní pauze jsem zase zpět na svém blogu. Že se k tomu ještě vracím, dovolil bych si napsat sem o jednom nezapomenutelném výletě, kterého jsem se na Jamajce zúčastnil. Jeli jsme se podívat na místo, kde se narodil a je pochován Bob Marley. Dalo by se říct, že kdo nebyl v Nine Miles, nebyl na Jamajce (jaké máme takové důležité místo v Čechách?).

Městečko se nachází ve vnitrozemí na severu ostrova ve farnosti St. Anne. Lidí tam moc nežije. Asi jako na takové normální vesnici. Hned po příjezdu se nás ujímali nejrůznější obchodníci s čímkoliv (většinou nabízeli v pořadí: ganja, houbičky, hašiš, koks). Když jsme se jimi prorvali a Giftshopem jsme prošli do hlavního domu, všichni jsme se zastavili u velké televize, kde běžel dokument o Bobově životě. Dál jsme prošli na dvůr, kde na banjo hrál Bobův bratranec (!). A pak už následovala prohlídka hrobky Bobovy matky, která zemřela loni v srpnu 2008. Potom chatrč, ve které Bob bydlel, jeho pokoj, postel, obrazy na stěně,...a průvodci na každém důležitém místě zastavili a připomínali písně, které mají nějakou spojitost s tím místem. Vypadalo to tak, že bylo možné vidět dav 30 lidí, jak si zpívají: "I wanna love you, every day and every night, We´ll share the shelter,..." A právě shelter (=přístřešek) byla ta chatrč, ve které jsme byli. Viděli jsme i hrobku Boba Marleyho. Tam se však nesmělo fotit. V rakvi má s sebou kytaru, dred, trávu, míč na fotbal a bibli(I když jeho žena Rita plánuje převézt jeho ostatky do Etiopie, protože podle náboženství Rastafaria je Etiopie domovem všech Jamajčanů, o tom ale později.). Po tom, co jsme tohle všechno zhlédli, jsme prošli kolem nápisu "One love, one heart, tip your tour guide and feel alright".

Potom jsme jeli na vodopády Dunn´s river falls, které lidé zlézali zespoda nahoru. Další taková zajímavost byla, že tam všude létali obrovští ptáci s rozpětím asi 2 m jakoby nic. No, a takhle nějak to tam vypadalo.

Nápis na trávě v rasta-trikoloře (žlutá-slunce, zelená-tráva, červená-krev)

Česká vlaječka na jedné tabuli, jsou tam vlajky téměř všech zemí, ale aspoň vidíme, že tam jsme taky

Štít giftshopu v Nine Miles

Cedule:-)

Není poznat, jestli máte jet pomalu, protože se tam pracuje, nebo jestli si máte dát pozor na pomalé muže, kteří pracují:-)

Na tomhle kamenu Bob meditoval

Bobův pokojíček, od doby, kdy tam byl naposled, mu tam už nejspíš někdo uklízel, něco ubylo, něco přibylo, ale jeho pokoj to je:-)


Obal Bobovy desky Legend

Bratranec Boba Marleyho hraje reggae na banjo

Bob Marley jako Ježíš

Tak o těchhle ptácích jsem psal

Hrobka Bobovy matky

Za těmito dveřmi leží tělo Boba Marleyho

Dunn´s river falls

Další fotky jsou ZDE.

Yeah mon

Kdokoli se mě zeptá, jak bylo, říkám prostě, že to bylo skvělý a bylo tam teplo. Ale ve skutečnosti to nejde povědět takhle jednoduše. Samozřejmě byly špatné chvíle, taky jsem se možná chvilku nudil a v jednu chvíli mi šlo o život, nebo jsem si to aspoň myslel. Nakonec se ukázalo, že ten rastaman s mačetou se jenom ptal, jestli máme rádi Bushe, a vzhledem k tomu, že Bushe nemá rád nikdo, nebylo těžké odpovědět. Nakonec jenom zařval, že ho zabije, protože dohnal celý světový národ do války. Ale však on se uklidní, až Obama nastoupí do funkce.
Ale byla to další zajímavá věc a byla to malá daň za to, že jsem si mohl prohlédnout přírodu krásně zblízka. Nechci se tu rozepisovat o všem, co jsme dělali, viděli nebo zažili, protože většina toho se prostě nedá přenést. Co ale stojí za zmínku jsou lidé. Jsou strašně milí. Je pravda, že mají taky rádí svůj obchod a nic u nich není zadarmo, ale to je, myslím, všude stejné. Jakmile jim řeknete, že nemáte zájem, oni Vás nechají, nepřemlouvají Vás dlouho, plácnou si a řeknou nějakou obvyklou jamajskou hlášku jako: "respekt", "one love"! Je možné, že někoho by to štvalo, ale nikdo nikoho nenutí tam jezdit. Mně se to strašně líbilo. Když nás jeden černoch, se kterým jsme se domluvili nabral do auta a jeli jsme horskou cestičkou, po které jen tak někdo nejezdí, měli jsme vážně strach, že nás třeba unese, ale skutečnost byla taková, že všechno dopadlo absolutně bez problému a dokonce nám i přivezl telefon, který si moje nejmenovaná sestra zapomněla v jeho autě:-) Zároveň mají jamajčani jednu vlastnost, na kterou si musíte dlouho zvykat, než Vám přestane vadit. Jsou pomalí. Mají na všechno čas, co dělají. Jeden příklad za všechny: Hned při příletu na letiště v Montego Bay jsme museli všichni projít pasovou kontrolou. Pomalejší úřednice jsem neviděl. Když jsme se asi po hodině (a to jsme zdaleka nestáli poslední), dostali na řadu, paní si asi 2 minuty hrabala v jedné kapse, pak v druhé a když už jsme byli nervózní, co tak dlouho hledá, vytáhla konečně bonbon a s flegmatickým obličejem si ho strčila do pusy. Pak si teprve, jakoby překvapeně, všimla našich pasů.

Další zážitky a všechno tomu podobné se pokusím lehce přiblížit nějakými fotkami.

Mimochodem, další fotky jsou ZDE, postupně je tam přidávám, tak koho to zajímá, může průběžně sledovat.

Tohle byla jedna z nejkrásnějších chvil dovolené, tam úplně vzadu je vidět Blue mountain - nejvyšší hora Jamajky.
Tahle fotka nemá ani tak uměleckou hodnotu, jako spíš citovou:-) Vyfotil jsem ji, abych měl případný důkaz, kdyby nás ten černoch unesl. Je to SPZ auta, kterým jsme jeli. Nazpátek nás ale vezl jiným autem, to už jsme ale věděli, že se nemáme čeho bát.

Tady jsem si na pláži hrál s foťákem a myslím, že se mi ta noční scéna celkem povedla. To město je Negril, žije hlavně z turismu, takže tam je banka, bankomat, obchody se suvenýry, drogerie a hlavně Burger king, který měl věčně plno. Vždyť i Usain Bolt, světový rekordman v běhu na 100 m a jamaský rodák, se netají láskou k fast foodům.

Jé, ajo, oni vlastně byly Vánoce...můžu se přiznat, že kdyby nehrály typické americké koledy (ale ve stylu reggae), vůbec bych si Vánoční období neuvědomoval...

No, západ slunce, to je moje slabost...

A dalším mimochodem, tohle je můj (vlastně "náš") 300. článek na tomhle blogu, mezitím se tu událo dost změn, už jsem několikrát přemýšlel o zrušení, ale nedalo mi to. Takže snad jich přibyde:-)

Jamaica - ochutnávka

Vrátil jsem se z ostrova, kde hlavní motto je No problem, v příštích dnech sem umístím články s postřehy a fotkami, abyste se v mrazivých virtuálně přenesli na slunnou Jamaiku

MIMOCHODEM, pokud byste měli zájem podívat se na víc fotek ještě než dokončím připravovaný článek, navštivte TUTO adresu.

Na rozloučenou...

Ačkoliv Vánoce letos přicházejí mnohem rychleji než tomu bylo v předešlých letech, nezbývá než přiznat si, že už jsou skutečně tu. A protože jedu na 14 dní pryč a na Vánoce nebudu v Kadani, a nejspíš se nedostanu k internetu, přeju všem svým čtenářům krásné prožití vánočních svátků a šťastný nový rok! Těšte se na lednový článek o "vánoční dovolené". Mějte se krásně a mějte se rádi!