Vánoce v paragrafech

Přečetl jsem si na idnes TENHLE článek a musel jsem se fakt pousmát, je pravda, že taková doba se možná opravdu blíží.

Vánoce

Znáte ten pocit, kdy se na něco strašně těšíte, odpočítáváte každý měsíc, týden, den a nakonec každou hodinu do toho vysněného okamžiku? Já ho znám, ale letos mě nejspíš v tom zmatku nenašel. Původně jsem měl být v Kadani, pak v Pittsburghu, byla možnost, že bych byl v LA a nakonec jsem až tady, v Jižní Karolíně. Faktem ale zůstává, že mi připadá, že se mě Vánoce letos vůbec, ale vůbec netýkají. Je to skutečně zvláštní pocit, protože všude kolem je plno světýlek, všechny doby vyzdobené, všude je Santa Claus, reklamy jsou plné předvánočních hitů, silnice jsou ucpané, všichni mají "štědrou" náladu. Ale já si připadám, jako by Vánoce pro mě letos nějak neexistovali. A není to tím, že bych byl na někoho naštvaný, nebo kvůli něčemu smutný. Někdo se mi snažil vysvětlit, že před Vánocemi se člověk vždycky cítí trochu zvláštně, ale já si nemyslím, že by mě svátky letos jakkoliv ovlivnily. Je mi to na jednu stranu líto, protože si pamatuju, že jsem se na Vánoce vždycky těšil a jak už jsem psal, odpočítával jsem každou měrnou jednotku času. Ale nikdy jsem se nemohl dočkat (nebo vždycky jsem se nemohl dočkat?). Letos je to ale tak nějak jiné, protože alespoň mně tenhle rok utekl strašně rychle, že jsem si ho skoro ani nevšiml. Občas si připadám jak Honza z pohádky Král měl tři syny od Jana Wericha, který se dal na závodnickou dráhu, a jak tak závodil, svět kolem něj byl jen šmouha. A když se pak najednou zastavil, začal si všímat těch překrásných detailů...pomněnka, chrpa, a hele ho brabenec... :) Taky bych se někdy chtěl takhle zastavit a všímat si. Je to sice otřepané klišé, ale v dnešní uspěchané době si člověk často neuvědomuje, jak krásné je někdy se zastavit a nedělat vůbec nic. To já jsem ale za poslední rok dokázal jen zřídka. Vždyť jsem taky hrál ve čtyřech kapelách a ve dvou divadlech na jednou. Ale jestli to znamená, že kdybych nic z toho nedělal, více bych si užil letošní Vánoce, nic bych neměnil. Jsem za všechno rád a byl to dobrý rok. A Vánoce nakonec taky nebudou špatné, za chvilku tu mam ty svoje holky a kouknem se spolu třeba na Pelíšky. Pamatuju si, jak jsme na Štědrý den vždycky povinně museli jít na procházku, krmit kachny, abychom dali mamce dost času na přípravu večeře a dárků, ale my jsme nikdy nechtěli, protože už jsme chtěli dostat naše dárky. Ale když si tak uvědomím, že tohle jsou už moje druhé Vánoce za sebou, na které nejsem doma, procházka k zamrzlému jezírku v lesoparku s tvrdým rohlíkem v pytlíku by celkem bodla.

Všichni si užijte vánoční svátky tak, jak chcete. Užijte si to. Do ničeho se nenuťte, zkuste to všechno přežít tak nějak v pohodě. Pokud jste rodiče, zkuste rozumět svým dětem a když už fakt kopou, nenuťte je. A pokud jste děti, zkuste rozumět svým rodičům a na tu procházku s nimi jděte. Pěkně Vám vytráví, a jednou na to budete vzpomínat. Veselé Vánoce!

A na jih

Cesta do Jižní Karolíny nebyla tak strašná, jako jsme čekali. Už jen to, že Mitchovi (Murphyho tátovi) trvalo ujet 1 123 km téměř 36 hodin, tedy den a půl. Když si na Google Earth vyhledáte trasu z Charleston, SC do Pittsburgh, PA, řekne Vám, že to zabere přibližně 11 hodin. Jenže napadlo víc sněhu, než ve Virginii očekávali. Když nám Mitch ukazoval video, které natáčel cestou, mohli jsme přesně vidět, kde končí stát North Carolina a začíná Virginia. No, a fakt, že potom přes noc sněžilo ještě víc nám trošku naháněl bobky. Měli jsme ale štěstí. Cesta nezabrala víc než 12 hodin. První půlka byla dost zajímavá. Murphy s Mitchem se před tím neviděli asi 3 měsíce, takže si jistě měli co říct. Nebyla to ale nijak láskyplná konverzace. Začali se přít o všem možném, co si jen mohli vybavit. Třeba "Stvořil Bůh lid

stvo nebo lidstvo Boha?", a spousta dalších. Cítil jsem se trochu jako na hodině TOK (něco jako filosofie). Byla sranda sledovat, jak se oba snažili prosadit své názory. Občas teda oba zvyšovali hlasy tak, že jsem si už myslel, že po sobě skočí, ale nakonec to nějak dopadlo :)

V druhé půlce cesty, tedy po té, co jsme zastavili na oběd na takovým tom typickým místě, jak vždycky ve filmech staví kamioňáci, pijou kafe a balí servírky, Murphy usnul, takže byl klid. Pustil jsem si do sluchátek Carlose Santanu a sledoval jsem, jak sníh pomalu mizí, a zeleň přibývá. Taky jsem po dlouhé době sledoval západ slunce. Tomuhle říkám správný americký road trip (výlet autem). Na místo jsme tedy dorazili kolem sedmé hodiny večerní. Přivítala nás babička s typickým jižanským přízvukem, který je ze začátku těžko srozumitelný, ale člověk si zvykne. Pak jsme šli jen kousek přes ulici do něčeho, co vypadalo jako dílna, vyzvednout od někoho nafukovací matraci a vánoční stromek. Ten někdo byl Jim, jižanskej týpek, ochlasta, kterej si staví choppera ze starých dílů z Harley Davidson.

Chyběl už jen žvýkací tabák a vlajka konfederace na zdi.

Dneska tu bylo celý den tak kolem 13 stupňů (Celsia naštěstí) a slunečno. My jsme ale celý den tak nějak polehávali a pospávali, protože všichni šli do práce a my byli unavení ze školy a náročného víkendu.

Milý deníčku, ozvu se ti zase příště...:D

Miss Jižní Karolíny odpovídá na otázku "Proč si myslíte, že každý pátý američan nedokáže ukázat USA na mapě?": "Já osobně si myslím, že američané to nedokážou, protože...mmm...někteří lidé v naší zemi nemají mapy a ... Myslím si, že naše vzdělávání...to...jako v jižní Africe nebo v Iráku, všude... Myslím, že že by měli...naše vzdělání tady v USA by mělo pomoci USA...hm...mělo by pomoci jižní Africe a mělo by pomoci Iráku a zemím v Asii, abychom mohli tvořit lepší budoucnost pro naše děti...":D

Padá sníh

Jak už jsem psal, máme tu teď hodně sněhu, asi tak stopu (nebo 30 cm, chcete-li). Tak jsem se po několika letech dostal k tomu, abych konečně zase jednou postavil sněhuláka. Není to, pravda, žádný velikán, ale já neměl moc času. Musel jsem ve 12:30 jít zase natáčet. Už nám chybí asi jen tři scény, jsem zvědavý, jak to nakonec dopadne. IB nám dovoluje film dlouhý pouhých 7 minut, takže až bude hotový, nejspíš ho dáme i na youtube.

Když už jsem u youtube, chtěl bych tak trochu navázat na myšlenku ve svém minulém článku, ve kterém jsem psal o nadměrném používání cizích slov v názvech produktů, obchodů a celkově věcí. Když se tedy Američan podívá na tuto stránku, nevidí youtube, jako my, ale vidí Ty trubko :) Nebo místo yahoo vidí juchů. Představte si e-mail na juchů.cz. Nebo další. Až se sem někdy vypravíte, dejte si k pití Doktora Pepře (Dr Pepper), nebo Horskou Rosu (Mountain Dew), popřípadě skřítka (Sprite). K jídlu si dejte třeba řehot (Snickers). Můžete si zajít na koncert kapel Zelený Den (Green Day), Perlová Zavařenina (Pearl Jam), Slučovací Sad (Linkin Park), nebo zpěvačky jménem Růžová (Pink), křestním Šípenka. Když o tom přemýšlím, spousta českých kapel má cizokrajný název. Už jenom kapely, ve kterých jsem hrál - Innominado - španělsky, Rapa Nui - domorodý název Velikonočního ostrova, Madrigal - to je sporné, slovo má nejspíš nejasný původ, ale česky to moc nezní, no a Kus Těsta. To je důkaz, že punkové (neboli výtržnické) kapely zůstávají věrné vlasti. Ať už to jsou zvláštní názvy jako třeba Drsná Deka, Nukleární Vokurky, Visací Zámek nebo Ruce po Obrně. Kdo za to může? Komunisti? Dost možná. Člověk byl uzavřen před okolním světem a když se dveře otevřely, člověk si se svou malou zemí a malým jazykem připadal méněcenný, což možná není ani tak vina komunistů jako takových jako spíš české povahy.

Ha, to jsem se zase dostal někam jinam. Tady je ten sněhulák:

Jak se točí

Svět se točí, stejně tak se točí náš studentský film. Nemá jméno, tyhle věci jdou prostě pomalu. Už máme ale natočenou víc než polovinu. Je to strašná sranda, protože nikdo z nás vlastně nemá žádné praktické zkušenosti ohledně tvoření nových filmů. Já jsem tu vlastně s klipem Kusu Těsta nejzkušenější. Spousta věcí se vymýšlí až přímo na place. Několik záběrů se musí natáčet víckrát a pak se nakonec vyberou ty nejlepší. Z tohoto důvodu mi bylo o hlavu třikrát rozbito vajíčko. Jednou normálně, pak ještě jednou, pro jistotu a nakonec ještě záběr zblízka.

Všechno se tu tak nějak teď točí jako na kolotoči. Náš pan učitel Lazur rád přirovnává grafy a křivky k horským drahám, různé míry stoupání, nejvyšší a nejnižší body... Taky počítáme, kde by ten vozík asi vykolejil. Pořád ještě platí, že tu je matika (přesněji Kalkulus, objeven, nebo vymyšlen sirem Isaacem Newtonem) mým oblíbeným předmětem. A z angličtiny propadám. Už se mi začali ozývat z agentury, a už jsem měl lehce vážný rozhovor se svou koordinátorkou Kirsten. Snad bych neměl mít průšvih. Zřejmě se ale budu muset vyměnit u IB English do nižšího stupně. Pořád se mi snaží vysvětlit, že tam se budu nudit a že to pro mě nebude dostatečná výzva. Já se jim zase snažím vysvětlit, že mi je to absolutně jedno, že tohle pro mě není školní rok. Občas je s nimi, a samozřejmě i se mnou, těžká domluva.

V neděli jedeme s Murphym do státu Jižní Karolína. Ta je považována za jižanské státy, takže jsem zvědavý, jak to tam bude vypadat. Vím jednu věc, bude tam tepleji než tady. Tady máme každodenně solidně pod nulou (naštěstí jen v Celsiích, ve Fahrenheitech by to bylo už trochu horší). Dneska konečně začal padat sníh. Na druhou stranu ale zablokoval silnice, a Murphyho táta je někde v zácpě už pět hodin. Důvod, proč jedeme do JK je, že Edna (hostmamka) jede do Rakouska se svým manželem za tchyní na Vánoce a tak nás Murphyho táta bere na Vánoce k sobě. A protože americký vnímání vzdálenosti je od toho evropského kompletně odlišné, prostě pro nás přijede. Normálně cesta trvá asi 11 hodin. Plus ta zácpa, to bude asi sranda. Konečně taky zažiju nějakej ten typickej americkej Road Trip.

Občas tu tak přemýšlím o názvech některých obchodů nebo produktů. Když jdu nakoupit jdu do Giant Eagle, představte si mít v Česku obchod Obří Orel. My máme Kaufland. Ale to taky není česky. Spousta věcí se v Čechách (a na Moravě a ve Slezsku samozřejmě taky...) pojmenovává cizími názvy. Proč? Nejspíš to pak zní víc světově. Nemůžu tak úplně mluvit z vlastních zkušeností, ale dřív lidi chodili do Jednoty, jedli tatranky a pili žlutou :) Dneska jdou do Hypernovy, jedí Snickers a pijí Sprite. Nestěžuju si na to, že tu tyhle produkty máme, chraň Bůh. Taky chápu že to všechno jsou nadnárodní společnosti, které dodávají všechno možné do různých zemí světa a názvy jdou prostě v jejich jazyce. Jenom mě občas mrzí, že si sami vlastního jazyka nevážíme. Našel jsem si na youtube sestřih z finále Superstar, abych byl trochu v obraze. V levém horním rohu jsem viděl nápis Nova LIVE. Proč?! Zřejmě se novákům zdálo slovo ŽIVĚ moc vidlácké. Tyhle věci mě někdy prostě štvou. Chtělo by to další vlnu Obrození. Aspoň trochu...

Uvědomil jsem si, že si neuvědomuju, kdy jsem naposled vložil na blog nějakou fotku, takže tady předkládám důkaz č. 1, že naši kameramani se snaží vykoumat, jak se s tou kamerou vlastně pracuje asi 5 minut před natáčením :)

Homo Exchange Studentus

Tak jo, pár mých posledních článků bylo veskrze pozitivních. Tenhle bude asi trochu jinej. Je to tu opravdu skvělý. Je to úžasná zkušenost, něco, co se neopakuje. Ale...

Na druhou stranu to má taky strašnou spoustu negativních aspektů. Být exchange studentem znamená na rok odletět do úplně jiné země, sžít se s tamními lidmi, stát se plynulým v místním jazyce a zapojit se do společenského života ve všech směrech. Taky to ale znamená spoustu smíšených pocitů. Když jsem seděl v letadle Detroit-Pittsburgh, byl jsem strašně nervózní. Byla to ale celkem pozitivní nervozita. Pak jsem se dobrých 30 minut nemohl potkat s mojí rodinou.

První týden jsem trpěl posunem času. Ve škole jsem měl problémy, protože jsem nerozuměl 40 % látky. Jenomže za chvíli nikoho nezajímalo, že nejsem z této země, že prostě nerozeznám rozdíl mezi Tone, Diction, Attitude, Figure of Speech, figurative language, Point of View... Je toho hodně. A tak jsem v prvním čtvrtletí měl E z angličtiny. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem z anglického jazyka dostal něco jiného, než nejlepší možnou známku. Ale není to všechno jenom kolem školy. Máme tu kapelu. Celkem se nám blýská na lepší časy, dokonce máme možnost jet s jinou kapelou jako doprovod na jejich turné...v srpnu...

Mám tu americkou přítelkyni. Jmenuje se Brittany. Jsme spolu asi měsíc, samozřejmě si nehrajeme na žádný romantický film. Víme, jaká je realita. Ale stejně je ta realita na nic. Nejhorší na tom je, že už jsem se takhle jednou cítil. Než jsem odjel. Někdo mě přemlouval(a), abych nikam nejezdil, abych zůstal v Kadani. S ní. Jsem rád, že jsem nezůstal. Jsem rád, že jsem tady. Ale občas je to fakt těžký. Občas to prostě chce nepřemýšlet o minulosti, o budoucnosti. Carpe Diem. To je něco, co bych potřeboval, ale člověk se jen těžko sám naprogramuje, aby vnímal věci jinak.

Nechci říct, že se mi tu nelíbí, že se mi chce jet domů. Jenom jsem chtěl svému čtenáři přiblížit i temnou stranu Síly. Nechci to tu vzdát. Budu bojovat do posledního muže, což jsem já sám... Budu bojovat do sebe... to zní divně. Takže tak...

Chci jenom říct, že jsem v pořádku. To, co tady píšu je prostě jenom souhrn mých okamžitých pocitů. Kdybych tady opravdu trpěl, něco bych s tím udělal. Jenom jsem chtěl ukázat, že Exchange student tvrdej chleba má...

Dvojjedinost

Už jsem pochopil, že tohle místo, tahle zkušenost mě každopádně nezanechá bez následků. Troufám si tvrdit, že až se vrátím, budu schopný říct, že Pittsburgh je mým druhým (ale jen druhým) domovem. Možná je tohle prohlášení poněkud předčasné, ale rozhodně mám tohle místo strašně rád. Než jsem odjel, spousta kamarádů mi říkala, hlavně ať se nezměním. Ale to je prakticky nemožné. Jsem na rok v úplně jiném městě, v jiné zemi, na jiném kontinentě. V podstatě žiju v jiném jazyce. Občas mi to leze na mozek a když potom po Skypu, nebo zřídkakdy i z očí do očí, mluvím s někým česky, cítím se zvláštně. Ne ve špatném slova smyslu, jenom je to občas těžké najednou přepnout jazyky. I když je to z jazyka, kterým tak nějak mluvím asi 8 let do své mateřštiny, přece jen tu 99% dne mluvím anglicky.

Zajímavé je, že po Skypu to ještě tak hrozné není. Přece jen si povídám jakoby s počítačem, takže to není takový šok. Ale když jsem tenkrát byl na té slovenské akci, nebo potom 17. listopadu, když byla na Pitt oslava 20 let od Sametové revoluce, mluvil jsem s opravdovými Čechy a Slováky. Bylo to zvláštní stát přímo vedle nich. Není to tak, že bych zapomněl mluvit česky. Myslím, že kdybych neuměl česky, nebyl bych schopný psát články.

Jinak pokud někoho zajímá, co jsem tu poslední dobou dělal, věci se dost točily kolem muziky a filmu. Měli jsme minulý víkend koncert v knihovně. Byly to dvě kapely, ta první byla spíš taková sranda-kapela, hráli hlavně hiphop a různé předělávky populárních interpretů jako třeba Taylor Swift. Byl jsem celkem překvapen, kolik lidí znalo slova k písničkám, ke kterým by se normálně ve škole ani nepřihlásili. Jen zvukař a zároveň člen první kapely vzal tuto akci moc vážně a přivezl zvukové zařízení, kterým se normálně v Kadani ozvučuje Orfeum pro menší akce. Prostor, ve kterém jsme hráli byl velký asi jako Klub na Střelnici, takže si zřejmě umíte představit, jakým způsobem diváci neslyšeli.

No a ohledně toho filmu, natočili jsme už asi 4-5 scén. Zatím neřeknu, o čem film je, ale později, až bude hotovo, snad sem budu moci dát nějakou reportáž. Jenom bych chtěl říct, že je to rozhodně moc zajímavá práce, dělat na studentském filmu. Nejenom že se někdy trochu ulijem ze školy, ale taky je to celkem sranda. Hlavně pan učitel Ehman je pohodář.

Občas se při psaní na blog cítím, jako bych psal dopis z tábora. Takže maminko neboj, vaří tu dobře, i když na Mývalku to samozřejmě nemá. Čistím si zuby, etapovka je letos zvláštní, nikdo tu nemluví česky. A už se moc těšim na návštěvák. Za chvilku končí poledňák, tak už musím jít. Pozdravuj Bugouška! :)

America

Chtěl bych se vrátit ke svému prohlášení z minulého článku, ve kterém jsem napsal, že když nejde televize a internet, člověk se nudí. Samozřejmě existuje spousta jiných činností. Ale tyhle dvě jsou, bohužel, zřejmě nejčastější. Internet je pro mě osobně větší ztráta. Vzhledem k tomu, že jsem tu nový, všechno si vyhledávám. Mapy, otvírací doby, jízdní řády, ceny věcí, výsledky zápasů,... a taky komunikace se světem.

Teď tady na všech možných programech běží různé předvánoční reklamy. Jedna z nich je na nový playstation se zabudovaným Blu-ray přehrávačem (protože CD a DVD už jsou zřejmě zastaralé). Kluk si v té reklamě stěžuje firmě Playstation:

Kluk: "Milý plejstejšne, moje babička mi přehrávač zabavila, sama na něm hraje a mě k němu nechce ani pustit."

Starší pán z firmy Playstation: "Nech svou babičku na pokoji. Víš, s čím si hrála ona, když byla v tvém věku? Točila obruč kolem dokola klackem."

Kluk: "No jo, ale..."

Pán: "Klackem!"

Přišlo mi to celkem trefné a vtipné, než jsem to viděl podvacáté. Ale je pravda, že jak jde doba dál, odpovídá tomu i způsob zábavy lidské populace. Jen si vezměme například situaci, kdy se rodina sešla v jednom pokoji a koukala do zdi, televize totiž tehdy ještě nebyla.

Začal jsem tu teď mluvit takovým způsobem, jakým většinou mluví lidé, co už něco pamatujou, ale když trochu zavzpomínám, taky už toho dost pamatuju.

Už jenom fakt, že jsem se narodil v Československu, sice až v době federace, ale stejně to bylo minulé tisíciletí. Taky si pamatuju dobu, kdy ten, kdo měl mobilní telefon, byl absolutní hvězda, i když v něm měl maximálně číslo svých rodičů a několik kamarádů svých starších sourozenců. A tenkrát jsme měli tak možná Nokia 3310 nebo 5110. Pamatuju si, a není to tak dávno, že sehnat Conversky byl skoro zázrak. Ze světových událostí pamatuju Útok na dvojčata, 4 americké prezidenty, papeže Jana Pavla II., pamatuju Arafata i Sadáma ještě když žili. Naše slavné epidemie, když byly v nejlepším: nemoc šílených krav, slintavka, kulhavka, ptačí chřipka, teď nám tu pokašlává její prasečí sestřenice. A hlavně, něco, co mi skoro nahání husí kůži, pamatuju dobu, kdy jsme měli 9 planet! (v roce 2006 byla planeta degradována na planetku, kde jinde než u nás v Praze) To prostě zní tak strašně vážně. Jo, tenkrát byl Pluto ještě planeta děti, to vy už nepamatujete...

Takže tak :)

Na co myslím

Poslední dobou myslím na spoustu věcí. Třeba nedávno ve škole mě napadlo, jestli existuje něco jako filozofie čurání. Je pravda, že jsem kdysi v Maximu četl cosi jako návod, jak na to. Byly tam rady, jak stát, abyste se nepostříkali (jaký zvolit optimální úhel) a hlavně dát si pozor při umývání rukou, protože potom nikomu nevysvětlíte, že je to jenom voda.

Já měl ale na mysli jinou věc. Všiml jsem si totiž, jak si muži stoupají k jednotlivým pisoárům. Předpokládejme, že máme tři pisoáry. První muž si stoupne buď na kraj, protože očekává, že přijde někdo další a on nechce stát blízko nově příchozího, nebo doprostřed, protože si užívá, že je tam sám a tudíž tzv. "král pisoárů". Druhý muž má už rozhodování "kam si stoupnout" těžší. Chce se, pokud možno, vyhnout tělesného nebo očního kontaktu. Pokud je první muž na kraji, má to jednoduché. V opačném případě si prostě buď stoupne vedle, nebo může taky zvolit kabinku a riskovat těžší míření. Ale to by všechno bylo na dýl.

Taky jsem si všiml pozoruhodné, i když smutné události. Dneska jsem přišel domů a zjistil jsem, že nejde internet. Řekl jsem si, no a co, e-mail, popřípadě Facebook si projedu někdy jindy, aspoň se podívám, jestli už běží Family Guy nebo Simpsoni. A další nepříjemné zjištění: vzhledem k tomu, že internet máme přes kabelovku a televizi taky, místo kreslených postaviček jsem viděl jen černou obrazovku. A tak jsem si uvědomil, že se moje možnosti značně zmenšily. Neříkám, že jsem vyloženě neměl, do čeho kopnout, jenom mě tak napadlo, že my, mladiství, jsme značně závislí na sdělovacích médiích a elektronice jako takové.

Často taky přemýšlím o blogování. Když projíždím jednotlivé blogy svých známých, vídám různé důvody. "Člověk se ani tak nepotřebuje domluvit s jinými, člověk se prostě potřebuje vykecat", to jsem citoval Ondru, který citoval Dr. Jana Hrabětu, který citoval Járu Cimrmana. "Píšu, protože je to stejně přirozené, jako když močím nebo jsem nemocný" to zas Honza citoval Tristana Tzaru. Lidi blogují z různých důvodů. Z různých důvodů také zapomínají nebo nestíhají psát nové články. To, co pohání mě, abych sem vyléval své nejnovější poznatky bez ohledu na to jestli jsou k tématu nebo ne, je fakt, že mě můj blog udržuje v kontaktu s mým domácím světem. Není to tak, že bych odsud chtěl utéct do jiného světa. Je hezké si připomenout, je hloupé zapomenout. A taky dostávám e-maily od různých členů své rodiny a kamarádů a všech možných lidí, že často chodí na můj blog a vždycky se těší na nějaký nový článek. A to mě žene dál, a proto jsem ten blog znovu rozchodil, i když jsem v době od dubna do konce srpna nenapsal jediný článek.

No, tak na tohle třeba myslím...