Na co myslím

Poslední dobou myslím na spoustu věcí. Třeba nedávno ve škole mě napadlo, jestli existuje něco jako filozofie čurání. Je pravda, že jsem kdysi v Maximu četl cosi jako návod, jak na to. Byly tam rady, jak stát, abyste se nepostříkali (jaký zvolit optimální úhel) a hlavně dát si pozor při umývání rukou, protože potom nikomu nevysvětlíte, že je to jenom voda.

Já měl ale na mysli jinou věc. Všiml jsem si totiž, jak si muži stoupají k jednotlivým pisoárům. Předpokládejme, že máme tři pisoáry. První muž si stoupne buď na kraj, protože očekává, že přijde někdo další a on nechce stát blízko nově příchozího, nebo doprostřed, protože si užívá, že je tam sám a tudíž tzv. "král pisoárů". Druhý muž má už rozhodování "kam si stoupnout" těžší. Chce se, pokud možno, vyhnout tělesného nebo očního kontaktu. Pokud je první muž na kraji, má to jednoduché. V opačném případě si prostě buď stoupne vedle, nebo může taky zvolit kabinku a riskovat těžší míření. Ale to by všechno bylo na dýl.

Taky jsem si všiml pozoruhodné, i když smutné události. Dneska jsem přišel domů a zjistil jsem, že nejde internet. Řekl jsem si, no a co, e-mail, popřípadě Facebook si projedu někdy jindy, aspoň se podívám, jestli už běží Family Guy nebo Simpsoni. A další nepříjemné zjištění: vzhledem k tomu, že internet máme přes kabelovku a televizi taky, místo kreslených postaviček jsem viděl jen černou obrazovku. A tak jsem si uvědomil, že se moje možnosti značně zmenšily. Neříkám, že jsem vyloženě neměl, do čeho kopnout, jenom mě tak napadlo, že my, mladiství, jsme značně závislí na sdělovacích médiích a elektronice jako takové.

Často taky přemýšlím o blogování. Když projíždím jednotlivé blogy svých známých, vídám různé důvody. "Člověk se ani tak nepotřebuje domluvit s jinými, člověk se prostě potřebuje vykecat", to jsem citoval Ondru, který citoval Dr. Jana Hrabětu, který citoval Járu Cimrmana. "Píšu, protože je to stejně přirozené, jako když močím nebo jsem nemocný" to zas Honza citoval Tristana Tzaru. Lidi blogují z různých důvodů. Z různých důvodů také zapomínají nebo nestíhají psát nové články. To, co pohání mě, abych sem vyléval své nejnovější poznatky bez ohledu na to jestli jsou k tématu nebo ne, je fakt, že mě můj blog udržuje v kontaktu s mým domácím světem. Není to tak, že bych odsud chtěl utéct do jiného světa. Je hezké si připomenout, je hloupé zapomenout. A taky dostávám e-maily od různých členů své rodiny a kamarádů a všech možných lidí, že často chodí na můj blog a vždycky se těší na nějaký nový článek. A to mě žene dál, a proto jsem ten blog znovu rozchodil, i když jsem v době od dubna do konce srpna nenapsal jediný článek.

No, tak na tohle třeba myslím...