Posledních několik dní jsem strávil vcelku produktivně. O víkendu jsme měli zkoušku kapely, na které jsme tak nějak vytvořili písničku, která opravdu připomíná déšť. Prostě to zní jako kapky deště, pak se to rozjede, ale zní to fakt parádně, možná z toho bude taková pěkná instrumentálka. Taky jsem šel do kina na další divnej film. Anglicky se to jmenuje Imaginarium of Doctor Parnassus, což byl jeden z posledních, ne-li dokonce úplně poslední film, kde hrál Heath Ledger. Kromě něj tam hrál třeba Johny Depp, Colin Farrell a Jude Law - neboli, jak se vyjádřila jedna moje kamarádka, všichni Hollywoodský chlapi, který všechny ženský chtěj votento...:) Každopádně pointa filmu mi celkem unikla. Musel jsem si o tom pak něco najít na internetu, protože jsem pak nechtěl bejt za blbce, když bych nevěděl, na co jsem to vůbec šel.
No a jinak jsem si připravil prezentaci na ToK na téma "Do jaké míry jsou Vánoce náboženským nebo kulturním svátkem". Rozvádím tam různé věci, uvádím třeba příklad Česka. Máme 55% nevěřících, ale Vánoce slaví skoro všichni. Jde tedy spíš o tradici než o náboženství, i když jsou Vánoce s křesťanstvím jako vejce vejci :) Taky jsem vypracoval esej na hudebku, kde jsme měli popsat jeden "nezápadní" hudební styl z každého kontinentu, přičemž Amerika se tu dělí na severní a jižní. Tak jsem psal o Egyptě, Brazílii, Indiánech, Austrálii, Japonsku a o Norsku. Nepsal jsem o české hudbě, protože jsem o tom asi před měsícem měl prezentaci, a tak mi to zakázal.
Nadcházející týden tu bude ve znamení závěrečných zkoušek zimního semestru. Takže testy, písemky, eseje,... jenom na ruštině jsme měli i ústní zkoušení, ale to nebylo před celou třídou, jenom s panem učitelem Brownem. Moc se teď na to netěšim, bude toho asi dost. A až tahle válka skončí, a my zas budem žít, pomalu začne muzikálová sezóna. Ucházel jsem se o hlavní roli, ale tu mi nedali, tak jsem se o nic jiného neucházel. Zato jsem se ale přihlásil do muzikálové kapely, kde budu hrát na bicí, zkoušky nám začnou někdy v březnu. Paní Shariff říkala, že se bude zkoušel třeba i tři hodiny každý den, takže se mám na co těšit...
A dneska - 25. ledna 2010 - je to na den přesně pět měsíců ode dne, kdy jsme se v Ruzyni odlepili od země a zamířili jsme vstříc New Yorku. Takže jsem oficiálně v půlce! Ani nevím, jestli je to veselá nebo smutná zpráva. Čas plyne vždycky stejně, ať se děje co se děje, přesto je občas moc rychlý nebo moc pomalý.
2 komentáře:
Hmmmm, to je fakt. Plyne všem stejně. Tak hodně štěstí ve škole i při muzice. Jo a ten keramickej popelník od Tebe jsem používala na šperky...
Kubí, bejt v půce má svý výhody i nevýhody, záležím na tom jestli vidíš sklenici poloprázdnou nebo poloplnou, každopádně užívej tu druhou půlku stejně jako první , protože tahle příležitost se neopakuje....:)))
Okomentovat