SM Lomos

Na svém internetovém prohlížeči mám jako domovskou stránku nastavené idnes.cz, abych věděl, co se doma děje. Poslední dobou se hodně píše o volbách, které se mají konat koncem května (pokud se nepletu). Tou dobou mi už bude 18, tudíž budu mít právo volit, takže svoje první volby si nejspíš odhlasuju ze zámoří.

Je zajímavé, jak různí lidé dostávají zkreslené informace o mém příjezdu. Během Vánoc mi asi pět lidí nezávisle na sobě psalo, "že prej přijedu na Vánoce domů, a jestli bych nechtěl něco podniknout". Nebo mi někdo psal, že slyšel, že budu doma už začátkem června. Nejvíc mě dostává, že ani moje agentura CIEE, se kterou tu jsem, neví, že je blbost dát mi zpáteční let na 11. června, když naše "maturita" je až 20. června. Vysílám teď tedy oficiální informaci, podle toho, jak to je momentálně aktuální. Vzhledem k tomu, že mi vízum vyprší 30. června a i po tomto termínu mám dovolenu zůstat tu ještě dalších 30 dní, tzn do 30. 7., vrátím se někdy koncem července. Viděl bych to na poslední týden tohoto měsíce. A teď proč to tak je. Nechci, aby si někdo myslel, že si tu chci zůstat co nejdéle, protože mi Kadaň, a Česko vůbec, nechybí. Jde jen o to, že tu nejsem na dovolené. Strávil jsem tu, a ještě strávím rok svého života (ne, že tu strávím ještě jeden další rok, ale když se to dohromady sečte, bude to skoro rok...), což není málo, mám tu spoustu kamarádů a chtěl bych si to tu užít i v létě bez školy. A když tady ta možnost je, byla by hloupost toho nevyužít. To jenom tak, aby se vědělo.

A teď k tomu nadpisu. Jen mě to tak nějak napadlo, že se tímto článkem vlastně spíš hlásím a ve Smolíkových vždycky říkali "SM Lomos, ohlaš se". Mimochodem tahle část všech dílů mě nikdy nebavila, protože mi to přišlo moc dlouhý. Strašně dlouho tam běhaly částice a Pepa Smolík se snažil dovolat svému vlastnímu pra(pra?)vnukovi. Smolíkovi mi teď taky připomínají můj zatím nejzajímavější hudební zážitek. A totiž moje první a zatím poslední hudební tour. Bylo to s Rapa Nui, když jsme hráli víkendové Sázava Tour. Bylo nás 6 v dodávce, do tří řad jsme se rozdělili podle hudebních sekcí, vepředu dechy, uprostřed rytmika a vzadu struny - a to aniž bychom o tom nějak přemýšleli, Péťa prostě řídil, Rambič si ukořistil přední sedadlo, já jsem si sednul doprostřed a Standa si sednul ke mně, a na Lukáše s Martinem prostě zbyla zadní řada. Naše "promyšlené uspořádání" jsme si uvědomili až v Praze na benzínce. První koncert v Havlíčkově Brodě v klubu Effect byl tak nějak spíš fiasko, protože jsme hráli u příležitosti Rockotéky Rebel rádia Brod a Rapa Nui není zrovna rock, takže obecenstvo jen mlčky sedělo a občas nám někdo zatleskal, ale to byl nejspíš jen zvukař. Druhý den už ale šel líp, byli jsme na pravé vesnické zabíjačce, koukali jsme právě na Smolíkovy a spali jsme tak nějak celý den. Večer jsme pak hráli v Karamba baru v Humpolci se spřátelenou kapelou FullSTOP. A bylo to tisíckrát lepší než v Hočkobrdech, domů jsme pak jeli v neděli ráno a já jsem si při nastupování do auta rozrazil obočí o dveře... Jak říkám, prozatím nejzajímavější hudební zážitek.

Mouchy v letadle

Je březen, za kamnama bych se ale nejspíš upekl, protože tady je momentálně horko jak v Africe! Je tu teda jenom kolem 20 stupňů, ale v porovnání s minulým měsícem je to naprostá paráda. Je tu všude vidět, jak se blíží léto. Nejenže holky postupně zkracují sukně, ale veškerý život se přesouvá ven, na ulici. Třeba včera jsem se procházel po Oaklandu. To je ta část města, kde se nachází Pittsburgh University, takže je to taková bohémská čtvrť. Plno studentů, umělců a všelijakých zjevení. Uprostřed je tam travnatá plocha o velikosti asi poloviny fotbalového hřiště, a když jsem tam tudy včera šel, bylo tam úplně plno. Ať už to byli studenti píšící úkoly, muzikanti jen tak si pohrávájící nebo různí provazochodci, kteří během chození po lanech ještě k tomu malovali obrazy. Všichni vylezli ven na sluníčko. Taky nám tu na Veverčí Hůrce zase po zimě otevřeli zmrzlinárnu Rita's, a protože tohle byla první sobota co otevřeli, dávali zmrzlinu zadarmo! Na to bych ale musel čekat v asi dvouhodinové frontě, která se vinula kolem celého bloku a to se mi fakt nechtělo. Tak jsme aspoň dneska šli s Nick na piknik :) a taky jsme hráli tenis, ale prohrál jsem na celé čáře, vzhledem k tomu, že jsem dneska hrál asi počtvrté v životě, a taky mi svítilo sluníčko do očí, a taky jsem určitě měl tu horší raketu a taky ta síť na mé půlce byla výš než na její...

Poslední dobou čtu pravidelně Blog KZK. Hodně se tam, hlavně v diskuzích píše o tom, jak Honza skvěle zvládá kulturu v Kadani. Najdou se tam samozřejmě i tací, kteří nesouhlasí, nebo mají nesmyslné výhrady. Chci se nad tím ale zamyslet. Hrál jsem tady v kapele (minulý čas proto, že ta kapela už víceméně neexistuje) a sehnat koncert, to byl vyloženě husarský kousek. Už jenom americké a pensylvánské zákony nám to velice ztěžují. Zakazují totiž nezletilým muzikantům hrát tam, kde se podává alkohol. Když chce kapela uspořádat vystoupení, musí hrát v kostele, na což se pak taky vztahuje velká spousta dodatečných pravidel, nebo v knihovně. Ale zaplať _____ (vložte jméno "boha", ve kterého věříte) aspoň za to. A přitom jsou tady takové talentované mladé kapely, které by si zasloužily zahrát před davy lidí. To je teda z perspektivy muzikanta, ale i z perspektivy diváka bych řekl, že kultura v Pittsburghu není nijak slavná. Ano, je pravda, že minulý týden tu byl Jay-z, někdy v září tu bude Lady Gaga, že tu je pittsburské divadlo a Mellon arena, kde hrajou Tučňáci. Ale takové ty akcičky menšího typu, ty mi tu chybí. A jak potom čtu o kultuře v Kadani, říkám si, že až se vrátím, budu chodit na všechny koncerty, kdykoliv budu moct. Doufám, že Honza tam na svém křesle ještě nějakou dobu vydrží.

A teď se dostanu k tomu nadpisu. Viděli jste někdy mouchu v letadle? Já ne...

To teda není všechno. Přemýšleli jste někdy, když moucha lítá například v autě, které se pohybuje, jestli musí třeba víc máchat křídlama nebo je to stejné jako když poletuje v obýváku? Z fyzikálního hlediska bych na to sám sobě namítl, že pokud jsou všechna okýnka zavřená, spolu s autem se pohybuje i atmosféra uvnitř vozidla a tudíž moucha by neměla vnímat změnu. Ale co třeba, když to auto zatáčí. Ta moucha by snad měla vnímat odstředivou sílu, no ne? A teď otázka za deset milionů. Zajímalo by mě, jestli když normální člověk stojí v letadle, které je normálně v pohybu, vyskočí rovně do vzduchu, jestli dopadne na své původní místo nebo aspoň trochu dozadu. Ovšem za předpokladu, že se nebinkne do hlavy o strop...

Washignton, (AC)DC

Na krátko jsem se odmlčel, je toho tu všeho hodně a někdy se nedostanu na počítač třeba ani jednou za tři dny. Teď jsme začali s muzikálem zkoušet velmi intenzivně, takže jsem někdy ve škole od rána až do sedmi hodin večer. A když pak přijdu domů, jsem rád, že se můžu najíst, osprchovat a jít spát. Tenhle víkend nás ale naše agentura CIEE, respektive naše lokální koordinátorka, vzala do hlavního města Spojených států amerických - Washington, DC.

Vyjeli jsme v pátek večer, takže na místo jsme se dostali pozdě v noci, neměli jsme tudíž čas ani náladu koukat moc kolem sebe. Druhý den ráno jsme ale vstali v 7 hodin a hned jsme se vydali na prohlídku Capitolu, sídla americké vlády. Tam byla spousta různých soch, starých obrazů a maleb a všechny možné zajímavosti.

Dál jsme byli v muzeu zpráv - Newseum. Tam jsem si zkusil natočit reportáž na zeleném plátně. Vlastně pozadí za mnou bylo bílé a kolem kamery byla spousta zelených žárovek namířených v kruhu přímo na mě, takže si pak kamera vychytala jen spektra modré a červené barvy. Sranda byla, když si to šel zkusit někdo v zeleném triku, to pak byl jenom průhledný.

Potom jsme absolvovali večerní projížďku po městě, všechno tak krásně svítilo. Cítil jsem na sobě dech dějin, když jsme byli u Lincolnova pomníku, vzpomněl jsem si mimochodem na Pravou blondýnku nebo na Planetu opic, kde Matt Damon přistál konečně na Zemi a přímo u této památky a tam byl Ape Lincoln (jakože vtip, místo Abe - zkratka Abraham - tam je Ape - anglicky op, hahaha)...

Druhý den jsme se pak spíš procházeli: Bílý dům, Fordovo divadlo, Muzeum holokaustu (bohužel jsme se nedostali k tomu, abychom se podívali na tu stálou výstavu, která je podle všech, co ji viděli, dechberoucí), a samozřejmě nějaké ty nákupy. Washington mě velmi příjemně překvapil, ne že bych očekával málo. Právě naopak. Opravdu tohle město doporučuji komukoliv, kdo by přemýšlel o cestě do Spojených států. Nejen že je to hlavní město, ale je tu rozhodně spousta věcí, které je třeba vidět.

Divadlo Ford's theater, kde byl zastřelen Abraham Lincoln 15. dubna 1865

Pohled na Capitol z Muzea Zpráv Newseum, v popředí vlajky na kanadském velvyslanectví

Socha vojáků, kteří vztyčují americkou vlajku během bojů v Pacifiku v době Druhé světové války byla inspirována slavnou fotkou Iwo Jima

Tak jsem se procházel kolem Bílého domu...:)

Pohled na Capitol zepředu, tady měl Obama svojí inauguraci, město tehdy zažilo rekord, tolik lidí tu nikdy před tím a zatím ani potom nebylo

Uprostřed obrázku je Washington monument. Tahle fotka se mi, myslím, celkem povedla

Abraham Lincoln sedí na svém křesle a hledí přes Washington monument na Capitol

Babička Kočínská

V jižních Čechách, nedaleko jaderné elektrárny Temelín se nachází malinká vesnička jménem Kočín. Nikdy jsem nezjistil, co to jméno znamená, jestli tam odsud byli dobří kočí, nebo tam bylo hodně koček... A v té vesničce bydlela moje prababička Anežka. Bohužel nás opustila minulou neděli a mně tu bylo moc smutno.

Ale zavzpomínal jsem si na všechny zážitky co mám s babičkou spojené. Už jenom to, že bydlela na vesnici. Měla slepice, králíky, dokonce prasata, ty už si ale nepamatuju, každé z nich se jmenovalo Péťa. A Bobík, to byl babiččin pejsek, zablešená vesnická směska ale vždycky nás horlivě vítal a na něm jsem se odnaučil bát se psů. Taky měla králíka Alberta, vždycky jsme ho chodili krmit a hladit, měli jsme ho rádi, a pak, aniž bychom o tom věděli, jsme ho jednou snědli...

A na sadě měla jabloně a ořešáky. Jednou, když jsme byli u babičky na víkend, v neděli odpoledne, když už jsme se chystali k odjezdu, naši mě ještě poslali, ať si shodím ještě pár ořechů na cestu. Cesta na sad vedla skrz stodolu, takže jsem neslyšel, že mezitím odjeli a když jsem se vrátil na dvorek, auto bylo pryč a já jsem si tenkrát myslel, že mě tam zapomněli, tak jsem se snažil dohnat naše auto, ale už byli pryč. Tehdy jsem jim to měl strašně moc za zlé, ale oni mě jen chtěli nechat přes týden u babičky na vsi, což bylo fakt skvělý, a nechtěli se nějak srdceryvně loučit, protože si mysleli, že bych brečel... nevím, jestli zvolili tu nejlepší cestu :)

A hned za plotem se pásly krávy a taky jsme vždycky chodili ke Šťastnejm pro mlíko, protože měli vlastní krávu (ano, píšu mlíko s douhým í a malým m ) a taky s kárkou k Fiřtům na nákup. A na návsi jsem asi poprvé sáňkoval. Nebyl to žádnej velkej vršek, ale pro takovýho malýho prcka to byly Alpy. A na Hořejšáku a Dolejšáku (to byly dva malé rybníčky uprostřed kočínské návsi) jsme do kýble hráběma "lovili" žabinec pro slepice. A na cestě jsme hráli fotbal a pak jsme si dali malinovou nebo ostružinovou přestávku - ty jsem měl nejradši. A z cihel, co se u cesty válely jsme si s bratrancem Milánkem (dneska už je to velkej Milan :D) stavěli bunkry a pevnosti, taky jsme si vyráběli vlajky a luky a šípy a oštěpy. A moje ségra Markéta se sestřenicí Haničkou si taky stavěly z cihel, ale ony si stavěly domečky. A my jsme si vždycky mysleli, že budují konkurenční pevnost, tak jsme na ně útočili a ony se zlobily, že si ty svoje domečky chtějí jen vyzdobit kytičkama a my jim to ničíme. V Kočíně jsem taky vrazil Milanovi lyžařskou hůlku do čela... na to moc pyšný nejsem.

A když byla prababička na nějaký čas v Kadani, bydlela u svojí dcery, mojí babičky. Byla totiž na operaci kolen, kde jí dali nové klouby. A já jsem tam za nimi chodil skoro každý den a jednou jsem si přinesl hokejku, navlíkl jsem prababičku do dresu Jaromíra Jágra a řekl jsem: "Babi chytej!". A ona na to: "Ale Kubíku, to já na starý kolena už hokej hrát nebudu", a já samozřejmě: "Babi, nevymlouvej se, dyť máš teď kolena nový". Tak jsem jí ukecal!

Zážitků s prababičkou mám strašnou spoustu a vždycky na ní budu strašně rád vzpomínat a bude mi moc chybět. Budiž Ti lehká zem!

Mám rád mlíko

To je všechno... Chtěl jsem se jen podělit o své pocity.