Tak přece!

Když jsem nedávno psal o událostech, které se mně nikdy nemůžou stát, napsal jsem, že jsem kvůli zaseknutému počítači ztratil veškerá data mojí eseje na ToK na téma porovnávání jistoty (určitosti) v matematice a jedné další oblasti (věda, umění, etika,...). Nechával jsem si celé 4 dny volna na to, abych si od toho odpočinul. A když jsem si dneska poprvé od toho incidentu otevřel Word, přivítal mě otázkou: "Některé soubory nebyly uloženy, chcete je obnovit?". Skoro jsem vyskočil metr (asi tři stopy:) do vzduchu! Takže to jenom zavonačím, aby to bylo na tři stránky místo pouhých dvou a budu si užívat zbytku neděle, nejspíš se podívám na naší kapelní tvorbu, potřebujeme texty pro několik písniček.

Co se týče hudební sféry pittburské mládeže, řekl bych, že je velice rozmanitá. Už jenom fakt, že spousta mých amerických kamarádů chodí na střední školu Capa, která je zaměřena na všechny oblasti umění. Takže se tu denně potkávám s muzikanty, malíři, sochaři, tanečníky a zpěváky. Nevím, kolik kapel se momentálně v Pittsburghu pohybuje. Když si vzpomenu na kadaňskou hudební scénu, máme víc než 20 kapel v osmnáctitisícovém městečku, což je velice zajímavý poměr. A to ještě skoro každý muzikant je členem více než jednoho hudebního tělesa. Většinový žánr je punk nebo metal (nezaměňovat!). Tady je to dost podobné. Jediná věc, která je tu jiná, je, že tady existuje i prvek sólového zpěváka s akustickou kytarou a poutavými vlastními texty, takový moderní folk. Je pravda, že to doma chybí. Ale kdo ví, třeba se to změní.

Občas mi jsou sice některé věci proti srsti. Jako třeba posuzování umění kytaristů podle toho, jak rychle dokážou zahrát co největší počet vysokých tónů, místo tvořivosti, vytváření harmonii a práce s akordy. Už jsem tomu málem taky propadl a na zkouškách jsem zkoušel některé ty jejich triky, ale to mně prostě nesedí. Taky se snažím procpat do hlučně rockového prostředí trochu rytmického funku. Zatím se celkem daří :) V pátek (4. 12. - zrovna v den Skautského plesu v Kadani) máme další koncert. Už se těmi koncerty jenom hemžíme! :) Tak se uvidí.

Výjimka potvrzuje pravidlo

Asi nejsem první, koho to napadlo, ale víte, jak se říká: "Výjimka potvrzuje pravidlo"? Znamená to, že každé pravidlo, které existuje, má nějakou výjimku, která ono pravidlo nikoli vyvrací, ale potvrzuje. Ale již tento výrok je pravidlo, znamená to tedy, že i tento výrok musí mít nějakou výjimku. Tím pádem, jelikož všechna pravidla by měla mít výjimku, některá pravidla nemají žádné výjimky a tudíž je to všechno v pohodě. Je to takový začarovaný kruh.

Trochu mi to připomíná ten starej vtip. Vlastně půlvtip: "Jaký je rozdíl mezi koňem?"

(to byl ten vtip...to je celý..)

Je po Dni díkuvzdání. Jak jsem psal, byl to hlavně svátek jídla. Murphy a Edna (brácha a hostmamka) šli na večeři k jednomu kamarádovi. Já jsem tam ale nešel, protože tam měla být spousta mně cizích lidí, tak jsem byl pozván na večeři k Brittany (je třeba vysvětlovat?). Měli jsme všechna typická, tradiční jídla: krůta, nádivka, bramborová kaše, brusinkové želé (Nikoli brusinkový juice, jak se někdy uvádí. Amíci totiž těmhle věcem říkají souhrnně juice, ale význam se někdy mění), a mnoho dalšího. Pořádně jsme se nacpali, a pak jsme koukali na spoustu různých filmů (Třeba Kung-fu Panda - úžasnej animovanej film!).

Chtěl jsem teď začít rozebírat, jak se z různých svátků, ať už amerických nebo českých, vytratilo kouzlo, jak všichni podlehli hlavně té materiální stránce věci, jak se všichni přetvařují, že je všechno v pohodě, ale ve skutečnosti by nejradši seděli někde v pokoji u počítače,... Ale nechci se do toho pouštět, protože o tomhle tématu už bylo napsáno dostatečně článků a natočeno dostatečně filmů.

Tenhle týden jsem zjistil, že už propadám jenom z jednoho předmětu. A to je angličtina. To se mi nikdy před tím nestalo, že bych propadal z angličtiny. Důvodem proč to tak je, je nejspíš fakt, že čteme Šarlatové písmeno, při čemž o každé kapitole máme napsat nějaký odborný (odporný) popis, a každý odstavec se má zaměřit na jinou stránku věci (tón, dikce, úhel pohledu, atd). Většina lidí z té třídy má s tímto problémy. Tak se snažím aspoň opisovat úkoly od ostatních, ale je to prostě nejtěžší předmět, co tu mám. Uvidíme, co se s tím dá dělat. Občas si tu říkám, jak se asi mají ostatní lidi z hotelu Sheraton v New Yorku. Ostatní studenti, kteří se dostali do Ohia, Kalifornie, Michiganu. Nikdo z nich není v IB programu. Tomu říkám lehkost bytí. Ale zase tolik si nestěžuju. Není to nezvladatelný. Stanovil jsem si cíl: prolezu! Hlavně ať mám známky C- a lepší, což se mi zatím ve většině předmětů daří. Nemám v plánu být tady výtečným Áčkařem a premiantem, protože tenhle můj pobyt za Velkou louží není o tom, co se naučím ve škole, ale co zažiju.

Takže tak...

Zestárli jsme lásko...

Jedna z věcí, které tu jako američtí týnejdžři (hnusný co? proto se cizí clova nemaj přepisovat) děláme je chození do kina. Už jsem viděl "nejstrašnější horor všech dob" Paranormal Activity. Zas tak strašný to nebylo, i když celkový dojem z toho filmu je rozhodně pozitivní, takže určitě doporučuju.

Viděl jsem dokument o M. Jacksonovi a jeho posledním turné, které nikdy neuskutečnil. This is it je plné záběrů ze zkoušek, rozhovorů s fanoušky a ostatními účastníky. Viděl jsem různé další filmy, v kině i doma. Ale na co jsem si nenašel čas, a co mě taky nejvíc mrzí, je Toy Story 1&2 (Příběh hraček, takový ten film, kde byl kovboj Woody, Buzz Rakeťák, pan a paní Brambůrkovi, a kluk Andy). Dávali to dokonce v 3D kině. Oba díly najednou, respektive jeden po druhém, respektive druhý po prvním.

Když jsme pak zjistili, že 18. června má vyjít 3. díl, byli jsme radostí bez nás. Našel jsem si na youtube.com upoutávky k novému Toy Story, stejně jako všichni mí američtí kamarádi. A stejně jako oni jsem si uvědomil, že jsem zestárnul. Vím, že v porovnání s jinými lidmi jsem ještě junoša, ale když jsem poprvé viděl Příběh hraček, byl jsem ve stejném věku, jako byl Andy. Ztotožňoval jsem se s ním. A teď podtitulek pro nový díl je "Andy jde na vysokou". Když jsem koukal na trailery, málem jsem měl slzu v oku. Taky mám doma Woodyho, taky už si s ním nehraju... A taky bych šel příští rok na vysokou, kdybychom v Česku neměli o jeden rok školy víc než tady.

A stejně tak Harry Potter. Bylo mi asi 11, když jsem poprvé četl jednotlivé díly. Marně jsem čekal u okna na dopis z Bradavic. Místo toho jsem šel na gympl. Taky kouzelné místo:)

Čierná diera

Jak si občas pročítám své staré články, uvědomuju si, že často píšu o psaní na blog: "Tak zase píšu. Neměl jsem čas, abych napsal. atd". A říkal jsem si, jaké by to asi tak bylo, kdybych napsal na blog o psaní o psaní na blog... A kdybych tak pokračoval dál, co by se asi stalo? Jedna z teorií se dá popsat na běžném pekingském palácovém psíku. Zkuste si jednoho takového představit, jak si tak leží někde na gauči, a najednou se z nudy začne kousat. Znáte to, jak se říká, že se někdo může nudou ukousat. No, tak tenhle pekingský palácový psík se takhle z nudy celý snědl a na jeho místě vznikl nekonečně malý bod o nekonečně velké hmotnosti. Tento bod se dá považovat za úplně opravdovou černou díru, která má schopnost svou nekonečně velkou gravitací, jež vyplývá z její nekonečně velké hmotnosti, veškerou existenci. A nebo taky ne. Když už jsem u toho, co se stane, když se na googlu pokusíte vyhledat google? Spadne svět? Zanikne vesmír? Ne, prostě to vyhledá samo sebe, jako když se pejsek hodí za vlastním ocasem. (v tomto případě neuvažujeme o možnosti, že ten ocas chytil, snědl, a s ním i celé své pekingské palácové tělíčko).

Dneska jsem šel do školy s odhodláním vysvětlit panu Moserovi, proč nemám esej na ToK. Byl jsem ochotný mu jí celou odříkat, jenom aby mi neubral body za to, že mu ji odevzdám až v pondělí. A on dneska nebyl ve škole. Měli jsme supla. Tak jsme na dějepise 20. století koukali na film o Hitlerovi. Měli jsme se zamyslet nad otázkou, zdali velcí lidé tvoří dějiny, či dějiny tvoří velké lidi (Great men make history or history makes great men - Men myšleno jako lidé, ne jako muži, protože jak víme, v historii bylo i pár důležitých žen). Je to celkem zajímavá myšlenka. Co by se stalo, kdyby si dneska připochodoval Áďa se svojí osobní armádou a dožadoval se o nadvládu nad veškerým lidstvem? Pravděpodobně by se ho OSN snažila zastavit, ani by v tom nebyl problém, protože Německo není v radě bezpečnosti OSN. Je však nutné si uvědomit, že OSN vznikla jako reakce na Druhou světovou válku, která byla vyvolána právě Hitlerem. Jenže ten si tu pochoduje až teď, což by znamenalo, že žádná 2. sv. v. nikdy nebyla, tudíž ani OSN, prostě zmatek. Jsem si jist, že jistý anonymní komentátor nenechá tento můj příspěvek jen tak ležet a připojí se do diskuze ;)

No, takže tak. Příští článek nejspíš bude o dnu Díkuvzdání. Všiml jsem si, že je to tu hlavně svátek jídla. Nejzajímavější recept, co jsem tu slyšel, byla krůta nadívaná kachnou, která byla nadívaná kuřetem. V tom kuřeti nejspíš taky něco bylo. Asi nádivka. Tak snad se tady z toho jídla

1000+1 událost, které se mně nikdy nemůžou stát

Dneska jsem měl celkem dobrý den. Ve škole se nedělo nic extra, v biologii jsem zjistil, že už nepropadám, v matematice jsem zjistil, že zítra píšem. Na obědě jsme všichni sledovali dvě holky, jak se perou doslova do krve a učitelé, spolužáci a hlavně příslušníci školní ostrahy se je zoufale snažili dostat od sebe. Problém byl však v tom, že se jim nikdy nepodařilo chytit obě najednou, vždycky někdo držel jenom tu jednu a podle školních pravidel nesmí být jeden účastník rvačky držen, když ten druhý není, což je fér. Tato událost udělala z obvyklého oběda v 10 ráno něco neobvyklého. Všichni si stoupali na lavice a na stoly, aby lépe viděli, ale jakmile kdosi zařval, že se říďa už řítí, všichni se během 5 vteřin usadili zpátky na místa. Když se zjistilo, že to byl planý poplach, nastal skutečný chaos, vzduchem létala jablka, kusy pizzy, tak jsme se raději odebrali do tříd dřív.

Taky jsme dneska koukali na film Šarlatové písmeno, ale ne ten s Demi Moore. Byla to speciální verze pro školy, která má 4 hodiny, je z roku 1979 a je extrémně nudná a spánekvyvolávající (ano, mohl jsem napsat pouze uspávací, ale to mi prostě nezní). A potom jsme asi dvě hodiny fotili něco k tomu studentskému filmu. Fotky na plakáty, něco, co se použije přímo v tom filmu a tak. Jak říkám, celkem normální školní den.

Doma jsme potom měli zkoušku kapely, pěkně nám to šlape. K večeři byla pizza, prostě všechno jde skvěle. Ale potom to všechno šlo do...

Zítra máme odevzdat 3-4 stránkovou esej na ToK. Já jsem tu esej měl rozepsanou. Už jsem opravdu uzavíral téma, když mě Edna volala k večeři. Říkal jsem si: "Mám si to uložit?" "Ne, co se může stát?". Debil...

Samozřejmě jsem přišel k notebooku a kurzor se ani nehne. Zkouším Ctrl&Alt&Dlt, nic... Měl jsem to uložit.

Víte, na světě se dějou různý věci. Když se o spoustě z nich dozvíte, řeknete si, tohle se mě netýká, mně se to stát nemůže, pravděpodobnost je malá. Řeknu Vám, pravděpodobnost je svině! Kolik lidí, co čtou tenhle blog ví, o čem mluvím? "Naši se přece nerozvedou." " Ještě nikdy v životě sem neboural, tak nenabourám ani dneska." " Proč by mi měla prasknout struna zrovna dneska, když hrajeme jeden z nejdůležitějších koncertů?" "Kdo by to krad? Jenom to tu na pár minut nechám a za chvíli jsem zpátky. Navíc jsou tu kamery..." "Když máme tři pasy a letíme tři lidi, nemusíme se přece koukat, jestli jsme vzali ty správné pasy a ne dva různé pasy pro jednu osobu. To se přece nemůže stát, že by někdo kvůli tomu neodletěl(haha;)" "Nepotřebuju si dneska nabít mobil, baterie mi vydrží, a vůbec mi nepřijde důležitý hovor právě, když mi zbývá 5%." "Prasečí chřipka je hlavně problémem Mexika, ne naším." "K čemu je kondom, prostě si dám pozor." "To stihnu, ještě než naskočí červená..." A nakonec: "Nač si ukládat dokument, když budu zpátky za 10 minut? To se mi přece nemůže stát." Prd...(původně jsem chtěl napsat hovno ale nakonec jsem nechtěl být sprostý, takže kdokoliv by se chtěl nad tímto článkem pohoršit, měl by ocenit tuto skutečnost.)

Tenhle článek je takovej rozzlobenej, ale prostě se tak v tuhle chvíli cítím. Nejhorší na tom je, že za spoustu věcí, které jsem tu jmenoval si můžeme sami, větším nebo menším dílem. A tak jsem hlavně naštvanej sám na sebe. A teď místo abych tu esej přepsal dokud si to ještě pamatuju, píšu tady na blog naštvaný články. Ach jo. Ještě že ve čtvrtek je Thanksgiving a s tím souvisí prázdniny ve čtvrtek a v pátek. Ach jo...

Chci pouze podotknout, že ne všechny výše jmenované události se mi skutečně udály, aby si to někdo špatně nevyložil. Jenom jsem psal náhodné průšvihy, které jsou každému z nás zdánlivě vzdálené, ale přitom drtivě blízké.

Stok smyšlenek

Poslední dobou zažívám různé věci. Zvláštní věci, divné i krásné věci. Smutné i veselé, dlouho očekávané i naprosto překvapující. A vždycky, když se něco zajímavýho stane, řeknu si: "To napíšu na blog." Ale ještě se tak dokopat k tomu, abych opravdu sednul k notebooku a něco napsal. Tak třeba minulou sobotu jsme hráli koncert s Disappearing Canadians, bylo tam asi tak sto lidí a fakt se nám to povedlo. Dokonce si nás vyhlídla nějaká místní kapela a nabídla nám, že pokud napíšeme víc vlastních písniček, vezmou nás s sebou na turné po Pennsylvánii a snad bychom i mohli natočit CD. Nevím, do jaké míry se tomuhle všemu dá věřit a kolik z toho se opravdu splní. Ale představa je to pěkná.

Taky jsem nic nenapsal o Brittany. Nebo teď v pátek tu byl kabaret. Původně jsem měl hrát jen Before you Accuse me od Erica Claptona. Pak jsem řekl Murphymu (můj "brácha"), aby hrál se mnou, že to sólo líp vyzní. Pak nám Mrs. McKrell řekla, že když už jsme dva, můžeme zahrát dvě písničky. Tak jsme zahráli Wish You Were Here od Pink Floyd, takže jsme lidem tak nějak mezi všemi těmi slaďáky připomněli, co je vlastně muzika. No, to ale není vše. Všichni vystupující (kromě mě) měli mít pod svůj zpěv puštěnou píseň ve verzi pro karaoke, pro dvě písničky se ale nepodařilo takovou verzi sehnat, tak jsem se nabídl, že je doprovodím. Tak mi přibyly další dvě písničky. A nakonec jsme všichni účinkující měli zazpívat píseň Stand By Me. Na zkoušce ale ještě nebyla karaoke verze k dispozici, tak jsem jen drnkal na kytaru, abychom to pokaždé začali ve stejné tónině, McKrellce se to ale líbilo, takže jsem nakonec na kabaretu zahrál pět písniček a mám předběžně slíbené místo v muzikálu. To abych taky trochu šířil slávu Navenku, který, jak jsem se doslechl tento týden odehrál premiéru, tak doufám, že se jim poštěstí tu hru udržet aspoň do června/července 2010 :)

Taky jsem se účastnil konkurzu na hlavní roli ve studentském filmu, ve kterém by možná mohl nějakou vedlejší roli zahrát Jake Gyllenhaal (Zkrocená hora). Ten totiž natáčí nový film asi tři bloky od našeho domu v Darlington Rd. A tak jsme, ještě než v září začala škola, chodili často okolo toho domu, kde natáčeli, abychom třeba viděli někoho slavného. A jak jsme tam seděli a koukali, co se děje, viděli jsme tři lidi, jak ze stanu pro filmaře přecházejí dovnitř do domu. Později jsem zjistil, že tito tři lidé byli Jake Gyllenhaal, Reese Whiterspoon a Anne Hathaway. A to je prosím příběh o tom, jak jsem na dvě vteřiny spatřil troje slavná záda.

A to není všechno. Nedávno jsem zjistil, že tu noc, co jsme měli Homecoming, v tom samém hotelu, kde se akce konala, přespával Danzel Washington a Rusell Crow. Nevím, jestli spolu, ale po nějakou dobu jsme sdíleli stejnou střechu. No, a o tomhle všem jsem chtěl napsat už dávno.

Nebo jak se v Pittsburghu slavil 17. listopad. Šel jsem se podívat na Československou akci v klubu University of Pittsburgh. Moc pěkný místo. Tam bylo několik lidí, kteří tenkrát byli v Praze a zažili to na vlastní kůži. Tak vyprávěli a odpovídali na otázky. Přestože většina publika (asi 20 z 30 lidí) byla československá, mluvilo se anglicky, aby všichni rozuměli. Ale stejně jsem si s pár lidmi popovídal česky i slovensky. A potom se koukalo na Občana Havla s anglickými titulky (/titulkami?). Lidé nad 21 si dopřávali Prazdroj a mně nedali :( Já mám svoje 3D (No drinking, driving, drugs). Každopádně po shlédnutí toho filmu jsem se cítil tak nebývale hezky česky. A když jsem pak před knihovnou Carnegie Library čekal na svůj autobus 61c z Bukai (Oakland - doslova země buků, a narážka na Dubai...hahaha...) na Veverčí Hůrku (Squirrel Hill), všimnul jsem si jmen, vyritých na zdi knihovny. Byl tam Newton, Galileo, Shakespeare, spousta různých dalších důležitých chlápků, a mezi nimi Dvořák! Tak jsem si ho pustil do sluchátek, aby mi cesta lépe utíkala a rozjímal jsem o našem národě. A když už jsem u toho, konečně jsem měl štěstí a podařilo se mi vyfotit oba české autobusy:

Tohle je na Veverčí Hůrce před kostelem. Na těch schodech se vždycky v pátek a v sobotu večer scházíme a posedáváme.

Tohle bylo v centru - Downtown - na cestě do Green Tree

Omlouvám se, že tenhle článek byl takovej spíš koncentrační: 1)hodně různých témat sesbíráno dohromady a posláno najednou jako článek na blog a 2)je trošku těžší se koncentrovat a soustředit na tak heterogenní a vůbec různorodý tok myšlenek. Když ono na světě je tolik věcí...a samý předměty...:)

Aktualizace 23. 11. 2009, 22:04 (Východní pobřeží USA): K tomu zmiňovanému studentskému filmu jenom chci dodat, že jsem dostal hlavní mužskou roli, takže si na konto připíšu další skvělou zkušenost.

We are the Champions!

Po týdnu se mi tu zase nahromadily myšlenky. O škole se znovu rozepisovat nebudu, snad jen, že jsem si konečně vyměnil tu nejtěžší bižuli za o něco lehčí. Několik posledních týdnů tu rozhodně bylo ve znamení středoškolského sportu. Koncem října dívčí volejbalový tým vyhrál městský pohár (city, tzn. Pittsburgh jako takový, ne okrajové části a předměstí), 4. 11. to byl zase dívčí fotbalový (normální náš fotbal, ne to jejich americký pobíhání) tým, kdo vyhrál pohár města Pittsburgh, a o pár hodin později zvedl trofej nad hlavu i kapitán našeho fotbalového týmu. No, a tento týden jsme dosáhli vítězství i v americkém fotbale, takže naše Schenley High School jednoznačně vévodí Městu mostů. Je to celkem pěkný pocit, když si uvědomím, že v tomhle městě se právě teď nachází jak Stanley Cup (NHL) tak Superbowl (NFL). V zimě bychom měli podle všeho vyhrát i basketbal, plavání, na jaře pak volejbal chlapců. Všechny naše týmy se snaží o to víc, že tohle je vlastně poslední rok Schenley High School. Od příštího roku se má škola přejmenovat na kdovíco, takže se všichni snaží zařídit nám co nejlepší poslední sportovní sezonu. Takže jak říkají různé reklamy na pittsburské sportovní utkání, "On ice or grass, we'll kick your ass" (mimochodem toto vyjádření se teď ani trochu nehodí, 1)všechny trávníky jsou tu umělé, 2)naše škola nemá hokejový tým, takže ten ice prostě není na místě...:)

Každopádně to, že je po sezoně, znamená, že mám teď víc času na nějakou tu kultůru. Měli jsme další koncert s kapelou, tentokrát pod názvem The Disappearing Canadians (vysvětlení tohoto jména zabírá obvykle hodně moc času a taky to není úplně slušné), kde zazněla i jedna moje písnička a jedna polomoje. Taky jsem se tu zapsal na One Acts (jednoaktovky) pořádané dramatickým "kroužkem", dostal jsem pěknou roli, ale v momentě, kdy jsem se začal učit text, jsem si uvědomil, že to je prostě sakra moc těžký, ještě v kombinaci se školou, dalšími aktivitami a vůbec, je to prostě časožrout a muzikál mě stejně láká víc, tak jsem to nakonec zapíchnul.

Ale na druhou stranu budu vystupovat ve školním kabaretu. Budu hrát na kytaru a zpívat Before you Accuse me od Erica Claptona, to bude sranda. Taky zpíváme dvě písničky jako sbor, takže můžu použít i nějaký ten cit pro harmonii. A taky tu vzniká studentský film (připravuje ho filmová třída - lidi, co chodí na předmět film. Něco takovýho bych si představoval i u nás. Máme literaturu, nemáme film, přitom ten se dá taky dost zajímavě studovat...), a v tom filmu jsem dostal nejspíš hlavní mužskou roli, takže jak je vidět, nudou tu nechřadnu.

A poslední věc, co stojí za zmínku. 17. 11. jdu do University of Pittsburgh na přednášku o pádu komunismu v Československu k příležitosti 20. výročí Sametové revoluce, tak se pak vytasím s nějakou reportáží.

Jojo, to je naše trofej, naše medaile a naše superpěkný šusťákovky :)

Pittsburgh

Tohle město, ve kterém trávím 18. rok svého života, má co do rozlohy 151, 1 čtverečných kilometrů, v samotném městě (city) žije 335 000 obyvatel, celou metropolitní oblast tvoří asi 2, 4 mil. obyvatel. A proč Pittsburgh? Jméno dostal Pittsburgh od bývalého britského ministerského předsedy sira Williama Pitta. První zmínky pocházejí z přelomu 17. a 18. století.

Pryč už jsou doby, kdy byl Pittsburgh hlavně ocelářské město a celosvětově známá průmyslová metropole. Nyní se Pittsburgh přeorientoval na medicínu, technologie a finanční služby.

Město omývají tři řeky: řeky Allegheny a Monongahela, které tvoří trojúhelníkovitý tvar downtownu (centra města) se do sebe vlévají a tvoří tak novou řeku Ohio, která je 951 km dlouhá a co do objemu je to největší přítok řeky Mississippi.

Město Pittsburgh uzavřelo partnerství se 14 městy po celém světě, mezi nimi je třeba česká Ostrava nebo slovenský Prešov. Nedávno se tu konal celosvětový summit G-20 a v minulosti tu bydlel T. G. Masaryk. Ten tu má taky na Southside sochu.

Časopis Forbes označil Pittsburgh jako 10. nejčistší město a 13. nejlepší město pro mladé lidi (nenašel jsem ale, jestli je to v US měřítku nebo celosvětově).

Ulovil jsem už pár pěkných snímků, tak se pochlubím.

Downtown, foceno z Cupples Stadium, kde se obvykle konají sportovní utkání středních škol

Trocha toho Halloweenu

Downtown zblízka

PNC Arena

Mostů je tu nejvíc na světě

Je tu i několik mrakodrapů

Výhled na Pittsburgh z Mount Washington, tady se dvě řeky smíchají a vzniká třetí

Heinz Memorial Chapel dokazuje, že tady to město už taky nějakej ten pátek stojí, a že to nenítypický velkoměsto čistě jen s moderními budovami a mrakodrapy

Výhled na Carnegie Mellon University, kam chodil třeba Andy Warhol (předtím chodil na starou Schenley) nebo John Forbes Nash - držitel Nobelovy ceny za ekonomii, podle něhož byla napsána kniha a poté natočen film Čistá duše (Beautiful Mind)

Cathedral of Learning je jedna z nejhezčích budov, co jsem tu zatím viděl. Patří k Pittsburské Univerzitě a jsou v ní místnosti vyzdobené ve stylu jednotlivých zemí světa.

Takhle vypadá stará budova školy, na kterou teď já chodím, proto jsem napsal, že Warhol chodil do staré Schenley. Objevily se tam nějaké technické problémy, tak se škola před dvěma lety přestěhovala do nové budovy Reizenstein, což je v podstatě moderní kostka a k tomu tam máme ještě "základku" Frick Middle School

Halušky po ocelářsku

Tak tohle mě dostalo. Ve čtvrti Oakland, v Pittsburghu se tento víkend konala akce s názvem "Festival slovenského dědictví". Samozřejmě jsem si to nenechal ujít. A tak jsem si společně s ľudovou kapelou zabékal Tancuj, tancuj, vykrúcaj, dal jsem si halušky a pokecal jsem si s několika opravdovými i americkými Slováky. Moc se mi to tam líbilo, chvílemi mě to až dojalo. A bylo to zvláštní po tak dlouhé době mluvit s někým česky, i když mi odpovídali slovensky. Je to zas něco jiného než po Skypu. Dokonce jsem si tam s jednou Ukrainkou povídal chvilku rusky. Inu, je vidět, že Slovan Slovanu (viďte pane Wasserfal) ruku podá.

Vnitřek budovy Cathedral of Learning nápadně připomíná evropské chrámy

Halušky jako od babičky

V Cathedral of Learning má většina zemí svou místnost, která je vyzdobena ve stylu toho či onoho národa. Tato místnost byla česko-slovenská