Přípravy

To se někdy takhle člověk připravuje. Nezáleží nutně na tom, na co se připravuje, ale jedna věc je celkem jistá: časem se bude muset začít připravovat na něco dalšího a je velmi pravděpodobné, že ta chvíle přijde ještě před tím, než je první věc za oním člověkem. Abych nikoho dlouze nenapínal, mám na mysli třeba takové zkouškové. 

Vím, že mám přibližně týden na to, abych se naučil na nějakou zkoušku, jenže hned další den mi přijde výsledek zápočtového testu z minulého týdne a já ho najednou musím za tři dny psát znovu. Vznikají mi tedy v budoucnu dvě věci, na které se musím připravovat a já nevím, na kterou se vrhnout dřív. Bohužel se často stává, že se ze samého stresu nevěnuju ani jedné. Konkrétně teď ve čtvrtek píšu z právnické angličtiny. Někdo se mě třeba může zeptat, zda se i po roce v Americe musím učit na angličtinu. Odpověď je velmi jednoduchá - samozřejmě. Ani po roce ve Státech jsem se totiž nenaučil, jak se řekne kompenzační náhrada škody nebo jak přeložit definici komanditní společnosti z Nového občanského zákoníku. No a o druhé psát nemůžu. Alespoň ne zatím, protože je to takové moje tajemství, které mě čeká ve středu, ale jestli všechno vyjde, jednou se o tom třeba rozepíšu. 

No a místo abych se připravoval na jedno nebo druhé tak tu teď píšu na blog a sám pod sebou podřezávám větev :-) Tak jdu na něco.. zatím!

Co je novýho?

Co je novýho? Všechno možný i nemožný a já nemůžu být šťastnější! Jedna novinka je spíš staronová. Roztrhnul jsem si kalhoty. Ne že by to bývalo mým dobrým zvykem. Spíš je tu důležité, jak jsem si na tom koleni udělal díru. Jak už to bývá, spadnul jsem. Nespadnul jsem ale jen jednou, padal jsem v tu chvíli jako zralá švestka. Ta švestka ale nebyla destilovaná a já nebyl pod vlivem. Normálně za střízliva jsem po několika letech vlezl na motokrosovou motorku. Místo obsahu 125 ccm, na který jsem býval zvyklý, jsem však usedl rovnou na „třistapadesátku“. Aby toho nebylo málo, neprojel jsem si mně už celkem známou trať v Krásné Lípě u Chomutova, jak jsem měl původně v plánu. Láďa Terešák, kterému motorka, trať a přilehlé polnosti patří, mi poradil, ať jedu s jeho synem po lese, že je to lepší. Mělo mě napadnout, že to, co je pro jeho syna Kubu, pravidelného návštěvníka stupňů vítězů na mistrovstvích ČR, Evropy i světa, bude pro mě horor. Už po chvilce jsem zalitoval. Vedl mě totiž úzkými vyjetými kolejemi, ve kterých jsem měl problémy s rovnováhou. Ty koleje se pak staly osudné mým kalhotám, protože tentokrát už jsem to prostě neodpružil. V tu  chvíli jsem věděl, že tohle nebude žádná sranda a v duchu jsem si začal promítat svoje dosavadní životní konání. Hned jsem ale musel přestat, protože jsem se musel vyhýbat nejen stromům, ale i některým příkrým srázům, u kterých mi chybělo jen pár centimetrů, abych se z nich sesunul. Jednou jsem se dokonce sesouvat začal. Poté, co mi nešlo motorku vyprostit a jen jsem se zahrabával hlouběji a hlouběji do vlhké hlíny, vrátil se pro mě Kuba s tím, že motorku vytáhneme společně. Pak už se cesta trochu vylepšila a já si mohl užít i určité potěšení z jízdy. Dokonce jsem si párkrát skočil. Kalhoty to už ale nerozdýchaly, a tak je nosím, jenom když chci bejt drsnej J

             Jinak jsem o sobě zjistil, že jsem závislej na statistikách. Ne ani tak, že by mě bavilo něco počítat nebo vyhodnocovat. Spíš sleduji již vyhodnocené statistiky, které automaticky vytváří facebook o naší stránce Love Makers. Sleduju kolik lidí nás lajkuje, pravidelně se koukám, jestli nám přibývají příznivci a snažím se vždycky vychytat správnou chvíli pro zveřejnění dalšího příspěvku. Zatímco stránky velkých kapel (celkově slavných lidí) si mohou dovolit uveřejňovat nové příspěvky kdykoliv a k jejich fanouškům se zpráva dostane, my jsme schopni zaregistrovat veliké rozdíly mezi příspěvkem vydaným ve dvě odpoledne a v osm večer. Zajímavostí je třeba i složení našich příznivců. Logicky největší počet jich je z okolí Kadaně a Klášterce. Někteří jsou z Prahy, hlavně proto, že naplavující se studenti si frajersky změnili v profilu město, ve kterém žijí, takže i tam máme zastoupení. Pochopil bych ještě, že další častou oblastí, odkud nám chodí „lajky“, je Německo a hlavně Magdeburg, kde jsme zažili první kapelní zahraniční zkušenost. Ale že se mi v seznamu objeví lidi z Indie a Pákistánu, to jsem teda netušil. A kdyby jeden, ono jich je dohromady třeba deset nebo víc. Zajímalo by mě, jakým způsobem se k nám dostali a jestli vlastně vědí, co je to za stránku, protože jestli to vědí, budu se ze všech sil snažit, abychom si udělali turné po dálném východě, třeba to bude sranda J

            A abych ukončil tenhle myšlenkový triptych, přenesu se do nejsoučasnější současnosti. Právě totiž jedu vlakem. Nejezdím tak často, naposledy jsem jel sice nedávno do Ústí a zpátky, ale před tím dlouho ne. Možná snad do Teplic na skautský fotbalový turnaj, který se tradičně koná koncem roku. Nebo snad ještě před tím shodou okolností taky do Teplic, když jsme se s Madrigalem účastnili soutěže sborů na místním gymnáziu. Každopádně to není důležité. Hlavní je, že vždycky, když jedu takhle nějakým hromadným dopravním prostředkem a nemám sluchátka, abych mohl třeba koukat na film, sleduju dění venku. Ne ani tak, že bych se nějak kochal přírodou. To je prosté koukání do blba, avšak ono pověstné „blbo“ se v tu chvíli nachází těsně za oknem. Z nějakého důvodu je to strašně inspirativní pohled, protože jsem takhle při cestách už napsal nějakou tu písničku nebo básničku. Není tedy nutné dodávat, že mě takovéto cestování neskutečně baví a chtěl bych toho po Česku projet ještě spoustu.

Uherák

Říkám si, že už neumím psát. Tu myšlenku hned střídá další, a to, že vlastně už nemusím psát. A tu zas přebije třetí, že se už zase píšu o psaní. A to mi přijde trapný, takže zkusím začít znova.. :)

Hodně se toho změnilo. Nebudu psát nic negativního, protože zaprvé toho není zas tolik, abych se o tom musel zmiňovat, a zadruhé jsem se rozhodl, že se stanu optimistou. Odpadla mi koule od nohy, což má svoje výhody, nepochybně i nevýhody, to ale nechci zmiňovat už vůbec. 

Radši bych mluvil o tom, že jsem začal pracovat. Doteď jsem měl snad jen jednu brigádu. Byla to promo akce Budweiseru, stáli jsme v chomutovském Globusu a nabízeli lidem, aby si místo dobrýho piva koupili tohle, protože k tomu dostanou stolní hru. Jednu tu hru jsem si tajně vzal, ale teď už mě za to snad nikdo stíhat nebude, promlčecí doba je tříletá.. Od 13. května jsem ale studentem na praxi v advokátní kanceláři Hanzlík & partneři na Praze 4. Sbírám zkušenosti a zatím se učím spíš chybami, ale to určitě nejsem první ani poslední. Zároveň budu od 13. srpna na tři týdny provádět turisty po našem kadaňském Františkánském klášteře. Takže pondělí a úterý v Praze, pak rychle přesun domů, kde budu do neděle provádět a pak už zase navečer do víru velkoměsta. No nezastavím se, ale ty dveře od auta se nevymění zadarmo...

K tomu s Love Makers dáváme dohromady nový program, abychom nezačínali třetí sezonu stejnými skladbami a mohli se taky konečně pochlubit něčím, co vychází přímo z nás. 7. září jdeme nejspíš poprvé s kůží na trh. V Klášterci zahrajeme na Promenádách mezi Yellow Sisters a Bárou Basikovou, po které vystoupí ještě Čechomor. A taky jsme hráli na Vysmátým. Začíná to být docela pěkný. Je to skvělej pocit, když občas zazvoní telefon a ozve se někdo, jestli bychom si nechtěli zahrát tam, a zase jinde. Je pravda, že ve výsledku vyjde třeba jen čtvrtina hraní, protože ukočírovat kalendář osmi individuí není úkol z nejsnadnějších. Jen kdyby si někteří pořadatelé uvědomili, že to, že nás (zatím :P) nehrajou na Óčku, neznamená, že do té muziky nedáváme stejnou práci a vášeň a že to nestojí prachy. Člověk se pak skoro bojí si říct o nějaký honorář, aby si vůbec zahrál. Nechci tím říct, že to děláme pro peníze, protože to se snad dneska ani muzika nedá. Je taky fakt, že většinu vydělaných peněz necháváme v "kasičce", abychom si pak jednou za čas mohli udělat radost a uspořádat třeba vlastní akci. Na kterou přijde 46 platících. I když je vstupné jen 50 Kč. I když propagace je dlouho dopředu dobře zvládnutá. I když jako host přijede z Ústí strašně dobrá kapela. ALE to už jsem skoro pozapomněl na své optimistické předsevzetí! Každopádně jsem chtěl říct, že se snad blýská na lepší časy a já nejsem pověrčivý, takže mě netrápí, jestli jsem něco zakřiknul.

Jinak se musím takhle soukromě (stejně to už nikdo nečte ;) pochválit za to, jak se snažím být o prázdninách aktivní. Jezdím na kole (abych nemusel chodit do hospody pěšky), byl jsem na Rock for People (kde se vytvořila skvělá parta a prý jsem tam našel další dvojče) a jel jsem na vodu (kde byla taky dobrá parta hlavně proto, že byla bez bab). Je pravda, že se spánkem je to horší, ale copak se to všechno dá stihnout za blbejch 24 hodin? 

Myšlenka na konec: zajímalo by mě, jestli by mělo na lidi nějaký psychologický efekt, kdyby se přepočítal převod jednotek času a den by měl 25 hodin. Trval by stejně dlouho, ale prostě by to bylo jako pizza nakrájená na 8 místo 4 kousků... Možná, možná ne.

(vyšel jsem ze cviku, takže tam určitě mám ošklivý chyby, kterých by si možná někdo ani nevšiml, kdybych na ně teď neupozornil, ale radši si po sobě příspěvky nečtu, nebo bych ty kraviny musel celý smazat :)

Trocha hudební historie

   Minulý pátek, 22. března jsem si vzpomněl, že uběhlo na den přesně 5 let od prvního koncertu Innominado, tedy taky od začátku mojí "hudební kariéry". Napadlo mě, že by mohl být čas na stručnou rekapitulaci:

   Na podzim roku 2007 se konala, jako každý rok, výstava středních škol v chomutovské sportovní hale. Vystupovali jsme tam tenkrát s ještě nepojmenovaným školním vokálně-instrumentálním souborem Gymnázia v Kadani. Tam jsem se víc seznámil s Willym, Mariánem a Janou, padli jsme si do oka a řekli jsme si, že by bylo zajímavé vytvořit projekt školní kapely. Tehdejší ředitelka paní doktorka Kožíšková nám dala požehnání, že můžeme zkoušet v aule a bylo to. Sehnali jsme bubeníka, basačku a saxofonistku a pojmenovali jsme se Nepojmenovaní - ve španělštině Innominado. Tam jsem se naučil jakž takž skládat hudbu a vůbec fungovat v kapele, spolupracovat s muzikanty a orientovat se ve světě domlouvání koncertů, jednání s pořadateli a zvukaři. Kapela fungovala do roku 2011, poslední koncert byl během Vinobraní v AmFíku. Za ty 4 roky jsme stihli nahrát demo se 7 skladbami, dvakrát jsme si zahráli na Vysmátém létě, vyhráli jsme cenu diváka, poroty i SAI na Orfeus rock 2011 a odehráli téměř padesátku koncertů.

   

   Další zajímavou zkušeností bylo působení v kadaňsko-kláštereckých Rapa Nui. Tam jsem hrál na bicí. Vlastně jsem se tam bubnovat teprve naučil. Jednou mi prostě Martin zavolal, tuším že na jaře 2008, že mají s klukama kapelu, a že potřebujou "trochu podržet prdel". Rozhodně to byla nabídka, která se neodmítá! Objevil jsem spoustu nových hudebních vlivů, rytmů a melodií, které mi zůstali dodnes. Zahráli jsme si na mnoha místech skoro po celých Čechách, zažil jsem první "tour", když jsme vyrazili na víkend na Vysočinu. A hlavně jsem tam poznal lidi, se kterými jsem dodnes kamarád a s většinou z nich hraju dál. 

   Spíš jako srandakapela vzniknul skautský projekt Kus Těsta, a taky jsme si užili spoustu legrace. Od rekordně rychle nahrané titulní hitovky až po několikadenní natáčení klipu. Tady jsem se naučil, že sranda musí být.

   Během mého hraní v těchto třech kapelách náš gymplácký sbor vykrystalizoval ve vokálně-instrumentální soubor Madrigal pod vedením MgA. Hany Ondráčkové. Strašně mě bavilo pracovat na acapellových skladbách, zpívat na chodbě již liduprázdné školy, i kombinovat zvuky několika nástrojů, to vše doprovázené čtyřhlasým zpěvem. Tam jsem se naučil, jak se tvoří harmonie a jak se pracuje ve velké skupině muzikantů. I Madrigal je ověnčem některými úspěchy, např. postup do celostátního kola národní soutěžní přehlídky školních sborů v Opavě. 

   Další hudební zkušenosti už jsem čerpal za oceánem. Se svým "bráchou" jsme si zahráli asi 5 koncertů, přičemž pokaždé pod jiným názvem. Od The Admirals, před Disappearing Canadiens, Verb the Animal až nakonec k Murphy Yawn & Jakub Vanas - acoustic duo. Tam jsem zjistil, že hudba se hraje všude stejně, když se dělá s nadšením. Padli jsme si do noty a šlapalo to jako po másle, vzniklo i pár hezkých skladeb, které ale asi zmizí v zapomění, protože jsme je nikdy nenahráli. 

   Nová pro mě byla i účast ve školním orchestru, utvořeném pro muzikál You're a good man Charlie Brown. Chtěl jsem původně vzít kytarový part, ten však pro tenhle kus neexistoval, tak jsem si aspoň sednul za bicí, protože jsem to za každou cenu chtěl zkusit. Naučil jsem se hrát z not podle dirigentky a spolupracovat ještě s větší skupinou muzikantů, k tomu ještě být v harmonii s děním na jevišti.

   No a po mém návratu už přichází nejčerstvější hudební zkušenost - Love Makers. Někdo z Rapa Nui, někdo z Nakafe bandu, někdo z Madrigalu a někdo úplně nový a osmero podobně cítících muzikantů se našlo. Vzali jsme to od podlahy a zkusili jsme si, jak se dělá pořádný "PR". A zatím to vypadá, že nebe je naším limitem, protože pořád je kam růst a my máme sto chutí dorůst co nejdál!

   Každá zkušenost mi přinesla něco nového, za všechny jsem vděčný a z každé jsem si odnesl mnoho důležitých poznatků. Tak snad to brzo neskončí.

Podnikaví opičáci

  Vždycky jsem sám sobě připadal "lehce" naivní, když jsem u sebe na každý koncert, který jsem navštívil, nosil minimálně jedno trsátko. Má to ale svojí logiku - když člověk poslouchá určitý hudební styl a začne se věnovat hře na hudební nástroj, učí se na skladbách svého oblíbeného interpreta, chodí na jeho koncerty a pak už jen kontroluje hráče na svůj instrument - v mém případě kytaru - jestli to dělá správně a přirozená touha každého průbojného muzikanta je, zahrát si se svou oblíbenou kapelou. Mně se to v pátek 15. 3. 2013 podařilo, když k nám do Orfea opět dorazili Monkey Business. V den, o kterém jsem se dozvěděl, že je mezinárodním dnem spánku. V den, který znamenal 74. výročí od invaze německých vojsk do československé republiky. V tenhle den jsem si splnil svůj dlouholetý sen.

V posledních několika letech jsem si oblíbil skupinu Foo Fighters, kterou postavil bývalý bubeník již zmíněné Nirvany Dave Grohl společně se svými známými, které potkal v Seattlu. V roce 2011 vyšel dokumentární film o FF s názvem Back and forth, kde Daveova první věta zní: "Mým největším snem, když jsem byl malej, bylo jít na koncert svojí oblíbený kapely a frontman by přišel před publikum a řekl 'Omlouváme se, ale nemůžeme hrát, protože si náš bubeník zlomil nohu', nebo tak něco... a pak by dodal: 'pokud tu ale samozřejmě není někdo, kdo by to uměl zahrát místo něj', a já bych se samozřejmě přihlásil a byl bych nejúžasnějším bubeníkem, kterýho svět kdy poznal!". Když jsem Back and forth viděl poprvé, řekl jsem si, že přesně tohle si říkám od chvíle, kdy jsem začal chodit na koncerty.

V pátek 15. března jsme byli ještě s Terezkou na horách v Janských lázních a projížděli jsme si sáňkařskou dráhu. Díky jedné aplikaci v mobilu jsem se dozvěděl, že naše maximální rychlost byla jednu jízdu 50, druhou jízdu dokonce 59,9 km/h. A když jsme pak kolem třetí hodiny odpolední opouštěli Krkonoše, říkal jsem Terezce, že si hlavně nesmím zapomenout trsátko - co kdyby náhodou. 

  Když jsem dorazil na koncert a setkal jsem se tam s Klírou, jedna z prvních věcí, co ze mě vypadla, bylo, že mám s sebou pro jistotu trsátko, "kdyby si kluci chtěli zajamovat"...:-) Nic jsem ještě v tu chvíli netušil.

No a jak jsem si tak užíval koncert, kapela se dostala k představování nových písniček, hráli zrovna něco pomalejšího a já se stal jedním z těch otravných lidí, kteří při pomalých, méně známých skladbách odcházejí pro pivo. Ne však sobě, pivo jsem slíbil skvělému fotografovi Štěpánu Malastovi, který se nemohl hnout z místa, protože musel fotit a jemuž vděčím i za zde zveřejněné fotky. Už jsme byli s Tomem skoro na řadě, když přišel Jirka Vass, že prý Matěj Ruppert přemlouvá lidi z publika, aby si šli zahrát na to, co si sami vyberou a že už mluví tak dvě minuty a nikdo nejde. Nejdřív jsem koukal skepticky, pak ale přišla moje mamka a prakticky mě chapla za fleager (čti čapla za flígr:). Stoupnul jsem si významě blízko schodů, jež vedou na podium, když si mě Meťjů všimnul, pozval mě nahoru, představil jsem se mu, pak mě poslal za kadaňským rodákem Oldou Krejčovsem a já měl najednou pocit, že se mu musím nějakým způsobem zaručit, že mu s jeho drahocenným nástrojem nic neprovedu. Začal jsem se představovat, bylo to asi takhle: 

Kuba (nervózně): Ahoj, já jsem ze skupiny Love Makers, my jsme tady asi před rokem a půl hráli před Okrejem (Oldův další hudební projekt), já tam hraju na kytaru, neboj, nic Ti s tim neudělám, bla bla bla,...

Olda (suše a klidně): Nekecej a hraj... tady máš trsátko. 

Kuba (vítězoslavně): Já mam vlastní!

   A v tu chvíli jsem si přestal připadat jako naivní idiot, dámy a pánové :-) Zeptal jsem se Romana Holého (český hudební kmotr a funky guru), "vod čeho to házej", on mi odvětil lakonicky, ale s úsměvem, "že vod áčka" a já už začal provádět svou obvyklou škrtanou rytmizovanou improvizaci v nejlepší tónině, kterou pro mě mohli vybrat! Hráli jsme takhle spolu asi půl minuty nebo minutu, mezi tím lidi v publiku nadšeně tleskali a vřískali a já byl v sedmém nebi, aniž bych o tom věděl - člověk v takovou chvíli prostě není schopen plně vnímat. 

  Každopádně celá tahle scéna, následné uznalé pohledy od různých návštěvníků akce a otázka za-mnou-ve-frontě-stojícího týpka, jestli jsem hrál opravdu já nebo to byl playback, mě živila pozitivní energií ještě minimálně další tři dny! 

   Škoda, že jsme se s členy Monkey Business už nepotkali někde v báru... Vlastně jsme se s nimi krásně nešikovně minuli, ale přesto můžu s klidným, i když pořád ještě zrychleně bijícím srdcem říct, že to byl životní zážitek. 

Postrach bloggerův

Záměrně nezačínám tenhle článek vyjádřením o své delší neaktivitě a skočím rovnou k věci:)

Celkem nedávno jsem prostřednictvím sociálních sítí narazil na stránku 9gag.com. Je věnována novému trendu zvanému "meme" (čte se to asi "mím"). Slovo meme pochází, podle Wikipedie, z knihy Selfish gene od Richarda Dawkinse, o které nám kdysi při dějepise vyprávěl Honza. Jde vlastně o nějaký obrázek, na kterém bývá fotka a text, vyjadřující nějakou běžnou každodenní myšlenku, se kterou se ale může ztotožnit široká masa lidí, díky čemuž se asi staly meme tak populární.

Na druhou stranu to ale taky nejspíš vede k mírné degeneraci, kterou na sobě taky pozoruju. Už několikrát jsem měl nápad na nový článek na blog, aby tady chudáček nebyl tak sám. Napadlo mě třeba  to, že když se učitel ve třídě na něco zeptá, někdo se přihlásí a je vyvolán, často při odpovídání na otázku neví, co s rukou, kterou doteď ještě třímal ve výšinách. Kromě toho po tom, co domluví, má pocit, že se na něj všichni, včetně učitele, dívají. A tohle téma by se dalo rozepsat alespoň na pár odstavců, uvést pár příkladů a přihodit několik vtípků.

Jenže pak se objeví taková "meme", kde na obrázku je třída, a nápis: "Ta trapná chvíle, kdy se přihlásíte a pak nevíte, co s rukou." To mě odzbrojilo a najednou jsem měl pocit, že když o tom napíšu, už to nebude vůbec zajímavý, navíc to bude vypadat, jako kdybych to téma ukradnul, tak jsem to radši nenapsal. Jenže poslední dobou mi psaní začalo trošku chybět a navíc jsem trošku zrezavěl, tak si zatím píšu jenom tak pro sebe, abych měl dobrej pocit a časem si toho třeba všimnou i lidi, kteří sem chodili a četli různý výžblepty. 

Takže pokud patříte mezi těch pár, co si tohohle článku všimnou, vítejte zpátky!

Knihomol

Doslechl jsem se o jednom takovém broukovi. Teda název brouk by pro tenhle organismus zřejmě neseděl, ale pracovně tomu říkám brouk.

Je to členovec z podkpenu klepitkatců, z řádu štírců a jmenuje se štírek knižní. Zaujal mě ale tím, čím se živí. On totiž loví hmyz ve starých knihách. Zřejmě tedy spousta z nich celé dny vysedává v knihovnách a vychutnává si díla klasiků. Možná si i nějakou tu knížku otevře před spaním, aby se mu něco hezkého zdálo.

 Nebo třeba když takový štírek knižní cestuje, určitě nezapomene zajít do nějaké místní knihovny nebo archivu, aby ochutnal exotickou literaturu. Určitě se pak dělí i na různé gurmány, třeba takový štírek knižní, který si nejvíc pochutná třeba na sci-fi asi těžko ztráví Jiráska. A co dělají třeba takové štírky knižní, když nechtějí moc přibrat? Asi žerou básničky :-)

Mimo mísu

Rozmohl se nám tu takový nešvar... Studenti Gymnázia v Kadani už to prostě nemohli vydržet. Dovolte, abych Vás nejdřív zasvětil do situace:

    Už (minimálně) třikrát se na dívčích i chlapeckých záchodcích objevilo různé znečištění, ať už to byla tuš vylitá na stěnu, nebo záchodové mísy ucpané ručníky, do kterých se nějaký inteligent stihl vyprázdnit, a následek to mělo ten, jak už nadpis napovídá, že "to" skončilo všude po kabince, dokonce prý něco bylo rozmazáno i po zdech.

   No nevím, já bych to nijak víc nerozmazával. Situace samotná není vůbec k smíchu, ale představme si, jakoby se to stalo někomu jinému.

   Já jsem třeba nedávno s kamarádkou začal kampaň "kreativních přirovnání". Pro dnešního člověka už je všechno jen "jak svině" nebo "jak v pr..." Např. Je tam tma jak v pr... Přitom by se tak nabízelo říct třeba tma jako v pytli. Další příkladem může být třeba věta: To je drahý jak svině! Nevím, svini jsem (zatím) nikdy nekupoval a v nejbližší době nemám v plánu s tím začínat, ale jistě by se dalo vymyslet nějaké kreativnější přirovnání. No a tedy, když se někdo hodně bojí, je pos*anej, jak záchody na gymplu...

   Pravda, poněkud pokleslý humor, však o přestávkách se nějak bavit musíme. Dneska jsme se bavili i o třetí hodině, během níž se paní ředitelka snažila narvat asi 200 lidí do naší skromné auly, abychom si poslechli přednášku o tom, proč nemáme matlat výkaly po zdech. Kolem sebe jsem slyšel pár názorů, že ta přednáška byla stejně o h...

   Ale tak to už jsou extrémy, chtěl jsem se jen podělit o některé výtvory, které naši milí studenti vymysleli. Jenom znovu podotýkám, že nechci znevažovat situaci, která na naší škole nastala, ale hra s češtinou vždycky byla mou zábavou.

Trika na spaní

Nebudu už tady zase psát o tom, proč jsem už dlouho nepřispíval na svůj blog. Prostě jsem si nenašel čas. Během týdne ještě doplním poslední "americký" článek...

Teď jsem se ale chtěl zase postaru zamyslet nad jinou problematikou, a to jsou, jak nadpis napovídá, trička na spaní. Je pravda, že se dnes můžete zajít do obchodu a koupit si normální triko a jen tak v něm spát. Většinou se to ale dělá tak, že se na spaní vyčlení taková trika, která už se dotyčnému buď nelíbí, nebo mu ideály, které jsou na potisku, už nejsou vlastní, přesto se ho ale nechce zbavit, protože ho k němu drží jistá citová vazba. Já mám takhle například asi tři trika s Nirvanou. Ne, že bych je už neposlouchal, ale jindy to prostě neunosím.

Zajímavé na tom je, že do oddělení spacího oblečení se většinou dostávají právě trička s potisky nějakých kapel. A to mě nutí k zamyšlení, co kapela musí udělat proto, aby získala toto speciální "ocenění"... Protože když už si někdo pořídí triko s nápisem kapely, musí pro to mít jistě nějaký důvod, a pokud už se mu skupina nelíbí, nebo s tričkem něco je, prostě ho vyhodí. Ale mít ho na sobě ve chvíli, kdy je člověk ponořen do snů, to už jistě musí být nějakým privilegiem.

Tak by mě zajímalo, jestli máte podobnou zkušenost, nebo spíš, jaký máte na tohle téma názor? Nechtěl jsem se samozřejmě sprostě ptát v čem spíte :) ale jen jsem si chtěl poslechnout něčí názor.

Rudé moře

Je dost možné, že se Česko poprvé od Přemysla Otakara II. dotkne moře. Tohle moře však bude jen teoretické. Zato ale bude červené jak trenýrky. Podle všech možných průzkumů se dočítám, že levice bude mít v následujícím volebním období navrch. Pravici se moc šancí na vítězství nedává. Já ale doufám, že to s pravicí bude stejně jako s naší hokejovou reprezentací. Sice trošku klopýtá, ale nakonec se i přes ošklivé giganty prodere k vítězství. Na rozdíl od našeho týmu to ale pravice skutečně nezvládne bez absolutní podpory fanoušků. Proto doufám, že všichni, komu záleží na osudu naší země a nás, nastupující generace, jděte k volbám. Já bych se strašně rád podílel, ale k tomu bych se býval musel do 18. 4. přihlásit na ambasádě a to už jsem nestihl. Nechci se vracet do země, kde vládnou komunisti. Neříkám, že se nevrátím, to by ani nešlo, ale bude mi z toho smutno.