Jak jsou lidi blbí...

Ještě nedávno nás tu bylo 9 exchange studentů. Teď už nás je jenom 7. Byla tu jedna holka z Německa. Zásadně odmítala mluvit německy se svými krajany, prý si chtěla povídat jen anglicky, aby se zdokonalovala. Bavila se víceméně jenom s určitými lidmi a tak nějak na ní bylo vidět, že v něčem jede. Co se týče americké mládeže, nemyslím si, že je nějaký rozdíl. Záleží samozřejmě na tom, s kým se bavíte, ale bohužel i tady je alkohol a drogy pro nezletilé celkem lehce dostupný. Jedním z hlavních a nejčastěji omývaných pravidel našeho programu jsou tzv. 3D: No drinking, No driving, No drugs (Zákaz pití, řízení a užívání drog). Když byť jen jedno z nich porušíme, znamená to okamžité ukončení programu a dotyčný bude poslán zpátky domů. No a takhle právě dopadla Jenny. Říkali jsme si, když už něco dělá, tak ať to aspoň dělá potají, ať jí na to nepřijdou a je pravda, že není-li žalobce, není ani soudce. Jenomže ona, holka pitomá, o tom napsala na svůj osobní blog. Ten blog byl psán německy. Nevím teda proč, když tady němčinu používat nechtěla. Ale průšvih přišel ve chvíli, kdy naše koordinátorka, mimochodem z obou stran rodiny Němka, snad se i narodila v Mnichově, na ten blog zabrousila a samozřejmě to tam viděla.

No a další exchange studentka Kathi prostě odjela. Byla tu jenom na jeden semestr. Tohle teda už tolik nepatří pod nadpis článku. Byli jsme se s ní včera rozloučit. Asi 20 lidí kolem ní uspořádalo takový oběd v Cheesecake factory. Pořádně jsme se najedli, ale pak přišla ta smutná část. Všichni se loučili, objímali, plakali, a znova objímali, už byli na odchodu, ale pak se zase otočili a začali se loučit potřetí... Uvědomil jsem si, že jsem opravdu už v půlce a doba, kdy se takhle budu loučit já, se už nezadržitelně blíží. Čas běží tak strašně rychle, nebo strašně pomalu? Rozhodně tady teda nesmutním. Občas si pročítám svoje články a přijde mi, že z nich vyzařuje jakási ponurá nálada. Ale takhle to není. Třeba teď jsem měl úplně parádní tři týdny, našel jsem rozumnou rovnováhu mezi prací a zábavou, ve škole to bylo taky v pohodě. Až teda na poslední dva dny tohohle týdne. Včera a dneska jsme totiž psali veškeré pololetní práce. To není jako u nás, že se nesmí setkat dvě písemky v jednom dni. Tady se to píše pěkně natvrdo, všechno najednou. Takže dneska (v pátek) v půl třetí, když jsem dopsal poslech z hudebky jsem si neuvěřitelně prdnul...teda oddechnul... (musel jsem si zkusit i ten trochu slabší humor, omlouvám se)

A teď se budu celý týden plus pondělí už jenom flákat! A pak teda zase začne škola a druhej semestr, ale nepřebíhejme!

Článek na blog

Píšu na blog. Píšu, protože se mi chce. Teď budu asi vykrádat Honzu, kterej vykradl Tristana Tzaru, ale je fakt, že píšu, protože je to stejně přirozené, jako když močím nebo jsem nemocný. Píšu co chci, co se mi zlíbí, co mé srdce žádá, a pan kritik, hudební znalec z toho strádá. To jsem zase vykradl Jarka Nohavicu. Taky někdy prostě píšu jenom abych psal. To jsem zase četl u Honzy. Rozhodně bych řekl, že víc píšu než čtu. Píšu všechno možné, články na blog, seminární práce, teď jsem zrovna napsal jednu na angličtinu. "Režisérův dopis herci" a psal jsem o hře Král Oidipus. Limit slov se měl pohybovat v intervalu 1000 - 1500 slov. Když jsem začal psát, přišlo mi nemožné napsat toho tolik, ale tak nějak jsem se do toho zažral a než jsem se nadál (jak se člověk naděje?), měl jsem před sebou hotovou esej o 1341 slovech. Takže teď v podstatě jenom píšu, protože už jsem rozjetej.

Vrátím se k tomu, jak se člověk naděje... Co to vlastně znamená? Má to něco společného s nadějí? Jako než si člověk stačí udělat naději, už se něco stane? To by znělo celkem logicky.

Taky mě zajímá, proč se říká "Ty kluku ušatá". Nejde ani tak o význam těch slov. Spíš mě zajímá, proč je přídavné jméno ušatá v ženském rodě. Stejně tak se používá "Ty kluku darebná, pitomá,..." Proč?

Ještě mi vrtá hlavou, proč se žádá o ruku? Řekl bych, že to není tak úplně to hlavní, o co muž chce žádat (v lepším případě :-). Jestli je tam nějaká spojitost s tím, že při žádosti o ruku se většinou předává zásnubní prsten. Ten se dává na ruku... nevím.

Taky jsem se nikdy nedozvěděl, co to jsou ty vlkanice. Vím jenom že se jich nemáme bát...

Chápete?

Ne?

Tak já chvilku počkám...

...

...

Už?

Dobře.

Dneska jsme psali z dějepisu. Jak tady poslední dobou dějepis nemám rád, dneska bych řekl, že jsem ten test napsal na A+. Nakonec ho asi stejně nedostanu, ale jde o ten pocit ne? Ještě jsem dneska dělal prezentaci o těch Vánocích na ToK. Řekl bych, že to se taky docela povedlo.

Zítra teda odevzdávám tu esej na angličtinu, taky esej na hudebku a příští úterý musím odehrát Autumn Leaves na kytaru. To jsem se měl povinně naučit. Taky máme na příští týden nějakou esej na dějepis. Eseje tu jsou velice oblíbené...

Mezitím, co píšu tenhle článek, moje velice obětavá kamarádka si pročetla tu mojí esej, a našla mi tam různé kosmetické nedokonalosti, takže ten výsledný počet slov bude nejspíš trochu odlišný, ale hlavně že to bude víc než tisíc a míň než patnáct set.

Tenhle článek je tu v podstatě jenom aby tu byl článek...:-)

Práce osvobozuje

Posledních několik dní jsem strávil vcelku produktivně. O víkendu jsme měli zkoušku kapely, na které jsme tak nějak vytvořili písničku, která opravdu připomíná déšť. Prostě to zní jako kapky deště, pak se to rozjede, ale zní to fakt parádně, možná z toho bude taková pěkná instrumentálka. Taky jsem šel do kina na další divnej film. Anglicky se to jmenuje Imaginarium of Doctor Parnassus, což byl jeden z posledních, ne-li dokonce úplně poslední film, kde hrál Heath Ledger. Kromě něj tam hrál třeba Johny Depp, Colin Farrell a Jude Law - neboli, jak se vyjádřila jedna moje kamarádka, všichni Hollywoodský chlapi, který všechny ženský chtěj votento...:) Každopádně pointa filmu mi celkem unikla. Musel jsem si o tom pak něco najít na internetu, protože jsem pak nechtěl bejt za blbce, když bych nevěděl, na co jsem to vůbec šel.

No a jinak jsem si připravil prezentaci na ToK na téma "Do jaké míry jsou Vánoce náboženským nebo kulturním svátkem". Rozvádím tam různé věci, uvádím třeba příklad Česka. Máme 55% nevěřících, ale Vánoce slaví skoro všichni. Jde tedy spíš o tradici než o náboženství, i když jsou Vánoce s křesťanstvím jako vejce vejci :) Taky jsem vypracoval esej na hudebku, kde jsme měli popsat jeden "nezápadní" hudební styl z každého kontinentu, přičemž Amerika se tu dělí na severní a jižní. Tak jsem psal o Egyptě, Brazílii, Indiánech, Austrálii, Japonsku a o Norsku. Nepsal jsem o české hudbě, protože jsem o tom asi před měsícem měl prezentaci, a tak mi to zakázal.

Nadcházející týden tu bude ve znamení závěrečných zkoušek zimního semestru. Takže testy, písemky, eseje,... jenom na ruštině jsme měli i ústní zkoušení, ale to nebylo před celou třídou, jenom s panem učitelem Brownem. Moc se teď na to netěšim, bude toho asi dost. A až tahle válka skončí, a my zas budem žít, pomalu začne muzikálová sezóna. Ucházel jsem se o hlavní roli, ale tu mi nedali, tak jsem se o nic jiného neucházel. Zato jsem se ale přihlásil do muzikálové kapely, kde budu hrát na bicí, zkoušky nám začnou někdy v březnu. Paní Shariff říkala, že se bude zkoušel třeba i tři hodiny každý den, takže se mám na co těšit...

A dneska - 25. ledna 2010 - je to na den přesně pět měsíců ode dne, kdy jsme se v Ruzyni odlepili od země a zamířili jsme vstříc New Yorku. Takže jsem oficiálně v půlce! Ani nevím, jestli je to veselá nebo smutná zpráva. Čas plyne vždycky stejně, ať se děje co se děje, přesto je občas moc rychlý nebo moc pomalý.

Misky

Včera jsem poprvé v životě pracoval v keramické dílně, když teda nepočítám to, jak jsme tenkrát šli se školou do Šuplíku a já vyrobil mamince popelník. Nějak mě nenapadlo, že nekouří, takže ho asi nebude potřebovat. Tentokrát to ale bylo trochu o něčem jiném. Naše agentura CIEE pro nás, zahraniční studenty, pořádá každý měsíc nějaké srazy, pikniky a všemožné aktivity. 7. března se tady koná taková charitativní akce, kde se budou prodávat různé keramické produkty, a hlavně misky vyrobené jak školenými hrnčíři, tak i úplnými amatéry. Když jsme přišli do dílny, hned se nás ujaly takové milé paní. Šel jsem k hrnčířskému kruhu, dostal jsem hroudu hlíny. Hned ze začátku je třeba tu hlínu nahňácat přesně doprostřed, takže musíte tlačit hlínu k sobě a směrem ke středu, pomalu tahat směrem nahoru a potom stlačit dolů, a pak, když dáte ruce pryč a ta hlína se nekroutí, ale jen tak pravidelně točí, máte to nejtěžší za sebou. Potom už se jenom udělá doprostřed díra, a pak si už můžete hrát. První pokus mi moc nevyšel. Musel jsem ten kus vyhodit, ale hned druhý pokus už mě fakt překvapil. Stejně tak třetí. Vyrobil jsem tedy dvě misky na hrnčířském kruhu.

Potom jsem přešel ke stolu, kde se dělaly výrobky z takové té hlíny, jak se nestrká do pece, ale dá se pod větrák a ona vyschne. Tam jsem dostal placku hlíny, do které jsem podle již hotové misky vyřízl kruh. Potom jsem ten kruh vložil do té hotové misky, která vlastně sloužila jenom jako šablona. No, a už chybělo jenom misku nějak vyzdobit. U tohohle kroku jsem se zasekl na dobrých deset minut. Všichni mi pořád ukazovali, co všechno se s tím dá dělat, že můžu do hlíny obtisknout kus záclony a tak.... Potom se mě ty paní vyptávaly na všechno možné, odkud prej jako jsem, jak to, že všichni Evropani mluví takhle dobře anglicky, jestli jsem už někdy pracoval s keramikou. Řekl jsem jim o tom popelníku, ale že jinak spíš dělám do muziky. Řekli mi, že tohle je úplně to samé, ať se prostě nechám něčím inspirovat. Tak jsem si začal tak trochu hrát a takhle to dopadlo:

Tohle byla první miska, kterou jsem vyrobil. Možná vypadá spíš jako květináč, ale já jsem na to pyšnej :)

Tohle už, podle mě, vypadá mnohem líp...

A tohle je ta třetí, udělal jsem na dno houslový klíč a na okraj ucho, kterým ta miska může poslouchat hudbu... ano, vymyslel jsem si k tomu příběh :)

Mimochodem, tyhle misky nejspíš nebudou sloužit k jídlu. Aspoň ne ty naše, amatérské. Jde spíš o estetickou hodnotu, o to, že jsou ručně vyráběné, a hlavně o tu charitu. Tak snad to někomu pomůže.

Mimochodem, ve velkém se tu pořádají sbírky na Haiti. Každý den tu na obědě dvě moje kamarádky obcházejí všechny stoly a denně vyberou třeba i pár set dolarů. Studenti i učitelé nosí do školy peníze, aby mohli přispět na zemi postiženou zemětřesením. Přijde mi to moc hezký, že se tu takhle činí dobro... I když, jak by řekl Hurvínek: "A proč ty lidi vyráběli misky, aby mohli dát chudejm peníze? Proč jim je nedali rovnou?"

Výsledek globalizace

Tak tohle mě opravdu dostalo. Včera večer (13. ledna 2010) jsem se koukal na American Idol, což je v podstatě to samé, jako je naše Superstar. Samozřejmě tam byly velice nápadné talenty, o kterých jistě ještě bude slyšet, ale jeden muž jednoznačně vybočoval z řady. Ukázali ho až na konec pořadu, někdy v půl desáté. Byl to generál Lary Platt, bylo mu 62 let. Produkce ho ale nechala zúčastnit se pořadu, nejspíš kvůli jeho jedinečnosti. To, co totiž předvedl, se nejspíš stane na několik dní než na to všichni zase zapomenou hitem číslo 1. Jeho píseň, kterou nejspíš sám složil, se jmenuje Pants on the ground - Kalhoty až na zem, a zpívá ji pro všechny, kdo nosí spadlé kalhoty a kouká jim zpod nich spodní prádlo.

Když jsem na ten pořad koukal, moc jsem nedával pozor, dělal jsem něco na notebooku, ale při tomhle vystoupení jsem zbystřil. Napadlo mě vyhledat na youtube "Pants on the ground", jestli je to skutečně jeho písnička, nebo jestli je to něco převzatého. A zjistil jsem, že už v 9:31 byly na youtube asi 4 videa rapujícího generála a dokonce už asi 1000 shlédnutí a 100 komentářů, doslova jednu minutu po tom, co to dávali v televizi. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím ani uším. Tomu říkám opravdová rychlost. Je taky možné, že to prostě byl tah od produkce pořadu, aby zvýšili sledovanost. Tak by se dalo vysvětlit, proč se vůbec konkurzu účastnil, ale rozhodně mě celá tahle situace dostala. Ani ne tak to video samotné, jako spíš celé to divadlo. Dokonce to bylo dnes ráno i v rádiu. Stihli už ze sestřihaného zvuku udělat celou písničku. Řeknu to takhle, je dost možné, že je to všechno jenom nahrané divadlo, ale určitě to působí strašně přesvědčivě.

Tady je to video, je to jenom anglicky, verze s titulky neexistuje a já nemám možnost to video nijak upravovat. Každopádně tady to je...

Holky moje

Měl jsem tu teď na týden Mamku a Markétku. Bylo to strašně zvláštní po takové době mluvit česky každý den. Ale byla to paráda. Mamka přivezla polohrubou mouku a upekla tady ve ztížených podmínkách vánočku (výborná), taky jsme měli řízky a bramborovej salát! A hlavně, přivezly s sebou 4 kg cukroví! Takže jsem je samozřejmě přivítal s otevřenou náručí. Hodně jsme toho viděli, prošli a projeli jsme všechno, co je tu zajímavé a taky jsme strávili hodný čas nakupováním všeho možného. Inu, byl to pěkný týden. Škoda jen, že nemohl přijet taky Bugoušek.

Tohle je ocelové město

Ve skutečnosti to ale zas takovej hnus neni...

Pittsburský downtown (centrum) skrz Most Anyho Warhola

Zase ten most

Já s Pittsburghem

Pittsburgh beze mě

Tohle jsem vyfotil hlavně proto, že se tam v pravém v té jedné budově odráží budova jiná a vypadá to tak nějak hezky...

PPG Place neboli zrcadlový hrad

Cathedral of learning - Katedrála učení, jedna z budov Pittsburské univerzity

Tohle je prostě dechberoucí!

Svátky

Vždycky si píšu do mobilu poznámku, když mě napadne nějaká myšlenka, o čem psát na blog. Za poslední dobu se mi tu jenom hemží. Tak například:

Napadlo mě, kdo má asi svátek 29. února. Na online kalendáři jsem zjistil, že je to Horymír, což mě donutilo se zamyslet. Já osobně neznám žádného Horymíra. Nebo dnes (12. ledna) má svátek Pravoslav. Ani takového nikoho neznám. Když jsme na hudební výchově zpívali středověkou píseň o svatém Václavu, bylo tam: "Na svatého Kosmy, v září to bylo, den dvacátý osmý, slunce svítilo." Takže podle toho kdysi patřil tento den Kosmovi (tedy Kosmas) a ne Václavovi. Zajímalo by mě tedy, jak to jméno vyřadili. Co když ještě existovali Kosmové? To jim prostě řekli, že už nemají svátek? Nebo že ten den můžou ještě používat do konce života, ale ať už dětem to jméno znovu nedávají? Jak se tohle dělá? A čeká nás doba, kdy v našem českém kalendáři budou cizí jména? Pokud se tak stane, dovolil bych si vznést jeden návrh. Až dojde i na Horymíra, rád bych zaregistroval nové česko-britské jméno, inspirované Johnem Lennonem. Bude patřit do tzv. -slavů (Miroslav, Bohuslav,...). To jméno zní Óljůnýdyslav.