1000+1 událost, které se mně nikdy nemůžou stát

Dneska jsem měl celkem dobrý den. Ve škole se nedělo nic extra, v biologii jsem zjistil, že už nepropadám, v matematice jsem zjistil, že zítra píšem. Na obědě jsme všichni sledovali dvě holky, jak se perou doslova do krve a učitelé, spolužáci a hlavně příslušníci školní ostrahy se je zoufale snažili dostat od sebe. Problém byl však v tom, že se jim nikdy nepodařilo chytit obě najednou, vždycky někdo držel jenom tu jednu a podle školních pravidel nesmí být jeden účastník rvačky držen, když ten druhý není, což je fér. Tato událost udělala z obvyklého oběda v 10 ráno něco neobvyklého. Všichni si stoupali na lavice a na stoly, aby lépe viděli, ale jakmile kdosi zařval, že se říďa už řítí, všichni se během 5 vteřin usadili zpátky na místa. Když se zjistilo, že to byl planý poplach, nastal skutečný chaos, vzduchem létala jablka, kusy pizzy, tak jsme se raději odebrali do tříd dřív.

Taky jsme dneska koukali na film Šarlatové písmeno, ale ne ten s Demi Moore. Byla to speciální verze pro školy, která má 4 hodiny, je z roku 1979 a je extrémně nudná a spánekvyvolávající (ano, mohl jsem napsat pouze uspávací, ale to mi prostě nezní). A potom jsme asi dvě hodiny fotili něco k tomu studentskému filmu. Fotky na plakáty, něco, co se použije přímo v tom filmu a tak. Jak říkám, celkem normální školní den.

Doma jsme potom měli zkoušku kapely, pěkně nám to šlape. K večeři byla pizza, prostě všechno jde skvěle. Ale potom to všechno šlo do...

Zítra máme odevzdat 3-4 stránkovou esej na ToK. Já jsem tu esej měl rozepsanou. Už jsem opravdu uzavíral téma, když mě Edna volala k večeři. Říkal jsem si: "Mám si to uložit?" "Ne, co se může stát?". Debil...

Samozřejmě jsem přišel k notebooku a kurzor se ani nehne. Zkouším Ctrl&Alt&Dlt, nic... Měl jsem to uložit.

Víte, na světě se dějou různý věci. Když se o spoustě z nich dozvíte, řeknete si, tohle se mě netýká, mně se to stát nemůže, pravděpodobnost je malá. Řeknu Vám, pravděpodobnost je svině! Kolik lidí, co čtou tenhle blog ví, o čem mluvím? "Naši se přece nerozvedou." " Ještě nikdy v životě sem neboural, tak nenabourám ani dneska." " Proč by mi měla prasknout struna zrovna dneska, když hrajeme jeden z nejdůležitějších koncertů?" "Kdo by to krad? Jenom to tu na pár minut nechám a za chvíli jsem zpátky. Navíc jsou tu kamery..." "Když máme tři pasy a letíme tři lidi, nemusíme se přece koukat, jestli jsme vzali ty správné pasy a ne dva různé pasy pro jednu osobu. To se přece nemůže stát, že by někdo kvůli tomu neodletěl(haha;)" "Nepotřebuju si dneska nabít mobil, baterie mi vydrží, a vůbec mi nepřijde důležitý hovor právě, když mi zbývá 5%." "Prasečí chřipka je hlavně problémem Mexika, ne naším." "K čemu je kondom, prostě si dám pozor." "To stihnu, ještě než naskočí červená..." A nakonec: "Nač si ukládat dokument, když budu zpátky za 10 minut? To se mi přece nemůže stát." Prd...(původně jsem chtěl napsat hovno ale nakonec jsem nechtěl být sprostý, takže kdokoliv by se chtěl nad tímto článkem pohoršit, měl by ocenit tuto skutečnost.)

Tenhle článek je takovej rozzlobenej, ale prostě se tak v tuhle chvíli cítím. Nejhorší na tom je, že za spoustu věcí, které jsem tu jmenoval si můžeme sami, větším nebo menším dílem. A tak jsem hlavně naštvanej sám na sebe. A teď místo abych tu esej přepsal dokud si to ještě pamatuju, píšu tady na blog naštvaný články. Ach jo. Ještě že ve čtvrtek je Thanksgiving a s tím souvisí prázdniny ve čtvrtek a v pátek. Ach jo...

Chci pouze podotknout, že ne všechny výše jmenované události se mi skutečně udály, aby si to někdo špatně nevyložil. Jenom jsem psal náhodné průšvihy, které jsou každému z nás zdánlivě vzdálené, ale přitom drtivě blízké.